Šeří vlci na planině vyli. –
Stíny dva se ze tmy vynořily.
Jeden – stařec – plaše v dálku zírá,
o berli se v kroku podepírá.
Mladý soudruh, jak by hotov k boji,
k jataganu tiskne ruku svoji.
Vzdor a síla z oka jemu plane,
pyšně zvedá čelo zadumané. – –
„Hochu, hochu!“ stařec temně praví,
málo sobě vážíš mladé hlavy!
Ukroť pýchu, zažeň marné touhy,
naděje tvá, – noční přelud pouhý.
Proti proudu ženeš člunek vratký,
nelituješ otce ani matky,
staré rány jitříš v ňadrách v lidu,
marné plány kuješ bez poklidu,
pod oblaky vzdorný duch tvůj těká. – –
Víš-li, hochu, že tě provaz čeká?
Zemři, chceš-li, – ale lid chce žíti!“ –
Mladý soudruh jenom okem svítí,
v dálku hledí. – Příkrém na pohoří
nocí temnou rudý plamen hoří, –
znamení to k zoufalému boji.
Usmívá se, kývá hlavou svojí:
„Pozdě!“ praví, „slyším tvoji radu,
zítra padne heslo: „K Bělehradu!“ –
Stařec zvedá ruku zhubenělou.
„Chceš se opít, hochu, krví vřelou?
Vysměje se paša tvému vzdoru. –
Lid už nyní vyssát do úmoru,
krkavci mu z těla srdce klovou
a ty chceš jej vrhnout v bídu novou?
Má on pykat za tvou dětskou pýchu?
Zrádče, zrádče, vyvolenče hříchu,
ctižádost tě do záhuby vede, –
nuže zahyň!“ – Jeho vlasy šedé
vítr cuchá. Vratkým stoupá krokem,
mladík žhoucím sleduje ho okem. –
„Otče!“ volá. Kmet jen rukou kyne,
dále kráčí. – „Nechať zrada zhyne!
V zárodku já patou zdrtím hada!“ –
Na kolena před ním junák padá,
v oku jeho, zdá se, peklo dřímá,
nohy starci pevně obejímá:
„Kam jdeš, otče?“ – „Rovně k Bělehradu,
tvoje plány, bídnou tvoji zradu
odhalit a soudu vydat tebe!
Ve své pýše pokoušel jsi nebe,
slepě lovíš dětskou rukou štěstí,
vlastní národ vedeš na bezcestí.
Mají téci proudy krve rudé?
Tvojí smrtí lid můj spasen bude!“ –
„Otče, otče!“ – – Není odpovědí. –
Okem vlhkým za ním junák hledí,
zvedá pušku, v lebku starci míří. – –
Aj, kdo ví, co v duši jemu víří? –
Zablesklo se a kmet padá k zemi. –
Nad mrtvolou zadumán a němý
stojí syn a horké čelo mne si,
oči skrývá, těžkou hlavu věsí. – –
Potkala jej mladá jeho žena. –
„Proč se chvěješ?“ děla udivena,
„kde náš otec?“ – Zrak mu žárem plane. –
„Jeho krev ať na mou hlavu skane!
Mrtev leží, neuzříš ho více!“ –
Zaplakala žena, holubice:
„Tys’ ho zabil! Kletba budiž tobě,
neznej klidu ani v temném hrobě!“ –
Ptala se ho sestra usměvavá:
„Kde náš otec, drahá naše hlava?“
Zaťal zuby, marně povzdech tají:
„Havrani jej lačně oblétají!“
Padla k zemi, bílou ruku zvedá:
„Tys ho zabil! běda tobě, běda!
Proklet budiž! Bůh tě hromem zdrtí,
vlkodlakem budeš po své smrti!“ –
K popu šel a padl na kolena,
z hloubi duše o potěchu stená.
A pop zděšen pěstí v ňadra buší:
„Zapoměl jsi, hochu, na svou duši!“ –
Oko jeho temným ohněm vzplane:
„Což mi spása, nebe slibované,
když se lid můj pod okovy plazí,
když mu život v peklo mění vrazi?“ –
Uskočil pop stranou uleknutý:
„Proklet budiž, bídný hříšníku ty!“ –
Dýku ostrou matce vložil v ruku:
„Zab mne, matko, ukrať moji muku!
Tys mi k žalu jenom život dala,
ku prokletí jsi mne vychovala,
porodilas’ syna – otcevraha!
Zab mne, matko, zab mne, matko drahá!“
Sklonila se k ubohému synu:
„Bůh jen bude soudit tvoji vinu! – –
Však již slunko stoupá nad pohoří,
po zápase touhou lid tvůj hoří.
Nejvyšší čas dáti heslo k boji!
Nuže jdi!“ a vetchou rukou svojí
po horké ho pohladila skráni:
„Jdi a moje vezmi požehnání!“ –
A než slunko došlo ku západu,
prapor srbský zavlál s Bělehradu.