Měl bojarin Ilja dvory nedobytné
a za hradbou sobě hvězdy choval třpytné,
spadlé jednou v noci s tmavomodré výše,
v čas, kdy růže kvetou a luh vůní dýše,
na širokou stepi, na drn porosený,
kde je našel Ilja, stařec opuštěný. –
Takto plané růže lidem vyprávěly. –
Zaslech o tom jednou kníže Ivan smělý
při šumivé číši zeleného vína.
Hoj, jak on byl prchlý, prudce hlavu vzpíná,
kácí plné číše, volá rozechvěný:
„Však to nejsou hvězdy, jsou to očka ženy,
očka mladé ženy, plná svůdné moci,
jež pod keřem růží Ilja našel v noci.
Chci ty hvězdy vidět, chci ta očka zlíbat,
na bělavé hrudi v sen se ukolíbat!
Nepozval nás Ilja, pozveme se sami,
osedlejte koně! na hon, za hvězdami!“ –
Byla noc a mlha táhla širou stepí. –
V dumách kloně hlavu, vášní hluch a slepý
letěl kníže Ivan na zpěněném oři, –
za ním bojarové. – „Co to v dálce hoří?“
ptal se Ivan druhů, krotě koně svého.
„To je zámek Iljův. Zlatá hvězda jeho
na cestu nám svítí! Dále za ní, dále!“ –
Nad sinavým Dněstrem, na omšené skále
starý dvůr se zvedal. Kolem tvrdé stěny,
uvnitř pusto, mrtvo, – brány otevřeny.
Ivan ptal se maně: „Což tu mrtvý sídlí?“
A v tom holubice bělavými křídly
dotknula se v letu hlavy jeho mladé. –
Kníže zlatou střelu na luk svižný klade. –
Dostihl šíp cíle? Nelze vidět v šeru,
ale kníže Ivan nechybí se věru!
Na nádvoří zmatek, křik a hluk se šíří,
za knížetem dovnitř vchází bohatýři.
Dvéře domu Ivan otvírá si ranou. –
Před ním širá jizba, v temnu hvězdy planou –
však to hvězdy nejsou, sladké jsou to oči!
V sněhobílém rouše, růže ve vrkoči,
před knížetem stojí děvče zlatovlasé
a tvář jeho sličná lehce zarděla se.
„Hoj!“ zajásal Ivan, „dobře já jsem hádal,
marně starý Ilja svoje bájky skládal,
nalezl jsem hvězdy, – tvoje oči žhavé,
zulíbám ti čelo, rtíky usmívavé,
mně náležíš nyní, moje děvče vnadné,
snad i v srdce moje hvězda lásky padne!“
„Čekala jsem na tě!“ tiše dívka děla,
„holubice bílá bude tvojí zcela!“
Hoj, na druhy svoje zapomenul kníže,
nevýslovné kouzlo k děvčeti ho víže. –
„Tys’ tak bledou v tváři – ruka tvá se chvěje!“ –
„„Políbení tvoje krev mi rozehřeje!““
objímá ji Ivan kolem štíhlých boků. –
„A kde starý Ilja?“ – „„Polovici roku
ubohý můj otec v černé zemi hnije!““ –
Měkké svoje lokty kolem jeho šíje
ovinulo děvče – ret se ke rtu chýlí;
klade kníže hlavu na šat sněhobílý. –
„Probůh!“ – volá zděšen, „krev ti barví šaty!
Ha! ty klesáš k zemi!“ – „„Pohleď, šíp ten zlatý
do srdce mě ranil!““ dívka šeptá tiše,
kloní hlavu k ňadrám, ztěžka, ztěžka dýše.
Poznal kníže Ivan zlatou svoji střelu,
marně tisknul rety k blednoucímu čelu. –
Těžce zasáh šíp ten bílou holubici!
A s úsměvem blahým na zsinalé líci
mladá dívka ještě sledním dechem lkala:
„Ani nevíš, kterak jsem tě milovala!“