Ty bledý srpe luny,
nad mlčelivou strání
jenž vycházíš a nad obrubou lesa
se zvolna chvěješ jako úsměv lásky,
bud pozdraven! dnes mračny
tvá vlídná tvář mi kyne, dvojnásobně
mi vítaná; neb jejich tmavou clonou
ty míháš se, jak za oponou hustou
před oltářem svit lampy.
Před tváří boha věky
ty ubíráš se klidný
jak cherub, jenž mu věrné koná služby;
před tváří země věky
ty ubíráš se tichý
jak strážný duch, jenž na cestě ji hlídá;
před tváří lidí věky
ty ubíráš se smavý
jak přítel, který všecko v souzvuk zladí.
Ty svítíš na tvář šťastných,
jenž nejlíp vůni růží pochopují,
jenž půjčují své srdce,
by v slavíkově zajásalo písni,
jenž spojují svá ústa
na vonný, sladký kalich,
v němž láska dřímá vyhostěna z ráje.
Ty svítíš v chudou jizbu
a stříbříš její stěny,
že chudému o štěstí ve snu zdá se.
Ba tys i přítel mrtvých,
když zahalené v rubáš
juž opustil je každý,
ty okénkem se vkrádáš
a v stuhlé tváři jejich lesk tvůj vlídný
se zachvívá jak slza,
jež všecky spory v mírný zladí souzvuk.
Kol všecko spí, stráň černá
jak medvěda srst do prázdna se ježí,
jen sem tam v listí, houští
měsíčné bílé pruhy zapadají,
jak do medvědí srsti
by bořily se lovce bílé prsty.
Ten lovec bůh jest, silnou za sanici
chyt’ potvoru, tmu noční, z které hrůza
a postrach sršely, pak vzal své kopí,
měsíce zlatý paprsk,
a v chřtán jej vrazil líté sani, kolem
až červánkem se rozlila krev její,
sta jeho psů, východních větrů svěžích,
teď líže ji a země usmívá se
a vstříc se chvěje jitru!
Snad, bdící tvor, já pouze
mračného nebe teskné hlídám dumy.
Na skalnou moji sluji
svit luny zaklepal a já se vzbudil,
zem pozdravit, jí vlídné říci slovo,
by bezdnem dlouhá noc ji neznavila,
ji ujistit, že za ní
se vznáší anděl s roztaženým křídlem,
by zadržel ji v pádu,
ba že sám bůh by zachytil ji v náruč,
jak poraněnou bílou holubici,
a v lemu svojí řízy
ku toužnému jí ustlal odpočinku.
Mně často zdá se, časem
že slyším, kterak nebes těžké dvéře
se otvírají a zas zapadají,
pak ticho zas a pak zas šumot křídel,
a cítím v srdci,
že celý vesmír v dlani boha dřímá,
a spokojen jdu spat;
vždyť v ní je všady, všady jest můj domov.
Na trávě skví se rosa,
dech země vidím, v bílé páře stoupá
jak tucha jitra k nebi,
kmen břízy bílý i hnědý suk dubu
si rozumějí v tomto pološeru,
a tajné příbuzenství
i křemen cítí s vlnou, jež ho hlodá,
sta snů kol proplítá se
a na mé svadlé skráni
mi tepou křídly,
jak hnědé velké můry noční
na vráskovitém kmenu
dutého jilmu, z něhož vyletěly.
Ó noci, rozhoď po nich
síť stínů svých, ať brzy
nad stromů vrcholky, nad hřbety horstva,
jak v lehké zbroji Roland vítězící,
se zvedne jitro!
Slyš pěnice hlas v mlází!
Ó jásám blahem, kdosi cítí se mnou.
Snad právě krmí mládě,
jak duši svou já krmím myšlenkami.
Ó pěj, ó pěj, vždyť proměněné v tóny,
mé sny a tuchy spíše dojdou k nebi,
spíš světu zachovány
mu po stoletích vyřídí můj odkaz,
jenž myšlenkou nes’ zemi požehnání
a pozdrav lidstvu!