Leto.
Hle, od západu černý mrak se plíží, –
nad pole zprahlá těžkou peruť níží
a v dusném parnu nepohne se klas.
Pot žencům s čela padá krůpějemi,
jen kosa zvoní, dívčí ret je němý,
pod mezí utich křepeličky hlas. –
Jak starostlivě k nebi rolník zírá! –
Nám k smíchu je ten lopotivý spěch!
Ať svoje hromy šedý Perun sbírá,
my ukryti jsme dobře ve květech.
Nad námi šumí lípa velkolistá,
jí nedotkne se větru divý vztek,
pro naše blaho dost je pod ní místa
i pro útulné hnízdo sýkorek. –
Teď černým mrakem prolét záblesk rudý
a zved’ se vítr. Ve křovinách všudy
se rozhovořil lupen s lupenem.
[91]
Ve hnízdě tiká ptáče úzkostlivé
a hlavu kloní moje děcko snivé
a zraky jeho září plamenem.
Hoj, kterak v listí prudký příval šumí
a blesk se mihá blesku v zápětí!
Má zlatovláska marně povzdech tlumí. –
Ó, děcko, děcko, kdo ti porozumí,
proč uhýbáš se mému objetí? –
Však ať se zdrahá, neuprchne více,
teď volně zlíbám sladký ret i líce,
ten odpor, znám to, nejde z duše jí! –
Hrom udeřil! – Hle, jak se polekala, –
kol hrdla mého bílé lokty spjala, –
ó jen se přitul ještě těsněji!
V mé dlani chví se její ručka měkká,
nad námi táhnou mraky do daleka. – –
Ach škoda, škoda, bouře tichne již!
A já se ptám: „Zda miluješ mne, dítě?“
Květ sedmikrásy trhá rozpačitě:
„Jen tebe!“ šeptá, „což mi nevěříš?“ –
V tom nedaleko zašuměly kroky
a z houští vystoup mladík černooký,
vzdech dere se mu ze rtů blednoucích.
Na blaho naše patří dlouho, němý. –
Mé drahé děvče klopí oko k zemi
a vymyká se plaše z rukou mých.
92
Ó, rozumím těm vzdechům, rozechvění, –
já zradu lásky poznal také sám.
On měl tě rád, – co bylo, již to není
a času běh tak mnoho, mnoho změní, –
skloň hlavu ke mně, ať tě zulíbám!
A onen hoch? ať jenom vypláče se –
vždyť letní bouře není trvalá! – –
Hle, na trávě se jasná krůpěj třese,
dech větru z lučin sladkou vůni nese,
na černém mraku duha vyvstala!
93