Verše (1881)

Karel Leger

Diplomatická verze Ediční verze
VERŠE
KARLA LEGERA.
V KOLÍNĚ. Nakladatel Jos. Kárník, knihkupec. 1881.
[1] Knihtiskárna: Pak a Nedvídek v Kolíně.
[2] VERŠE.
[3]
Svatogor.
S nebe na zem vkročil velký Svatogor. – Nad vrcholky sosen, nad temena hor do tmavých až mraků hlava jeho čněla. Pod ním sirá země v základech se chvěla, lesy jeho dechem klonily se k zemi, a když mluvil, hromem zavzněl obzor němý. Vladimíru knězi on se nepokořil, v neskrocené pýše bílá města bořil, prstem věže kácel pro zábavu svoji a vyzýval drze bohatýry k boji. Však což proti němu zmohou lidské síly? bojarové všichni před ním ustoupili. – A když jednou k zemi hleděl v pohrdánípohrdání, u svých nohou spatřil na skalnaté pláni zemdleného muže. V neunavném spěchu půdu těžkým pluhem kypřil bez oddechu. – Svatogor se sklonil, – jak když vrch se kácí. – [5] „Postůj, bídný červe, pomohu ti v práci!“ – Uchopil se pluhu, ale jaká tíže! Což tu ocel klatou v zemi kouzlo víže? Marně namáhá se, pot mu proudí s čela, nestačí tu věru jeho síla celá! Do úpadu zemdlen k rolníkovi praví: „Bídný, zemský červe, ušetřím tvé hlavy, Svatogor jsem, silák, který města boří, vyvracuje hory, údoly z nich tvoří. Řeky stavím v běhu, kácím bujné lesy, moře, zem i nebe síly mé se děsí. Řekni však, co v zemi starý pluh ten víže, že já, který skálu zvedám bez obtíže, nemohu jím hnouti?“ – Muž se usmál pouze, s čela pot si utřel a děl: „Lidská nouze!“ – 6
Pustý mlýn.
Mlýn opuštěný. – Na kolech už dávno bují žlutý mech a zvolna hřídel hnije. Na dvoře rostou kopřivy a přes práh, který trouchnivítrouchniví, slez divoký se vije. Na střeše trochu chrastí jen, strop ve mlýnici otlučen a trámy jen se chvějí. Juž neznívá tu bujný smích a po pěšinách zarostlých se mleči nescházejí. Sám bloudí mlynář po dvoře do vousů cosi hovoře a podepírá boky. Jde volně, tiše jako stín, – tak obcházívá pustý mlýn juž po tři dlouhé roky. Když večer padne na lesy, tu z hloubi duše vzdychne si a usměje se trochu – a hlavou kývá spokojen. „Zas jeden dlouhý, dlouhý den jsi přečkal, šedý hochu!“– [7] A staré oko zavře-li, tu slýchá šumot veselý a vidí kroužit kola. Tu s obilím jde mlečů řad a vozy hrčí odevšad a bujně chasa volá. Slyš! náhle zavzní lehký smích – To Hana stojí ve dveřích jak růže uzardělá. K ní Jeník mladý přiskočí. – – Ach, nehleď jí tak do očí, vždyť pomateš ji zcela! Snad podruhovi dceru dám? – Jdi„Jdi hochu, jdi jen, – přísahám, že nestane se tvojí!“ – – V tom ze spánku se probudí, však upomínky pod hrudí se neodbytně rojí. Zrak zalévá se slzami: „Ach, proč jsi, Hano, prchla mi a zapomněla na mne? Ten mladý Jeník – vím to, vím – ji zmámil okem plameným a medem řeči klamné! – – Ať jenom jde, však bude lkát, až zaklepe jí jedenkrát na dvéře holá nouze! – 8 Mám odpustit jim? Nikdy ne! Ať bůh jim vinu promine, já křehký člověk pouze! – Mně dobře, jsem-li samoten – –! A dítě šlo, – kam? – bůh ví jen, – pro slzy nevidělo. Ret křečovitě se mu chvěl, – já s prahu za ním pohlížel a v rukou svíral čelo. S ní prchlo štěstí ze mlýna, – v hruď zoufalosť mi zatíná své drápy jedovaté. – Vše pustlo, kola mlčela, před časem hlava zbělela a žalem duch se mate – –.“ Tu mrak mu padne na oči, on s divým křikem vyskočí a tváře jeho blednou. – „Ať jde jen, dcerka spozdilá, – má kletba jí, – co zasilazasila, to bude klidit jednou!“ – Tak šedý mlynář samoten se noří do snů den co den od rána do večera. A v dálce pátrá upřeně, zda otci k nohám zkroušeně se nevrací už dcera. – 9 Kdys o půlnoci takto snil, tu vody šum ho probudil, na stěny vráží vlna a příval roste výš a výš, dvůr v jezero se mění již a jizba vody plna. A nežli počal svítat den, mlýn celý v proudu potopen, jen trosky zbyly z něho. Na vetchém krovu stojí kmet, – – ať potopí se celý svět, což dbá on toho všeho! Do dálky hledí zadumán, – tam prámec malý bouří hnán po siné vodě pluje. Do vření vln zní temný hlas. – Na prámu žena. – Černý vlas jí větrem poletuje. Hle, děcko chová v náručí. – Když vlna divě zahučí, blíž na prsa je tiskne. – „To Hana! bože! děcko to –? Co tady hledáš, žebroto?“ a mlynář okem blýskne. V tom vír se náhle obrátil, prám jako stéblo uchvátil a v roklinu jej nese. 10 Tam jistě, jistě zahynou! – Kmet zaťal v prsa ruku svou a jako list se třese. „Ach bože, teď se utopí! – já pláču, kdo mne pochopí, pro neposlušné dítě!“ – Jen chvíli – jestěještě – okamžik, – kmet zakryl oči, temně vzkřik, v proud zpěněný se řítě. Prám pevnou rukou zachytil a pracně sebral zbytek sil, o skálu opřel nohu. O jeho prsa na chvíli se mocné vlny tříštily, on z hlubin volal k bohu. Však cítil prchat sílu svou. – Na dceru patřil ubledlou, – cos’ v duši se mu chvělo. – A v posledním sil napjetí on naklonil se k vnoučeti a zulíbal mu čelo. – 11
Božena.
Opadlými květy cesta zasypána, nikde ani stopy v kyprém sněhu jich, nechodí už cestou ku potoku z rána černooké dítě vlasů havraních. Nezní více lesem tichá jeho píseň, zapomněly dávno na ně květiny, a v mé hlavě posud stará dříme tíseň i pod chladným sněhem časné šediny. Kolik let je tomu? – Nevím věru ani. – Když mně z tmavých očí svitla zoře ranní, byla ještě děckem, – obraz poupěte. – Chtěl jsem býti rosou v jejím srdci malém, snil jsem o rozkoši, blahu neskonalém, až pod rukou mojí v růži rozkvete. Jako sadař pilný denně jsem ji vídal, poletavých nožek každý krok jsem hlídal, znal jsem její radost, znal jsem její žal. – A když jednou z rána na mne pohleděla, nebylo to poupě, byla růže skvělá a já – pěstoun, věru, sám jí nepoznal. [12] Nové kouzlo plálo v dlouhé řase její, že jsem zmaten před ní plaše sklopil hled, sličná ňádra jí se dmula bouřlivěji, a já promluviti slova nedoved’. – Hle tam u pramene našel jsem ji jednou z večera, kdy v modru červánky už blednou, stíny táhnou k zemi a sny v mladou hruď. – Snila. – Hledím na ni, – moje vášeň vzrůstá – chvějícím se retem políbím ji v ústa, myslím: Dobré nebe moji vinu suď! A tu drahá dívka s dovádivým smíchem objala mne právě, když jsem prchnout chtěl. Dlouho potom v lese bloudili jsme tichém, růže pro nás kvetly, slavík pro nás pěl. – Škoda, že je radost netrvalým květem, rozvály ji větry, uplynula letem a v mém srdci po ní zbyl jen žal. – Kdysi u potoka do vrkočů pletla dlouhé, černé vlasy, – tvář jí nachem kvetla a já v houšti ukryt sotva oddychal. V tom zazvučel lesem hlahol dutých rohů – mladý kníže na hon vyjel s družinou, – budiž žalováno všemocnému bohu, že mou laňku maně uzřel houštinou. – Ulekla se dívka, uprchnouti chtěla. – Mladý kníže chvatem s oře seskočil: „Počkej!“ pravil sladce, „taká růže skvělá hodna, by můj stolec vnadou obestřela, krásnější jsem věru nikdy nezočil!“ – Co se dále stalo? – Nevím. Moje zraky 13 zatemnila slza, v duši padly mraky, – chtěl jsem prchnout, zemřít bolem šílený. Chtěl jsem v její krvi utopit své žaly. – – A když s knížetem pak na kůň vstupovali, já jsem děcku svému držel střemeny. 14
Lov sokolí.
Hle, na východě záblesk denní již plnou růží rozkvétá, nechť vína proud se v číších zpění a hlučný jásot, rohů znění až v klenbu nebe zalétá. Luh porosený vůní dýše pod lehkým rouchem vodních par. – Vše připraveno! – Vzhůru číše: Nechť statným lovcům kyne zdar! A na kůň! na kůň! v ruku zbraně! Ať jásot plesný plní stráně a zvěři kolem věští zmar! – – Přes šíré luhy mořem květů sbor lovců kvapí v prudkém letu. Nad horou svítá nový den. Je podzim již. – Luh porosen tu v mrtvém tichu ještě dřímá, snad ve mlhách jej obejímá o dávném jaru blahý sen. [15] Na modrém nebi hvězdy blednou, nach červánků pláň nepřehlednou ve moře mění krvavé. Po trávě kol se rosa leskne. – A v dálných krajů ticho teskné zní rohů zvuky jásavé. Na šatech lovců, hrotech zbraní jak čerstvá krev plá úsvit ranní. Přes širé smutné roviny se řítí zástup dovádivý. Však v dumách jede hetman sivý na čele bujné družiny. Do šeré dálky mračně hledí přes purpurovou tichou pláň, na ruce jeho sokol sedí a lehký oštěp svírá dlaň. Kůň jeho s uzdou popuštěnou jak vítr letí, pokryt pěnou, se štíhlým chrtem o závod. Zní lovců ples a duté rohy, step odpovídá ozvěnou, jak střela chrt se větronohý přes nivu mihá zrosenou. Viz, hetman pouští uzdu oři i sokolovi čapku zved. Hrot kopí jasně nad ním hoří jak v šedé řase jeho hled. Kol rozléhá se pokřik jarýjarý, ve zracích lovců oheň vzplál. 16 Hoj, našel stopu ohař starý! i sokol vzlétl, roztáh spáry a modrem pluje v šerou dál! Nuž za ním, za ním! – Muži v letu jak bouře kvapí po poli. Hle chrti letí mořem květů a ve blankytu sokoli. Tam jezero se kmitá v houští jak modré oko dívčiny. List uvadlý se tiše spouští na lesklý křišťál hladiny. Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvíli se mihne motýl náhodou. Již svadl leknín sněhobílý a stará olše smutně chýlí své šumné větve nad vodou. Hle, tam se lilje v křoví bělá! Či labuť je to osamělá? Ó nikoliv! to v objetí dlí panošovi žena mladá. Na hlavy jejich časem padá po lístku lístek se snětí. – A stále blíž přes svadlé nivy jak bouře kvapí lovců sbor. Ve předu letí hetman sivý a bleskem plane jeho zor. Již sokol dychtě po kořisti se vrhá v úkryt houštiny 17 a křídlem sráží příval listí ve blankyt tiché hladiny. S ním zároveň chrt větronohývětronohý. Zní bujný zpěv i zlaté rohy a plesem zvučí okolí. „Co ve stínu tam sněhem zkvétá? To labuť jistě z vody vzlétá, – však dostihnou ji sokoli!“ Již hetman vzhůru oštěp zdvihá – ó, běda, běda labuti! Jak rudý blesk se ocel mihá a lehkých šípů mrak jej stíhá ve modrém nebes klenutí. Teď dopadl. – A v klidné nivy se rozlet výkřik bolesti. – – Zmlk lovců jásot dovádivý a k houšti kvapí hetman sivý. Ó, slyš, jak větve šelestí! Juž dosáh cíle: V stín se dívá. Proč zděšen bledne? Co se skrývá před zraky lovců ve křoví? Na vonném drnu žena leží a s ohařem o ňadra svěží, hle, válčí sokol hladový! Na rozhalené zpola vnady jak závoj padá vlasů stín. A vedle mrtev panoš mladý svou hlavu kloní v její klín. 18 Hrot kopí vbodnut v ženy boku; na bílém těle rdí se v toku nach krvavý co růže květ. Proč hetman tají slzy v oku a v bolu hryže vlastní ret? Rve vousy šedé, hněvně stená: „Den osudný! to moje žena!“ – Sbor lovců kolem v tichu stojí, je úžas děsný zachvátil. – V tom hetman zvedá hlavu svoji a zraky k druhům obrátil: – „Nechť trouby zní přes pole svadlá! To šťastný lov! hle, labuť padla i dravec, jenž ji uchvátil!“ – Je vonné jitro. – V barvách duhy se porosené lesknou luhy. 19
Kníže Vladimír.
Plály vínem zlaté číše, plály oči žárem, jediný jen starý kníže mlčel nad pohárem. „Jaká chmura, slunko naše, tvoje čelo stíní? Vylétli snad z doupat zase na lup Tataříni?“ těžké meče uchopivše bojaři se ptali. „Hoj! vždyť věru dosti dlouho naše zbraně spaly! V teplé krvi havranů těch napojíme oře, hejna jejich zaženeme do černého moře!“ – Usmívavě pozved kníže hrdé čelo svoje: „Ó jak jste vy, děti milé, nedočkavi boje! Nevylétli v naše kraje Tatarové draví, ale vpadly upomínky do mé staré hlavy. – – Právě rok je dnes již tomu. – Unavený honem ulehl jsem ve stín vrby na pažitě vonném, zřel jsem, jak se u mých nohou jasný pramen pění a šum jeho zkolébal mne v lehké polosnění. Náhle mne však probudily svěží, dětské hlasy, – děvčat dvé si u potoka pletlo zlaté vlasy. Zpola ještě pouhé děti neznající bolu, brodily se v jasné vodě, dováděly spolu. Pak usedly pod olšiny a s tajemnou tváří vyprávěly pohádku si o šedivém cáři. Kterak, když mu sto let bylo, dobrá lesní víla nejkrásnější smrť si vybrat jemu dovolila. – [20] Nezaslech jsem konec bájky. Plaché, bujné děti rozběhly se po lučině věnce uvíjeti. Od těch dob jsem bez výsledku často v dumách hádal, kterak volil cář ten šedý? Jaké smrti žádal? A kterou smrť já bych volil, kdyby dobrá víla cestu k hrobu vybrati si mně snad dovolila. Milé děti, právě dnes již plných sto let je mi, brzo, brzo pokryjete moji hlavu zemí!“ – V oku na půl lehký úsměv, na půl slzy bolu, sivou hlavu k ňadrům sklonil. – Ticho kolem stolů. Bojaři se zadumali, na vše padla tíseň. – V tom u dveří javorových zazvučela píseň: O slunéčku Vladimíru i o slávě jeho vyprávěla prostá píseň slepce pocestného. Píseň lidu neumělá, ale z prsou vzatá, jeho povzdech, jeho jásot i modlitba svatá. Vším, co cítil národ celý, v jasném tonu zněla, Požehnání Vladimíru z dálky přinášela. – – Blaženě se usmál kníže. – Hlava jeho klesla, v tonech písně huslařovy smrť se k němu snesla. – 21
Na vsi.
Ve slavnostním rouše celá září ves, všude plno plesu, plno kvítí dnes. Před zámeckou branou nedočkavé davy v starobylém šatě do řady se staví, všechno hučí, šumí, jako roje včel. Jako řady píšťal stojí děti v kole a nad nimi, vážně v ruce kytku žmole, kývá šedou hlavou starý učitel. – Mladý pán má přijet. Po dlouhá již léta proháněl se bujně po všech stranách světa, nikdy nevzpomněl si na dědinku svou. Zatím jeho zámek pustnul poznenáhla, nad střechami chalup mnohá bouře táhla a smrť vybírala daň si bohatou. Teď konečně přijde. – Všechno čeká v touze, zapomněli strastí, zapomněli nouze, – však už nastanou jim lepší časy snad. [22] Až jen pán se vrátí, pozná jejich bídu, vyslyší jich nářek a ulehčí lidu a kouzelným proutkem začaruje hlad. Zda-li jenom přijde? – Každé oko číhá. – Hle, tam na silnici prach se vírem zdvihá, všechno kolem tichne, tváře mluví jen. – Zaduněla střelba. – Kočár do vsi letí, kantor naposledy napomíná děti a rovná si límec celý rozechvěn. Nekonečný jásot k blankytu se vznáší, na blátivou cestu jako Mesiáši drobné děti sypou růže pod kola. Však jich mladý hrabě, v kožešinách celý, málo podobá se světa spasiteli, – jak se pánovitě kloní do kola! A po jeho boku, – kdo ta dáma štíhlá? Ani závoj bílý s tváře nepozdvihla, vějířem se drahým ještě zakrývá. – Mezi davem stanou unavené koně. Odkašlav si vážně, k zemi hlavu kloně učitel se vetchý sladce usmívá. Vybroušenou řečí vzácné hosty vítá, mluví o naději, která lidu svítá – – a mladý pán při tom zívá potají. A což jeho dáma? Snad se lidu bojí? Stranou obrací se jaksi v nepokoji, pod sametem černým dmou se ňadra jí. 23 Náhle vítr zvedá, její závoj dlouhý, – a pod ním se jeví – či to klam je pouhý? – bledá tvář a oči vlhké slzami. Co to? starci na rtech slovo v sten se mění, na mladistvou ženu zírá jako v snění. „Pro bůh!“ šeptá, „věru známou tvář ta mi!“ A s výkřikem dáma k hraběti se chýlí. – „Dcero! moje dcero!“ volá stařec bílý, oči jeho hasnou bolem strhány. – Chví se, padá k zemi, – přes něj kočár letí – – Rozprchly se hrůzou poplašené děti a spasitel lidu vjíždí do brány. 24
Jedle.
Vyšlo si v pole spanilé děcko, – večer se blížil, kalina kvetla, čarovnou vůní dýchalo všecko, z daleka plála v dědině světla. S kaliny padal déšť vonných květů, – Marušce v ňadrách srdce se chvělo. – Přiletěl Tatar v divokém letu, zlíbal ji – bídník – bělostné čelo, bělostné čelo, růžová ústa. „Nevzdoruj marně, děvčátko mladé, má touha jenom odporem vzrůstá!“ – Polibek nový se rtů jí krade, líbá ji, líbá do ranní zoře. – A sotva dní se, do sedla skočí, s veselým smíchem pobídne oře, – do dálky prchá. Z modravých očí jediná slza nepadla děcku, zavřela v ňadrech zoufalost všecku, na ňadra tiskne hebounké dlaně. Lesknavé ptáče přilétlo maně, na dívčí rámě pokojně sedá – a dívka stojí, nepohne retem. – – [25] Dlouhý den minul, noc kvapí letem, z daleka v temnu zní štěkot vlčí. – Ubledlá dívka stojí a mlčí. – – Bělostné nožky v půdu se vryly, ustálo srdce v divokém hluku, plamené oči mlhou se skryly. – Sotva že zvedla k nebesům ruku, ve větev drsnou ruka se mění. – Proběhlo tělem lehounké chvění, – to bílá ňadra v kóru se halí – – Pod korou navždy umlknou žaly? – Vyrostla jedle na poli holém a šumí tichým, hlubokým bolem. Dvé drsných větví do vzduchu pne se, jak by se páže k objetí zvedly, v divokém větru vrchol se třese, v jehličí suchém havrani sedli. – – A jednou v noci Kozácké čety Tatara v poli zastoupli kolem. Nežli den minul, Tatařín kletý na jedli chvěl se, šumící bolem. Když vítr houpal zsinalé tělotělo, v dutině stromu povzdechem znělo: „NevíšNevíš, jak dlouho tebe juž čeká, miláčku drahý, náruč má měkká!“ – 26
Pohádka o zaklené princezně.
Kolem hradu táhnou mračna. Kol vysoké, černé věže krkavčíků hejna lačná sletují se k poradě. Černokněžník hadím zrakem v klenbě tmavé kvítek střeže, Čeločelo jeho tmí se mrakem, klenbou duní jeho krok. Smutno věru růži bílé o samotě za mřížemi, pomalu se vlekou chvíle, oko vlhne slzami. V mlhavou se dálku dívá. – – Černokněžník hluch a němý hladí bradu, hlavou kývá, usmívá se jízlivě. Hledí, hledí zlaté dítědítě, jak se mlha vírem točí. [27] Jako včelky na úsvitě myšlénky mu ulétly. O mříž hlavu podepřela, přimhouřila obě oči, slunéčko jí plálo s čela, s hebkých tváří červánky. – Holubička sněhobílá nevylétla nad údolí, myšlénka to plachá byla zlatovlásky spanilé. Volně vzlétla nad oblaky a na skalní útes holý mezi mlhou, mezi mraky usednula znavena. Nad ní táhnou orlů davy, kolem šumí perutěmi, pod ní hřímá potok dravý do propasti padaje. – V pusté rokli přes balvany, rusou hlavu klopě k zemi, kráčí junák zadumaný, v rukou tiskne těžký mlat. Cosi nad nim zašumělo jako peruť holubičí. – Rytíř hledí, mne si čelo, – před ním pusté údolí. 28 Na skalisku zámek stojí, v temný blankyt věže tyčí kolem valů příkop trojí, nikde, nikde přechodu! Zbloudilá to hvězda plane na vysoké, černé věži? Hoj, toť oči uplakané pod hedbávnou kadeří! – Viděl junák bílé čelo, kyprý ret a tváře svěží, – srdce div mu neumřelo plno touhy plamenné. Bílá dlaň mu kyne z dálí – Zajásá a skočí chvatem, ze základů vyrve skály, trojí příkop vyrovná. V pevnou bránu okovanou ocelovým buší mlatem, pod ocelí jiskry planou, puká stěna žulová. Před ním kráčí anděl smrti. – Ve dvůr skočí, hradem zuří, zdi i lebky mlatem drtí, v krvi tone čaroděj. – Mladá hruď se touhou chvěje. – Uviděl, jak na cimbuří zlatá kadeř vzduchem věje, kyne ruka bělavá. 29 Vzhůru spěchá. – V okamžiku vnadné dítě v náruč chopí, z purpurových, malých rtíků pije blaho opojné. Zlatou kadeř hladí jemně, v modrém oku pohled topí: „Nakloň hlavu blíže ke mně, na vždy budiž mojí jen!“ – Tvář jí líbá vášnivěji. – „Jak se zoveš, drahé dítě?dítě?“ – Hvězdou plane oko její: „Jméno moje Svoboda!“ – Ňadra dmou se. – „Růže moje, nikdo z lidí neuzří tě, nesmíš poznat nepokoje, nesmíš poznat bolesti! Srdci mému budeš žíti, – hoj, nám kyne rozkoš nová, v oko tvé jen budu zříti! – Hvězda blaha svitne nám!“ – Na vysoké černé věži bílou růži rytíř chová, žárlivým ji okem střeží, šepotá: „Tys mojí jen!“ – Sotva první týden mine. – „Zarděny jsou tvoje zraky, po tváři ti slza plyne. Co ti schází, děcko mé?“ – 30 Povzdechem mu odpovídá, hledí, kterak černé mraky, které sotva pán bůh hlídá, volně plynou oblohou. „Hvězdo moje, co ti schází?“ – Ona hledí do údolí, vidí v hustém květném mlází volně ptáka přelétat. Zakabonil rytíř čelo. „Řekni jenom, co tě bolí, kam ti srdce uletělo, – žádej, – vše ti vyplním!“ – Z dola zavzní píseň tklivá. – Zajásalo vnadné děcko, chladná hruď se rozehřívá, novým žárem plane zrak. Rytíř skočí v divé zlobě. „Ha, to tedy! – Vím juž všecko! Hezký zpěvák scházel tobě, – lásku mou jsi zradila! Pro mne jenom tvá je krása, nesmí znát tě nikdo jiný!“jiný! – Spíše zahyň!“ – Nikde spása! – Vzduchem sviští pádný mlat. – – Přece prchla. Zrak jí plane, na tom čele není viny! – Unavena k smrti stane, rozhlíží se kolkolem. 31 Starý cigán pod olšemi, po blankytě bloudí okem, šedou hlavu kloní k zemi, pěje píseň volnosti. – Kolem hrdla objala ho: „S tebou půjdu, za tvým krokem, poznat toužím pravé blaho bez okovů, bez pouta!“ – 32
Prokop Holý.
Již půlnoc prošla, počal svítat den. – Ve stanu seděl Prokop samoten. Noc probděl celou s biblí na svém klínu, čet’ slova prostá, bujnýchbájných plna stínů. Čet’ okem žhoucím. Starou hlavu svoji o ruku opřel. – Chvěl se v nepokoji. – Na jeho čele mračno dum se sbírá, duch bloudí kdesi. Oko v knihu zírá, však nezří písma. Vidí v zamyšlení, jak na východě svitla zoře denní. A vidí luka, místem pole holá, zří malou vísku, vypálenou zpola, – oblaky dýmu ještě nad ní plovou, – zří kolem cesty alej topolovou, a potok, mlýn i starou lípu v květu, na jejíž vrchol káně sedá v letu. [33] A v šírém poli vidí vřavu boje, v divokém zmatku vidí čety svoje, svůj vlastní prapor rozeznává ztěží. –– Válečné vozy překocené leží a přes ně letí nepřátelská jízda. Zní hukot děl a vzduchem kule hvízdá a těžký palcát tvrdé lebky drtí. – – Krev na tváři a v oku pohled smrti, sám sebe vidí náhle mezi vřavou nést kalich zlatý vzdorně nade hlavou. Hle, na poli, kam vlhké oko patří, jen kupy mrtvol, na útěku bratří. – Tu v oblouku se rychlá střela blýskne. – Vrávorá vůdce, k ňadrům ruku tiskne, do prachu padá, smrť na pyšném čele. – A přes něj táhnou pluky nepřítele. – – V tom probudil se Prokop. – Hledí kolem a žhoucí oko vlhne těžkým bolem. – Před stanem jeho již se život budí. – I zavřel knihu, sklopil hlavu k hrudi a před stan vyšel. – Krajem oko těká. – Ha! – jaký pohled! – Proč se vůdce leká? – Toť tentýž kraj, jejž ve snu viděl prvé! Hle, východ tone v rudém moři krve, – On vidí luka, místem pole holá, zří malou vísku, vypálenou zpola, – oblaky dýmu ještě nad ní plovou, – zří kolem cesty alej topolovou 34 a potok, mlýn i starou lípu v květu, na jejíž vrchol káně sedá v letu. – – Kdo uhodne, co víří v jeho duši? – – V tom přítel věrný z myšlének jej ruší: – „Hle z daleka již nepřítel se rojí!“ – A Prokop káže: „Dejte hesla k boji!“ – Svůj zlatý kalich zvedá zadumaný. – – – Den jarní, klidný zasvit nad Lipany. – 35
Slavík loupežník.
Ku potoku z rána vyběhla si, rozplétala svoje hebké vlasy, bujným smíchem zvonil její rtík. Škoda je tě, škoda, děvče mladé, po břehu se blíž a blíže krade s černým okem Slavík loupežník. Stanul, hledí krásou opojený: „Jak je hezká, svěží spanilá! Jest mi třeba mladé, svižné ženy, která by mně šípy ostřila!“ Obejmul ji, černým okem svítě: „Nelekej sese, dívko bázlivá!“ – Neleklo se roztomilé dítě, mladou hlavu zvedá vzdorovitě, v oči se mu hrdě posmívá: „Nepravdu mi lidé vyprávěli, že je Slavík jako orel smělý, že mu vražda nejmilejší hrou. Hle, on zatím jenom laškuje si, malé děti rudým vousem děsí, v náruč jímá dívku bezbrannou!“ – [36] „Líbíš se mi, – chceš být mojí ženouženou mojí?“ se smíchem jí lupič na to děl, „svatební nám lůžko louka strojí –“ a juž pevně chyt’ ji v náruč svoji, s jásotem ji v dálku unášel. „Budu tvojí!“ dívka šeptala mu, „svatební však dárek žádat smím?“ – „Hory zlata, spoustu drahokamů u tvých nohou ihned položím!“ – „Nechci zlata, jiné chovám přání, – síly své mi podej důkazy!“ – Poklonil se Slavík v usmívání: „Čekám, paní, na tvé rozkazy!“ „Za horami zámek nedostupný, v pevném zámku žije Tatar zpupnýzpupný, králeviče vězní drahný čas. Letem vichru pospěš, milý, k hradu, rozbij brány, stoupni přes ohradu, s králevičem vrať se ke mně zas!“ – – Zulíbal jí Slavík ručky obě, na vraníku v divý dal se letlet, a než dívka pomyslila sobě, s králevičem švarným jede zpět. V náruč svou ji bez odporu svírá: „Rozkaz tvůj jsem věrně vykonal!“ Na zajatce mladé děvče zírá, v mladém srdci vzrůstá temný žal. 37 „Jedna zkouška mi však nepostačí!“ praví šeptem, klopí zraky v zem. Slavík trochu mrzutě se mračí, hlavou kývá: „Jsem tvým otrokem!“ – „Kolik slzí jsem už vyplakala, tolik perlí“ – dívka rozkázala, – „vylov pro mne v moři hlubokém!“ – Skočil Slavík, do daleka letí, vychloubá se: „Všechno je mi hrou!“ – Králeviči zatím do objetí švarné děvče kloní hlavu svou. – 38
Pohádka.
Kroutí kozák šedé kníry, vzdýchá, pláče: „Jaký žel! Nenalezám nikde víry a já přece vlastním okem čarodějku uviděl!“ – Vyšel z krčmy matným krokem, hlavou kroutí, mumlá cosi, půlnoc bije v dálce kdes. Kol do kola step je širá, s tmavých mračen deštík rosí zpráhlou trávu, suchý vřes. Časem křídlo netopýra v tichu nočním zašumí. Kozák kleje: „U sta hromů! Kdo těm čárám rozumí? Rovnou cestou šel jsem domů, ale cesta utekla mi. Ďábel sved mě bludičkami, věru nevím, kde jsem teď?“ – Hola! před ním bílá zeď! Co to? Dvorec na samotě. – [39] Do vrat pevných bije pěstí. „Nenechte mne v této slotě!“ volá, prosí, naříká. „Zabloudil jsem na bezcestí, mráz mi kosti proniká.“ – V tom se vrata otevřela, hospodyňka stojí v nich, kozák mne si obě oči, hlava se mu kolem točí. – Jak je hezká, mladá, smělá, – bože, odvrať od nás hřích! Usmála se, očka její zasvítila divnou září a jak sladkým její hlas! „Pojď jen dále, – veseleji uběhne mi aspoň čas!“ – Po manželi hospodáři ptá se kozák. – Úsměvem mladá žínka odpovídá: „V mohyle jej ďábel hlídá, celý týden vdovou jsem!“ – Sedí spolu, pijou, jedí, v oko její kozák hledí, zpívá, křičí, ze všech sil. Chlubí se, jak v noci jedné čarodějku vyslídil. – Hospodyňka náhle bledne. – „Ať jsem čertův, moje paní, ty se oné kouzelnici velmi, velmi podobáš!“ – 40 Zakryla mu ústa dlaní: „Pij! hle, plnou sklenku máš!“ – Proudy vína šumí, tekou, hospodyňka laškující objala ho páží měkkou, zlíbala mu snědou tvář. Divná rozkoš pojala ho, – vždyť je mrtev hospodář! „Teď vím teprv, co je blaho! – jak jsi hodná neskonale, čarodějko spanilá!“ Vyskočila, s nožky malé střevíček svůj vyšňořený jako maně shodila. Láskou, vínem opojený kozák chtěl ho pozvednout; sotva však se sklonil k zemi, cítil náhle hrůzou němý na svém hrdle tíži pout. „Ach, ty čáry!“ k sobě bručí a již letí hluch a slepý s čarodějkou šírou stepí, úzdy její poslušen. Jak to víří, jak to skučí, se všech stran se řítí chmůry, netopýři, noční můry, – bože, bože, kýž je den! Na skalině černé, lysé, 41 divné zjevy mihají se, čarodějka míří k nim. Zastavila, seskočila a kozáka upevnila k staré, suché borovici: „Nuže, poznáš kouzelnici!“ děla hlasem jízlivým. Unavením mrtev zpola, klesl kozák na drn svěží, ku pomoci nebe volá, křižuje se o překot. Jaký rej a jaká vřava! jásot kolem, křik a hřmot. Všechno skáče, lítá, běží, až se z toho točí hlava a přechází sluch i zrak. Starý kozák chápe ztěžíztěží, zda to pravda, či sen divý po víně ho děsí tak? – Hledí, hledí, – vlkodlak starou babu líbá vztekle, zástup šotků dovádivý, vševše, co žije v černém pekle, němec, žid i jesuita, vše se dalo v bujný rej. Na sta jisker kol se kmitá, žhavá síra s nebe padá. Starý kozák hlavu chýlí: 42 „Bože, jen mi sílu dej!“ – Čarodějka jeho mladá skáče, hýří s kouzelníkem, v oku plá jí vášně žáržář. Objímá ho, sladkým rtíkem šerednou mu líbá tvář. Kozák bručí: „U sta hromů! což mne vlastní oko mámí? Toť je přece starý známý, – hloupý rychtář z dědiny! Že ho pouští žena z domu? však tu není jediný! Cože? Také krčmář hluchý v tato místa zabloudil? Kdo ho asi mezi duchy od sklenice vyloudil? Pop i správec, muži, ženy, v jednom kole mladí, staří, – vždyť tu celá naše ves!“ – Kozák vzkřikl udivený: „Co tu ještě uzřím dnes?“ – „Tys’ tu také? Jak se daří?“ švarná dcerka sousedova v ucho jemu šeptala. A on nebyl schopen slova, smutně jenom hleděl na ni. – Hladila ho hebkou dlaní, srdečně ho líbala. „Zda-li víš, že mám tě ráda, 43 starý, šedý sokole? ale rychtář rudovousý černé sítě na mne spřádá, povzdálečí za mnou brousíbrousí, sotva vyjdu na pole! Nemocná je moje matka, na spadnutí naše chatka, nemůžeme platit daní, – kdo mi bude přítelem?“ – Mlčky patří kozák na ni. „Hezká je, ba na mou duši docela jí dobře sluší i ty růžky nad čelem!čelem!“ – – „Když jdu časem ke zpovědi –“ děvče blíž se přiklání, „pop mne chytí kolem boků, do očí mi drze hledí, – kdo mne před ním uchrání?“ – Slza blýskla v jejím oku. – „Ubohé to děvče mladé! na padouchy padni mor!“ myslí kozák lítostivý, políbek jí se rtů krade, – – člověk přec je slabý tvor! Náhle zavzní pokřik divý: „Cizí duch tu mezi námi!“ Na kozáka vše se řítí, – bůh mu budiž milostiv! 44 Ale kozák okem svítí, neleká se jaktěživ! – „Zatočím já divně s vámi!“ pěstí mává kolkolem. „Dokážu vám, že jsem posud starým, šedým sokolem!“ – Sousedka mu šeptem praví: „Prchni, prchni! Krutý osud zastihne tě dojista. Nejstrašnější věru muka peklo tobě přichystá!“ – Soptí rychtář rudohlavý, všechno bouří, hučí, víří, šumí křídla netopýří, – nechvěje se ta tvá ruka starý, šedý kozáku? – Z nenadání někde v dáli zapěl kohout. – V divém spěchu chasa ďáblů s černé skály mizí v hustém oblaku. Rychtář hrozí na útěku, zuby cení v marném vzteku, soptí, volá: „Pamatuj, na tvých zádech bez oddechu bude tančit bičík můj!“ – Náhle ticho, temno všudy. Horké čelo kozák mne si, krev mu stoupá do tváře. Myslí, dumá: „Jsou to bludy! 45 Pán bůh stvořil černé běsy, běsové pak jesuity, němce, popy, rychtáře. V každém z nich je ďábel skrytý a v rychtáři Belzebub. Sousedku on svádět chce mi? Zas má u mne nový vrub! – – Kde jsem nyní? Nevím věru.“ – Zrak napíná, tape v šeru. – Kolem stěny, prostor němý, v malém okně pevná mříž. – „Hola!“ kozák bručí k sobě: „Zde jsem býval často již!“ V zámku klíče zaskřípěly, vstoupil rychtář uzardělý, – ach, kozáku, běda tobě, vidíš drába v pozadí? „Chraň se pomsty!“ kozák křičí. „Tvoji duši satan zničí, znám já tvoje rejdy hříšné, jednou vše se prozradí!“ Rychtář zvedá čelo pyšné, s úšklebkem mu drze praví: „S opilcem jen do šatlavy, krev se mu zde ochladí!“ – – – Vyšel kozák smutným krokem, ze žaláře do hospody rovnou cestou zaměřil. 46 Vrtěl hlavou, blýskal okem: „Vyvázl jsem bez nehody z proklatého reje toho, – kdo by tomu uvěřil?“ – Kroutil kníry, myslil mnoho. „Snad to vše byl pouhý sen?sen?“ – Náhle stanul zaražen. – – Proti němu v tichém pláči sousedova dcera kráčí, malé děcko v objetí. – Zahřmí kozák: „Čí to dítě?“ – „Rychtářovo!“ rozpačitě bledá dívka odvětí. Slza proudí s oka jemu, staré srdce dusí žal: „Škoda, škoda, konec všemu, – – a já ji tak miloval!“ – 47
Lupiči.
„Všechny plachty dolů! Rychle, hoši k lanu!“ – Bouře divě hučí. Běda! atamanu z ruky padlo kormidlo. Přes palubu nízkou siný proud se valí, člunku dno se rázem drtí na úskalí. – „Tonem! Rychle ku břehu!“ – Rozkacené vlny svítí bílou pěnou. – Četu beze zbraně k smrti unavenou jaly stráže na břehu. – Spoutali je chvatem. – Soudce, stařec pyšný, vážně vyčítá jim celý život hříšný, hladí bradu šedivou. Jako otec na ně laskavě se dívá, zlatý, těžký řetěz po hrdle mu splývá, zlaté kříže zdobí hruď. – – Krátký byl soud věru. – „K smrti“ soudce praví. [48] Vězňové jen k ňadrům naklonili hlavy, – ani vzdech jim neunik. Vyšli pevným krokem řadou k popravišti, jediná jim slza z oka nevyprýští. – V čele kráčí ataman. Starý, vetchý soudce v dumách za ním zírá, pod šedivou skrání upomínky sbírá, hlavou kývá s úsměvem. Dlouho již je tomu, let by nespočítal, – co na siné Volze sám koráby chytal Novgorodských kupčíků. Měl on páže silné a družinu statnoustatnou, na lodě se vrhal mocí neodvratnou, loupil, plenil, zabíjel. A když dosti lupu nahromadil sobě, odřekl se hříchu, proti pekla zlobě sloužiti dal deset mší. Všechny svoje druhy zrádně vydal právu, stal se hodným mužem, klidil čest i slávu, řadou křížů zdobí hruď. – – Zahnal upomínky. – Loupežníků těla na čekanu volně ve větru se chvěla, – v prostřed druhů ataman. – Soudce hlavou kývá, – spokojenost v oku. Starý sluha náhle přistoupil mu k boku, – sluha, dříve jeho druh. Zašeptal mu v ucho: „Znáš-li atamana? Hleď, to hrdé čelo, líc ta zadumaná, – věříš-li, že tvůj to syn? 49 Vzpomeň si! Mé bratry tys dal katu kdysi, – věčný bůh mne pomstil; – tvoje dítě visí, vlastní otec vrahem mu!“ – Obrátil se soudce s chmurným, hrdým čelem: „Kdyby krev má, hochu, proudila mu tělem, hoj, což byl by jinak žil! Bohaté by lupy nahromadil jistě, usmířil by nebe a dnes na mém místě byl by mne dal pověsit!“ 50
Černý Jiří.
Šeří vlci na planině vyli. – Stíny dva se ze tmy vynořilivynořily. Jeden – stařec – plaše v dálku zírá, o berli se v kroku podepírá. Mladý soudruh, jak by hotov k boji, k jataganu tiskne ruku svoji. Vzdor a síla z oka jemu plane, pyšně zvedá čelo zadumané. – – „Hochu, hochu!“ stařec temně praví, málo sobě vážíš mladé hlavy! Ukroť pýchu, zažeň marné touhy, naděje tvá, – noční přelud pouhý. Proti proudu ženeš člunek vratký, nelituješ otce ani matky, staré rány jitříš v ňadrách v lidu, marné plány kuješ bez poklidu, pod oblaky vzdorný duch tvůj těká. – – [51] Víš-liVíš-li, hochu, že tě provaz čeká? Zemři, chceš-li, – ale lid chce žíti!“ – Mladý soudruh jenom okem svítí, v dálku hledí. – Příkrém na pohoří nocí temnou rudý plamen hoří, – znamení to k zoufalému boji. Usmívá se, kývá hlavou svojí: „Pozdě!“ praví, „slyším tvoji radu, zítra padne heslo: „K Bělehradu!“ – Stařec zvedá ruku zhubenělou. „Chceš se opít, hochu, krví vřelou? Vysměje se paša tvému vzdoru. – Lid už nyní vyssát do úmoru, krkavci mu z těla srdce klovou a ty chceš jej vrhnout v bídu novou? Má on pykat za tvou dětskou pýchu? Zrádče, zrádče, vyvolenče hříchu, ctižádost tě do záhuby vede, – nuže zahyň!“ – Jeho vlasy šedé vítr cuchá. Vratkým stoupá krokem, mladík žhoucím sleduje ho okem. – „Otče!“ volá. Kmet jen rukou kyne, dále kráčí. – „Nechať zrada zhyne! V zárodku já patou zdrtím hada!“ – Na kolena před ním junák padá, v oku jeho, zdá se, peklo dřímá, nohy starci pevně obejímá: 52 „Kam jdeš, otče?“ – „Rovně k Bělehradu, tvoje plány, bídnou tvoji zradu odhalit a soudu vydat tebe! Ve své pýše pokoušel jsi nebe, slepě lovíš dětskou rukou štěstí, vlastní národ vedeš na bezcestí. Mají téci proudy krve rudé? Tvojí smrtí lid můj spasen bude!“ – „Otče, otče!“ – – Není odpovědí. – Okem vlhkým za ním junák hledí, zvedá pušku, v lebku starci míří. – – Aj, kdo ví, co v duši jemu víří? – Zablesklo se a kmet padá k zemi. – Nad mrtvolou zadumán a němý stojí syn a horké čelo mne si, oči skrývá, těžkou hlavu věsí. – – Potkala jej mladá jeho žena. – „Proč se chvěješ?“ děla udivena, „kde náš otec?“ – Zrak mu žárem plane. – „Jeho krev ať na mou hlavu skane! Mrtev leží, neuzříš ho více!“ – Zaplakala žena, holubice: „Tys’ ho zabil! Kletba budiž tobě, neznej klidu ani v temném hrobě!“ – Ptala se ho sestra usměvavá: „Kde náš otec, drahá naše hlava?“ 53 Zaťal zuby, marně povzdech tají: „Havrani jej lačně oblétají!“ Padla k zemi, bílou ruku zvedá: „Tys ho zabil! běda tobě, běda! Proklet budiž! Bůh tě hromem zdrtí, vlkodlakem budeš po své smrti!“ – K popu šel a padl na kolena, Zz hloubi duše o potěchu stená. A pop zděšen pěstí v ňadra buší: „Zapoměl jsi, hochu, na svou duši!“ – Oko jeho temným ohněm vzplane: „Což mi spása, nebe slibované, když se lid můj pod okovy plazí, když mu život v peklo mění vrazi?“ – Uskočil pop stranou uleknutý: „Proklet budiž, bídný hříšníku ty!“ – Dýku ostrou matce vložil v ruku: „Zab mne, matko, ukrať moji muku! Tys mi k žalu jenom život dala, ku prokletí jsi mne vychovala, porodilas’ syna – otcevraha! Zab mne, matko, zab mne, matko drahá!“ Sklonila se k ubohému synu: „Bůh jen bude soudit tvoji vinu! – – Však již slunko stoupá nad pohoří, po zápase touhou lid tvůj hoří. Nejvyšší čas dáti heslo k boji! 54 Nuže jdi!“ a vetchou rukou svojí po horké ho pohladila skráni: „Jdi a moje vezmi požehnání!“ – A než slunko došlo ku západu, prapor srbský zavlál s Bělehradu. 55
Kleopatra.
Ret svůdný královna k rozkazu otevřela: „Číš s vínem cyperským mi podejpodej, otroku!“ A v drahé nádobě hned šťáva libá vřela. – Když pohár pozvedal, dlaň otroku se chvěla a tajný bleskl žár mu v oka hluboku. „Na zdraví tvoje číš ať perly metá výše! ty vládneš úsměvem své tváře líbezné, před jeho půvabem se kloní celé říše, lid padá do prachu, – ty sama v božské pýše až k nebi pozvedáš své čelo vítězné!“ „Buď zdrávazdráva, královno!“ – A číš podává paní, – však náhle u nohou jí klesl v zachvění, s bolestným povzdechem zrak zakrývá si dlaní, tvář uslzenou v nach podušky vonné sklání, šeptaje podivně jak chorý ze snění. „Ach, odpusť, královno!“královno! jáť příliš věřil sobě, – ta křišťálová číš ve hloubi skrývá jed, [56] to dar je národa, jejž podat měl jsem tobě, jím uhasnouti měl tvůj půvab v temném hrobě, leč jinak rozhodl tvých očí božský hled. Já příliš spolehal se v sílu duše svojí, však bílá ňadra tvá mne něhou přemohla, v mém srdci plane žár, jejž nic juž neukojí, než obsah poháru; ten všechnu bolesť zhojí, co ani boží moc by více nemohla. „BuďBuď zdráva, královno, viz, piju na tvé zdraví!“ a již lem poháru nahýbá ke rtům svým. – „Buď zdráva, královno, již celá země slaví, – jak mohl bych se kdy tvé krásné dotknout hlavy, hle, v prachu umírám tvým hledem jediným!“ Na mramor poklesl, bolestně vzdýchá, tiše, posledně k vládkyni své oči obrátil. – A s hrdým úsměškem, jenž lednou pýchou dýše, ta káže sluhům svým jak chladná luna s výše: „Uvrzte, otroci, mrtvolu rychle v Nil!“ – 57
Musa.
Chudá jizba, holé stěny, malé okno stkví se ledem. O rám jeho podepřený, trpký úsměv na rtu bledém, hledí básník v šero noci. Plná kouzla, tajné moci, záře luny v okno padá a na jejím proudu zlatém kmitavé sny plují chvatem, naplňují prsa mladá, v bledé čelo, snivou duši křídélkoma lehce buší. Náhle v jasném kruhu světla, – snad že s temna nebe slétla, – kde se vzala, tu se vzala, jeho Musa stojí před ním. Jak se mění jizba malá jejích zraků hledem jedním! Odhrnujíc vlasy tmavé měkkou dlaní s jeho čela, [58] jako děcko usmívavé šeptá mu: „Jsem tvojí zcela! Ó, pojď, milý! noc je tichá, v sen upadla lidská pýcha, bdí jen strasti v ňadrách lidu. Bez naděje, bez poklidu srdce jeho sotva bije a jho těžké hlavu tísní. – Ó, pojď milý! Zvučnou písní, svatým lékem poesie utišíme jeho žaly, jiskru, která v prsou dříme, v jasný plamen roznítíme, křídlo ducha, které spjali, silou orlí vzlétne vzhůru, ke svobodě do azuru! – – Ó, proč mlčíš, druhu milý?“ – A svůj loket sněhobílý kolem jeho šíje klade. S bolným vzdechem básník volá: „Zima vešla v srdce mladé! V prudké bouři neodolá nejkrásnější naděj moje! Marně těšíš! bol se množí, všude skály, všude hloží! Vidím supů černé roje, kterak víří nad mou skrání. – Ó, tvůj pohled usmívavý 59 nezažene lačné davy, moje srdce nezachrání! Proč tvá ruka slabá, měkká podává mně vavřín třpytný, když jen nouze na mne čeká a hlad číhá neodbytný? Zda-li možno žíti dále v marné práci, neustálé? – Taký život nemá ceny!“ – Náhle chopiv ruku její: „Pohleď!“ volá rozechvěný, „pohleď, jak se okna skvějí v paláci tam pana rady! Co lid může podati mi s pověstmi a zpěvy svými? Sám umírá bídně hlady, neuzná tě, Muso moje! Jinam zajdi. – V sály třpytné, kde se proudí zlata zdroje, odtud spásy hvězda svitne! Ó, jdi, Muso, za tou září do paláce pana rady!“ Zamlčel se básník mladý. Po bělostné její tváři slza velká tiše splývá. – „Jdi!“ on káže. – Kloníc hlavu odchází, tak vábná, snivá. – – A hle.hle, stojí v hustém davu, v lesku světel, v záři zlata, 60 v cinkot peněz ódou zvučí v rukou její lyra svatá. – – Víno šumí, hosté hlučí, vše se diví božské kráse, všechno kolem chválu tleská. A pan rada usmívá se, šeptá k ní: „Ó jak jsi hezká! Za tvou píseň milou, něžnou odměním tě ryzím zlatem, oději tě drahým šatem, na Parnasu budeš kněžnou! Nesmíš poznat hladu tíseň. – – Avšak jednu ještě píseň zapěj, prosím! k slávě moji. Poslyš –“ jaksi v nepokoji její ručku pevně chopí a své oči skromně klopí. – – „Dvacet zlatých předevčírem dal jsem chudým. – O tom začni!“ – Musa pěje. Hlučným vírem sbíhají se hosté lační. „O jak libě struna zvučí!“ všechno jásá: „Hodna ceny!“ – A pan rada opojený bere Musu do náručí. – – – Zatím básník čeká s touhou. O jak je mu noc ta dlouhou! Tu konečně jitro svítá, 61 povzdechem je mladík vítá. – Kde se vzala, tu se vzalavzala, jeho Musa stojí před ním. Ó, těch očí bleskem jedním jak se mění jizba malá! Úsměv hraje v její tváři, vlasy, šíje, roucha drahá, ryzím zlatem všechno září. Mladý básník plný blaha sladce šeptá klesnuv před ní: „Mám tě zase! Nač mi zlato? Jasným okem na mne shlédni, to mi stačí!“ – Musa na to se smíchem mu odpovídá: „Bláhové jsi věru dítě! Zapomněl jsi, co je bída? nadšení lesk nespasí tě, a sny tvoje mrazem zhynou! V marné práci, neustálé, nechci věru žíti dále. Nebudu již mříti hlady, – komornonkomornou jsem pana rady!“ 62
Kníže Ivan.
Měl bojarin Ilja dvory nedobytné a za hradbou sobě hvězdy choval třpytné, spadlé jednou v noci s tmavomodré výše, v čas, kdy růže kvetou a luh vůní dýšedýše, na širokou stepi, na drn porosený, kde je našel Ilja, stařec opuštěný. – Takto plané růže lidem vyprávěly. – Zaslech o tom jednou kníže Ivan smělý při šumivé číši zeleného vína. Hoj, jak on byl prchlý, prudce hlavu vzpíná, kácí plné číše, volá rozechvěný: „Však to nejsou hvězdy, jsou to očka ženy, očka mladé ženy, plná svůdné moci, jež pod keřem růží Ilja našel v noci. Chci ty hvězdy vidět, chci ta očka zlíbat, na bělavé hrudi v sen se ukolíbat! [63] Nepozval nás Ilja, pozveme se sami, osedlejte koně! na hon, za hvězdami!“ – Byla noc a mlha táhla širou stepí. – V dumách kloně hlavu, vášní hluch a slepý letěl kníže Ivan na zpěněném oři, – za ním bojarové. – „Co to v dálce hoří?“ ptal se Ivan druhů, krotě koně svého. „To je zámek Iljův. Zlatá hvězda jeho na cestu nám svítí! Dále za ní, dále!“ – Nad sinavým Dněstrem, na omšené skále starý dvůr se zvedal. Kolem tvrdé stěny, uvnitř pusto, mrtvo, – brány otevřeny. Ivan ptal se maně: „Což tu mrtvý sídlí?“ A v tom holubice bělavými křídly dotknula se v letu hlavy jeho mladé. – Kníže zlatou střelu na luk svižný klade. – Dostihl šíp cíle? Nelze vidět v šeru, ale kníže Ivan nechybí se věru! Na nádvoří zmatek, křik a hluk se šíří, za knížetem dovnitř vchází bohatýři. Dvéře domu Ivan otvírá si ranou. – Před ním širá jizba, v temnu hvězdy planou – však to hvězdy nejsou, sladké jsou to oči! V sněhobílém rouše, růže ve vrkoči, před knížetem stojí děvče zlatovlasé a tvář jeho sličná lehce zarděla se. 64 „Hoj!“ zajásal Ivan, „dobře já jsem hádal, marně starý Ilja svoje bájky skládal, nalezl jsem hvězdy, – tvoje oči žhavé, zulíbám ti čelo, rtíky usmívavé, mně náležíš nyní, moje děvče vnadné, snad i v srdce moje hvězda lásky padne!“ „Čekala jsem na tě!“ tiše dívka děla, „holubice bílá bude tvojí zcela!“ Hoj, na druhy svoje zapomenul kníže, nevýslovné kouzlo k děvčeti ho víže. – „Tys’ tak bledou v tváři – ruka tvá se chvěje!“ – „„Políbení tvoje krev mi rozehřeje!““ objímá ji Ivan kolem štíhlých boků. – „A kde starý Ilja?“ – „„Polovici roku ubohý můj otec v černé zemi hnije!““ – Měkké svoje lokty kolem jeho šíje ovinulo děvče – ret se ke rtu chýlí; klade kníže hlavu na šat sněhobílý. – „Probůh!“ – volá zděšen, „krev ti barví šaty! Ha! ty klesáš k zemi!“ – „„Pohleď, šíp ten zlatý do srdce mě ranil!““ dívka šeptá tiše, kloní hlavu k ňadrám, ztěžka, ztěžka dýše. 65 Poznal kníže Ivan zlatou svoji střelu, marně tisknul rety k blednoucímu čelu. – Těžce zasáh šíp ten bílou holubici! A s úsměvem blahým na zsinalé líci mladá dívka ještě sledním dechem lkala: „Ani nevíš, kterak jsem tě milovala!“ 66
Romance.
Na bledou tvář a paží vděk pad luny bledý paprslek skrz pevné, husté mříže. Ta sličná hlava skloněna, jak lilje bouří zlomená a ruku pouto víže. Jak smutno zde! – Čím zhřešila ta paní, růže spanilá? – Ji vlastní manžel soudí! – Juž nabažil se jejích vnad, teď plesem zvučí celý hrad a všude život proudí. Tu číše zvoní o pohár, ve zracích plane vášně žár a dívčí náruč kyne. Dí hradu pán: „Jsem svoboden! Má žena v poutech, šťastný den, chci líbat rtíky jiné!“ – [67] A v temný žalář, neblahý, ve stínu, plni odvahy, dva rytíři se kradou: „Na hradě bujné hody dnes, – pojď, drahá paní, prchnem v les, jsi krásnou tak a mladou! Tvůj vlastní manžel – jaký žal! – tě katu vydat rozkázal, než vyjde hvězda ranní. Je škoda však tvých mladých let, dej zlíbat nám svůj kyprý ret a budeš volnou, paní!“ „Nuž s námi pojď, už blízko den!“ – Však mladá žena mlčí jen a klopí slíčnou hlavu. „Čas nejvyšší!“ – ji opět zvou. – Tu pyšně zvedla hlavu svou: „Jdu s vámi, – na popravu!“ – 68
Žal.
Mrtvo v širém kraji. – Na rtech lidu zvolna písně umírají, pouto ruku svírá, k ňadrám klesá hlava a zrak dlouhým pláčem zarděn do krvava. Temný Žal se bludně krajinami plouží, dechem život mrazí, v čelo vrásky ryje, láme křídla duchu, který vzlétnout toužítouží, a zaráží srdce, které láskou bije. Hle, kam vkročí nohou, všechno kvítí vadne a poušť němá zívá, kam zrak jeho padne. Celý kraj už prošel, v každou chýši vstoupil, neušetřil hlavy šedinami kryté, ani zlatý vrkoč dívky nevykoupil, ani půvab jarní růže nerozvité. Shýbal šíje mužů, těžká pouta koval a ve chorém srdci naděj otravoval. Celý kraj už prošel. – Pomálu se blíží ku poslední chatě. – – Západ krví plane. [69] Mrtvé ticho kolem. Kouzlo jakés tíží ozářené zlatem kraje požehnané. A Žal sedá mlčky na práh chyžky nuzné, do hubené dlaně kloní čelo hrůzné. Viz, tam pod okénkem bílé růže v květu, jedním hledem jeho kterak umírají a lupeny jejich chladný vítr v letu do šedin mu nosí, které vzduchem vlají. Slunce dávno zašlo, – z roklí tma se zdvihá a Žal chmurný ještě na svou kořisť číhá. Poslyš! V dálce, – kdesi, – jaká píseň divá! brzo kletbu hlásá, hřímá proti vrahu, brzo vypravuje tiše, zádumčivá, o národu v poutech, o ztraceném blahu. Ó, jak rozlehá se v zamlžené kraje! I Žal sivou hlavu zvedá naslouchaje. Co v té písni jedné utrpení skryto! Do ní vdechl národ všechnu svoji bídu, vševše, co v jeho srdce za století vryto, bouře sterých útrap, život bez poklidu. A Žal s hněvem v oku starou hlavou kývá: „Aj, což tomu lidu ještě píseň zbývá?“ – Po pěšině bílé tmavý stín se blíží, – hle, to chudý šumař k domovu se vrací, pěje, ač ho osud jako balvan tíží, a hlas jeho marně v temnotách se ztrácí. 70 V rukou třímá husle, jež ho život celý, plny tonů sterých, věrně provázely. Sivý Žal se jemu v cestu náhle staví – Šumařovi na rtech zvučná píseň zmírá, v jeho zraky stařec hled potápí žhavý, jenž se mu až na dno mladé duše vtírá. „Zapěj, milý druhu!“ úlisně dí k němu, „chci naslouchat chvíli zpěvu veselému.“ Šumař zvedá husle. – Jak ta struna kvílí! Nelze, nelze hráti! – Marně! struna puká, v oko slza vniká, hlava níž se chýlí a lahodný nástroj drtí jeho ruka. „Ó jen zpívej, hochu!“ volá stařec sivý a úsměšek trpký sivé rty mu křiví. „Píseň? PovězPověz, starče, o čem možno pěti, když nám vzata naděj, když nám vzata víra, když za naší stopou démon zhouby letí a před námi hrobu černá propast zírá!“ – – V tom z chatrče stoupá žena v květu mládí a dvé dětí drobných v náruč otci pádí. Jejich jásot blahý v temnu rozléhá se, z kraje tíseň mizí, kouzlo vane vzduchem, růže, které svadly, rozkvétají zase a háj vonný šumí tajůplným ruchem. – Šumař chví se blahem. – Nová naděj skvělá plá mu z oka dětí, z nevinného čela. 71 „Hle, mám syny!“ volá, „novou sílu cítím, co vyrváno otcům, vydobudou děti!“děti! V mladém srdci jejich svatý plamen vznítím, před kterým se kdysi bude tyran chvěti!“ – A Žal neúmorný šeptá jemu suše: „Jedním hledem oka otrávím jich duše!“ – Avšak nad jich hlavy s tváří štěstí plnou nahýbá se matka, hladí měkké vlásky: „Před životem“,životem,“ šeptá, „před zuřicí vlnou chrániti vás budu perutěma lásky!“– A Žal chmurný zůstal přede dveřma chatky. – Kdo dovede vyrvat naděj z prsou matky? 72
Zlato.
Jsi mojí, drahá! Ve mně vášeň vzrůstá. – Smím líbat vlas tvůj, měkkou tvář i ústa i na rameni šat. Jen zlatá sponka na tvé šíji bílé mým retům vřelým brání zarputile tě celou zulíbat. Pryč se zlatem, mé ostýchavé dítě, což chladný kov ten v prsa nemrazí tě a neplaší ti sen? To rudé zlato věčně kletba tíží, za jeho leskem černý hřích se plíží a bol a slzy jen! Slyš, drahé děcko, co báj vypravuje: Kdys cherubín na bílém mráčku pluje se nad Saharou nes. – Po žhavém písku trapnou žízní hnaná se táhla v dálku smutná karavana a za ní zhouby děs. [73] Jich cestu značí chladné v písku trupy, – dav šakalů a děsný krákot supí krok jejich provází. Zář naděje vždy víc a více bledne, zrak marně slídí v poušti nepřehledné po stínu oásy. V tom na skalisku v rouchu mladé ženy, pln božské krásy, sluncem ozářený se cherub zjeví jim. Hnut útrpností novou naděj hlásá: „Ó neklesejte, blízko vaše spása, je pramen směrem tím!“ – Ó, jaký ples! – Vše naděj oživuje a cherub – žena, – v dálku ukazuje jim dlaní bělostnou. – Tu Arab jeden zlatý řetěz zočí na jejím hrdle. – Lačně po něm skočí a tasí dýku svou. Hrot blýskající v bílá ňadra stopí a drsnou pěstí drahou kořisť chopí a klidně spěje dál. – – Hle, oasa už v daleku se jeví. – Na zprahlých rtech jim zazvučely zpěvy a nový život vzplál. O závod vše se řítí v honbě divé. – Lze rozeznat už palmy jednotlivé i studně vroubení. 74 Už na blízku je vykoupení čeká. – – V tom tichne vše a pouští do daleka zní výkřik zděšení. Ha! pramen vyschlý, palmy ztrouchnivělé! – Bez dechu stojí, smrť na horkém čele, kol zoufajících sbor. Hle, ruda zlatá svítí na dně zřídla. – Však nad hlavou jim šumí orlů křídla a vzduchem vane mor! – – Ó, pryč s tím kovem se tvé šíje bílé, ať zlíbám tě, mé děcko roztomilé, než překvapí nás den! To rudé zlato věčná kletba tíží, za jeho leskem černý hřích se plíží a bol a slzy jen! 75
Sluha.
Přetéká vínem zlatá číš, – aj, pane Voku, o čem sníš? Na dlažbě zvoní pohár překocený a mna si čelo prudce vstává Vok. Jde temnou síní, hmatá podél stěny a pustou klenbou duní jeho krok. Hled jeho plane, rty se šeptem chvějí: „Však překonám ten dětský odpor její a ze rtů svůdných budu rozkoš pít! Je v pevné kleci, mříže nerozláme a vzdechy, pláč? – To všechno dobře známe, já přísahal, že mojí musí být!“ – Juž vidí v šeru dvéře okované, za nimi čeká rozkoš, bujný sen. – V tom šedý sluha náhle před ním stane jak socha mrtvá o meč podepřen. Vok zuby skřípá, jeho hled jej děsí, a vztekle volá: „Z cesty, otroku!“ pěsť zatíná, vous rozcuchaný rve si a dýku marně hledá po boku. Kmet stojí před ním, klidně čelo zvedá, do stropu, zdá se, roste hlava šedá a v oku slzou temný blýská žal. [76] „Stůj, pane!“ praví, „chraň se, chraň se zrady! Vím, v této klenbě vězníš kvítek mladý, jenž na tvé cestě maně rozkvétal. Však hezký panoš dříve než ty, pane, tu růži poznal, děcko milované a její láskou, jejím dechem žil. Což, – ty jsi pánem! Kdo ti bránit může, bys nevylíbal něhu z bílé růže a podle vůle kvítek nezlomil? Ty můžeš píti blaho z číše plné. – A mladý hoch? – Ten bloudí, tobě klne, mrak zoufalosti v jeho duši pad. O pomstě dumá, věrné sbírá druhy, chce tobě krví platit staré dluhy, – ó chraň se, chraň, než pozdě bude snad!“ – V tom pokřik divý zavzněl na nádvoří, do oken padá záře nachová. „Ó, prchni, pane! běda! zámek hoří! Ó, prchni odsud!“ sluha zděšen volá, „slyš: Pomstu, pomstu! hromem hučí z dola, jen rychlý útěk tebe zachová!“ – „Stůj!“ mladý panoš náhle ze tmy skočí a divým žárem planou jeho oči. „Dnes duše má se pomsty nasytí! Zhyň, bídný lotře, vrahu mého blaha!“ – a nad hlavou mu blýská ocel nahá. Tu starý sluha páž mu zachytí. – 77 Vok uskočil a šerem prchá, – sketa! Meč maně padá v lysou lebku kmeta. – Pak ticho. – Slyšet, kterak na kámen krev starce kane krůpěj za krůpějí, jak sípavý dech proudí zdlouhavěji a ze rtů volně těžký prchá sten. – A mladý panoš černým okem svítě se dveří pevných sráží závory. „PojďPojď, holubičko, drahé moje dítě, pojď v náruč mou, z mých tebe vyrvat páží se nikdo více věru neodváží, – pojď, prchnem spolu v dálku, za hory!“ – A k hrudi tiskne svoji růži bílou, ret svůdný líbá, hladí zlatý vlas. Kmet hlavu zvedá slední ještě silou, krev horká, černá, barví vlas mu šedý, jak z mohyly zní dutě jeho hlas: „Mé dítě! dcero! postůj, naposledy mě polib ještě, než tě ztratím zas! Juž peruť smrti šumí nad mou skrání, – já pánu svému věrně život dal, ty vezmi sobě moje požehnání!“ A v rukou dceři stařec dokonal. – 78
Z bouřlivých dob.
Hvězd několik se ve tmách kmitá jen, jak bludných duchů zraky plamenné. Vzduch nepohne se, vůní přesycen. – Nad hory dálné, mlhou zastřené, mrak pozvedá se těžkou perutí, v něm blesků záře svítí krvavá. – Na příkré skále temná postava se jeví zraku. – V dumách, bez hnutí, dvé očí vpadlých zírá do temna a se rtů plynou slova tajemná: „Aj, hospodin se bere v oblaku a pomsty den juž hlásí andělé, blesk hněvu temný plá jim ve zraku. – – Do prachu padni! Krev máš na čele ty, který neseš jméno člověka, a Kainův znak je ve tvou duši vryt! Svět nezná boha, sladkým hříchem spit; však nespí bůh, juž hřímá z daleka, den soudný blízko, zajde bídný svět, kdo můžeš, vrať se z bludné cesty zpět! Ó, běda tomu, který nevěře po nebi vrhá blátem posměchu!“ [79] V tom zadul vítr. Stařec bez dechu na balvan klesl. Šedé kadeře mu v nepořádku padly do čela. Nad jeho hlavou bledá, nesmělá se kloní dívka s okem modravým. „Hle, bouře blízko!“ šeptá, dlaní svou mu hladí skráně i tvář nevlídnou. „Pojď, otče, domů, – lůžko připravím.“ – Kmet prudce vstává, volá zamyšlen: „VíšVíš, dítě mé, že blízko soudný den? Ó, běda, jestli, kvítku z Jericha, i na tvé čelo padl hříchu stín! Meč pomsty v rukou drží Hospodin, blesk, jeho posel, před ním pospíchá a hněvem jeho hřmí juž obloha!“ – Jak zachvěla se dívka nebohá a slzy horké zrak jí zkalily. Na rtíku jejím povzdech doznívá a obličej svůj bledý, spanilý do dlaní hebkých plaše ukrývá. „Ty otčeotče, víš? Ach, odpusť dítěti! Chci přiznati se“ – šeptá zmatena „Mne opojila slova plamenná, když poprvé mne pojal v objetí. Meč po boku měl, zlaté brnění, kříž na svém štítu nesl krvavý. My potkali se v šeru doubravy, – to osud byl, jejž nikdo nezmění!“ – 80 Kmet do prsou se pěstí udeřil a horký pot mu vyvstal na čele. „Den soudný nastal, kdo by nevěřil! Hle, ve hříchu se brodí andělé!“ – A dívka mladá snivě šeptá dál: „On unaven byl, prosil o vodu, z mých rukou pil, pak dlouho, dlouho stál a tiše pravil: „Slavím náhodu, jež popřála mi tebe spatřiti! Již půl dne bloudím v této pustině, a marně pátrám po své družině, –“ v tom ruku moji pevně zachytí. – „Pojď, veď mě!“ praví.“ – Děsný, trpký smích se vydral náhle z ňader starcových. Však v upomínky sladké zabraná jen povzdech tlumí dívka v zardění a zpovídá se polo ve snění: „On nešeptal mi slova vylhaná, vždyť okem jeho srdce mluvilo! Až k naší chatě jsem ho dovedla. – –“ V tom zachvěla se, tvář jí pobledla a slzami se oko zalilo. „Ach, otče, věř, on přijde, přijde zas, on navrátí se, vždyť mi přísahal!“ – Kmet stojí, dumá, rve si šedý vlas: „I tebe ďábel ve své sítě jal? On navrátí se, ale s družinou! 81 Tys druhy moje, dcero, zradila, tys dovedla ho ve skrýš jedinou, kde pravá jen se víra tajila, mě vydala jsi v ruce katanů! Ó, běda, běda! blízko soudný den!“ – A dítě mlčí, do tmy hledí jen. – V tom po stráních a troskách balvanů kol rozlila se záře nachová: Kmet zaťal pěstě, vztýčil hlavu svou: „Ha! vidíš, dcero? vidíš? Jdou již, jdou! Tys přivedla je, vrahy, bláhová? Slyš rachot zbraní, jásot, divý skřek, – to na námluvy tvůj jde miláček a naše bratry vrhá v plameny. Slyš temný nářek! svatební to zpěv!“ – Do smíchu dal se stařec šílený: „Na hlavu tvoji padni všechna krev! Mým dítětem ty nesmíš více slout, jdi k miláčkovi, spěš ho obejmout, – – já půjdu tam, kam volá Hospodin!“ – Mrak planul blesky, ve mdlé záři jich kmet po skalách se míhal, po srázích, až v mraku černém splynul jeho stín. Však z dálky ještě zvučel temný hlas: „Aj, hospodin se bere v oblaku, blesk hněvu hrozný plá mu ve zraku a cherub volá: přišel soudu čas!“ – 82 Vzdech neozval se na rtu dítěti, se skály spěchá a jí v zápětí se valí mraky. – Před ní v údolí tam rodná chýže stojí v plamenech, sbor válečný se kmitá v okolíokolí, a zavane-li odtud vichru dech, tu v praskot ohně zavzní pláč i sten a pokřik děsný: „Nechať zahynou! Na oheň s nimi, bludaři to jen!“ – S ubledlou tváří, slíčnou, nevinnou a s vlhkým leskem v očkách modravých se v kruhu jejich děvče zjevilo. – Zajaté právě v oheň vrhali. Tu děcko bledé vůdci pravilo: „Chci zemříti, jsem také jednou z nich!“ A plameny až k nebi šlehaly, – Jen mladý rytíř sebe sám se ptal: „Tu dívčinu jsem, myslím, někdy znal?“ – 83
Ataman.
Po siné Volze široké člun loupežníků vesele pluje a veslo šumí a plachta duje a pláčou vlny divoké. Po řece táhne hejno vran a letí, letí, v letu se staví a družka družce potichu praví: „Na hody zve nás ataman!“ – Na řece závoj mlhový. – Veslařům plyne horký pot s čela, po vlnách letí člunek jak střela a pěna stříká v lanoví. O stěžeň opřen v dumání ataman stojí, v ret zuby tiskne, chvílemi skočí, očima blýskne, ke spěchu druhy pohání. – Hle, koráb, koráb! – Pomalu řekou se plíží. – Ataman káže: „K boku mu měřte! ospalé stráže pobijem v prvním návalu. Bohatou kořisť najdeme! Černý se prapor na rahnu třese, mrtvolu koráb ke hrobu nese, – na pohřeb my se pozveme!“ [84] Zavzněly rány, zbraní třesk, – kolkolem řeka barví se krví, – přes okraj skočil ataman prvý, hrom ve své ruce, v oku blesk. – „Náš koráb! Lup to zdařilý!“ Družina slídí, kořisti hledá. – – Černá se rakev na přídě zvedá, víko s ní kule srazily. Ataman stojí samoten, šedivou hlavu nad rakev kloní. – Kolkolem ocel doposud zvoní.zvoní, – mrtvolu vidí vůdce jen. Dívčina mladá, svadlý květ – Hedbávná kadeř po šiji plyne, klid hrobu leží na tváři siné, k polibku vábí dětský ret. – Sklonil se vůdce k rakvi níž. „Ty bledé tváře známy mi trochu, – vzpomínej sobě, šedivý hochu, kde jsi to děcko viděl již?“již? To bílé čelo, zlatý vlas, perlový křížek na šíji bílé. – Mládí mé, lásko! blažené chvíle, – Halko má, Halko, zřím tě zas?“ – Dlaň tiskne k čelu vůdce kmet. „Dvacet již roků dnes bude tomu, co jsem ji unes z rodného domu a rozdech poupě v plný květ. 85 Vím dobře, – vášeň hluboká jí v srdci plála, láskou jen žila a náruč moje světem jí byla, – já byl s ní šťasten do roka. Pak sevšedněl mi její květ, nevinná láska pozbyla moci a jednou v temné, bouřlivé noci já zapudil ji v širý svět. – Odešla. – V středu družiny při plné sklence, rachotu zbraní já příliš brzo zapomněl na ni, na úsměv její nevinný. – Den druhý jsem ji uzřel zas. – Churavé děcko chovala v rukou, tvář její byla pobledlá mukou a sněhem zbělel tmavý vlas. Neřekla slova, děcko jen pozvedla ke mně s toužebným hledem, – však moje srdce ustydlo ledem – –“ Kmet marně tají těžký sten. Zří v tahy mrtvé dívčiny: „To moje dcera, jediné dítě!“ – a zrádnou slzu utírá skrytě před zrakem bujné družiny. Z ní jeden v rakev pohlíží, po zlatém křížku lakotně sahá: „Památku nech mimi, hrdličko, drahá, ať hříšný kov tě netíží!“ 86 A druhý nožem zutínal vrkoče zlaté. – S planoucím okem mezi ně vrh se ataman skokemskokem, obličej jeho zesinal. Pozvedl ocel nad hlavu: „ZhyňZhyň, bídný lotře!“ – zahřímal děsně. – Druhové však jej obstoupli těsně: „Toť naše kořisť po právu!“ – Pohlédl vůdce dokola, zaskřípal zuby, k odchodu kyne. Koráb se topí ve vodě siné, s ním bledá, slíčná mrtvola. – – Kam vedl vůdce družinu? – Na širé stepi mohyla nízká, nad ní jdou mračna, z mraků se blýská a vrány cítí hostinu. Na širé stepi mrtvých stan. Hle, na čekanu chvějí se těla, větrem se houpá družina celá, uprostřed šedý ataman. 87
Jaro.
Proč moje děcko bílé čelo mračí? Juž loutka pestrá jemu nepostačí, ve hrudi mladé bují nový květ. – „Mám dítětem snad, – běda! – zůstat věčně?“ Tak z hloubi duše vzdychá nekonečně, „vždyť je mi dnes už celých patnáct let!“ – Pod tíží bolu kloní hlavu vnadnou a divným citem ňadra dmou se jí. „Mně líto poupat, která z jara vadnou, mně líto snů mých, mladých nadějí. Ne, nechci více malým děckem slouti, než takto žít, chci raděj zahynouti, teď nový svět se na mne usmívá!“ – A, jako vůdce na daleké pouti, za ňadra hbitě román ukrývá. – A vážným krokem vyšla do zahrady. – Pod nožkou její šumí trávník mladý a bílý květ jí padá v kadeře,kadeře. Na listech planou perly chladné rosy, do hnízda svého ptáče stébla nosí a fialky se kryjou pod keře. [88] Však naše dítě nezří krásy jara, –– to pohádka je příliš pro ně stará, – vše pučí stejně jako před rokem! V té mladé hlavě kypí zjevy nové, tam z románů se sešli hrdinovéhrdinové, na srdce dívčí ženou útokem. Sní: hezký rytíř u nohou jí klečí a vzdychá smutně okem mžouraje. By dodal síly láskyplné řeči, hned pádnou rukou sahá k svému meči a praví: „Dívko, veď mě do ráje!“ – Co má si počít? Bázní trne zpola a zpola touhou dme se její hruď. „Ó vyslyš mě!“ k ní vroucně rytíř volá a hvězdou spásy mému srdci buď! A zavrhneš-li v hněvu lásku moji, pak dobře vím, co bolesť upokojí, věz, na dně v moři hrob si naleznu!“ – Jak odolat by mohlo děvče mladé? Na prsa jeho snivou hlavu klade a rytíř líbá svoji princeznu. – – V tu dobu vedl osud moje kroky. – Já, bůh ví, o čem snil sen přehluboký, a nevědomky zbloudil do sadů, když právě dívka náruč otevřela a řekla: „Pane, chci být vaší zcela, – jsem obětí, ach, vašich úkladů!“ – 89 Pln podivení pohlížel jsem na ni. – Teď poznala mě, hlavu sklopila a zakryla si očka bílou dlaní: „Ach, odpusťte mi, já se zmýlila!“ – – Nu, odpustil jsem, věřte, okamžitě. – A konec bájky? – Moje hezké dítě hned zahodilo loutku dětinou, – teď srdce mé mu hračkou jedinou! 90
Leto.
Hle, od západu černý mrak se plíží, – nad pole zprahlá těžkou peruť níží a v dusném parnu nepohne se klas. Pot žencům s čela padá krůpějemi, jen kosa zvoní, dívčí ret je němý, pod mezí utich křepeličky hlas. – Jak starostlivě k nebi rolník zírá! – Nám k smíchu je ten lopotivý spěch! Ať svoje hromy šedý Perun sbírá, my ukryti jsme dobře ve květech. Nad námi šumí lípa velkolistá, jí nedotkne se větru divý vztek, pro naše blaho dost je pod ní místa i pro útulné hnízdo sýkorek. – Teď černým mrakem prolét záblesk rudý a zved’ se vítr. Ve křovinách všudy se rozhovořil lupen s lupenem. [91] Ve hnízdě tiká ptáče úzkostlivé a hlavu kloní moje děcko snivé a zraky jeho září plamenem. Hoj, kterak v listí prudký příval šumí a blesk se mihá blesku v zápětí! Má zlatovláska marně povzdech tlumí. – Ó, děcko, děcko, kdo ti porozumí, proč uhýbáš se mému objetí? – Však ať se zdrahá, neuprchne více, teď volně zlíbám sladký ret i líce, ten odpor, znám to, nejde z duše jí! – Hrom udeřil! – Hle, jak se polekala, – kol hrdla mého bílé lokty spjala, – ó jen se přitul ještě těsněji! V mé dlani chví se její ručka měkká, nad námi táhnou mraky do daleka. – – Ach škoda, škoda, bouře tichne již! A já se ptám: „Zda miluješ mne, dítě?“ Květ sedmikrásy trhá rozpačitě: „Jen tebe!“ šeptá, „což mi nevěříš?“ – V tom nedaleko zašuměly kroky a z houští vystoup mladík černooký, vzdech dere se mu ze rtů blednoucích. Na blaho naše patří dlouho, němý. – Mé drahé děvče klopí oko k zemi a vymyká se plaše z rukou mých. 92 Ó, rozumím těm vzdechům, rozechvění, – já zradu lásky poznal také sám. On měl tě rád, – co bylo, již to není a času běh tak mnoho, mnoho změní, – skloň hlavu ke mně, ať tě zulíbám! A onen hoch? ať jenom vypláče se – vždyť letní bouře není trvalá! – – Hle, na trávě se jasná krůpěj třese, dech větru z lučin sladkou vůni nese, na černém mraku duha vyvstala! 93
Podzim.
Jak smutně v krbu Meluzina kvílí a venku déšť a bahno místo země! Nám souzeno je zemřít dlouhou chvílí. – Má žínka mladá přisedla si ke mně a slíčnou hlavu kloní v resignaci. Po chvílkách vstává, oknem v dálku hlednehledne, ke tmavým mrakům modré oko zvedne a s povzdechem se na pohovku vrací. Tak bez myšlének, mlčky, v polosnění tu živoříme, světem zapomněni. Náš bílý dvůr jak ostrov v širém moři, jejž plavec vždycky mine na své pouti, nad černá pole ze zahrad se noří, a kam jen může oko dohlédnouti, vše pusto, prázdno, zahaleno mračny. Tu a tam ještě tráva žloutne v poli a podél cesty někdy havran lačný z brázd vyletí a sedá na topoly. – A žena vzdychá z hloubi srdce svého: „Kéž bůh nám pošle hosta jediného!“ A zase hledí na široká lada. – Jak lituji tě, moje žínko mladá! [94] Teď zahrál ůsměvúsměv kolem jejích rtíků. „Kdos jede k nám!“ tak s jásotem mi hlásá a před zrcadlem stojí v okamžiku. „Hle, kočár, kočár a v něm naše spása!“ – Já zatím hádám, kdo to bude asi? – Dva sousedé a mladý přítel z města. „Ach, vítejte nám! Jaká byla cesta?“ – a strašnou kletbu šleme na počasí. – „Jste unaveni?“ – „Nebýt toho deště.“ – „A jak se vede drahé vaší paní?“ a přítel z města hluboko se klaní. – Sta otázek se vyrojilo ještě, až na konec nás žena volá k stolu. Při druhém šálku černé, vonné kávy se posmíváme všemu světobolu a žvaníme hned o vavřínech slávy, hned o chroustech a české politice, s úsměvem blaha kávu srkajíce. Však přece nám tu ještě něco schází! Ó, karty, karty, jaké čáry znáte? krev línou v ňadrech mžikem rozhříváte! Nechť svatoušek si po nich kletbou hází, my s nadšením jen vždycky sáhnem pro ně. A nad taroky mlčky hlavu kloně, na všechno kolem ihned zapomenu. U okna zatím přítel moji ženu svým vtipem bystrým znamenitě baví. – – 95 Ha, ultimo! – Nuž vítězi buď sláva! A dříve, než jsme sobě pomyslili, juž večer tu a přítel kvapně vstává. „Je pozdě, – půjdem!“ trochu divně praví. Já marně prosím: „Zůstaň ještě chvíli!“ – Již odcházejí, – nuže: „na shledanou!“ A s mojí žínkou samotni jsme zase. Já ptám se jí, dnes jak že bavila se, a potutelně její očka planou, když v usmívání šeptem odpovídá: „Jak moudrým manžel, který ženu hlídá! Tvůj přítel z města celé odpoledne mně vyznával jen svoji lásku vřelou a za stisknutí mojí ruky jedné chtěl život dát i ztratit duši celou!“ – Já zulíbám jí za trest ručky obě: „Kdo, moje drahá, odolal by tobě?“ – 96
Zima.
Je zimní ráno. – Mírně venku sněží, nad blízkým lesem ještě mlha leží, ve smutném tichu širé tonou pláně a větve lip se jinovatkou skvějí. Pod okny mými čekají už sáně a koně řehcí, zvonky vyzvánějí. – Nuž, vyjedu si. – Beru otěž v ruku, – jak střely rychlé, vypuštěné z luku, po bílém sněhu koně tryskem letí a stíny křovin, stromů, bílých snětí po stranách cesty na zad ubíhají. – Kol prázdno, prázdno, celý kraj je němý, jen vrány sborem vzlétly před saněmi a na topoly s křikem usedají. – – Kam jeti máme? Dávám koňům vůli, i myšlénkám, jež peruť rozepnuly a míří v dál. – Ať bůh se stará o ně! – [97] A podivno, že myšlénky i koně o závod letí k jedinému cíli. – Tam v dálce kyne malý dvorec bílý, – ó, dobře, dobře znají cesty k němu, v ten koutek tichý, drahý srdci mému, v to malé hnízdo vábné tak a klidné! Tam vdova mladá okno otevírá, ač jitro chladné v ústrety nám zírá, – ó, leťteleťte, sáňky, ať mi nenastydne! Do dvora vjíždím, na prahu mě vítá a k políbení obě ručky bílé už z daleka mi dává roztomile a blaha zář jí v černém oku svítá. Po schodech hladkých nahoru mě vede a zvednouc šaty tichým krokem běží, jak laňka v háji veselá i svěží, až kvapem rdí se její líčko bledé. A vonný čaj mě na stole už čeká, i doutníky tam a pohovka měkká u krbu stojí pro mne připravena, záslona hebká v okně zatažena. Kol šero libé po salonku vládne. – – Ó, běda tomu, kdo sem jednou vkročí! Jak Odysseus v sítě nymfy padne a zaplete se měkkém ve vrkoči! Ten na věky zde u rusalky svůdné si bude přáti skončit dráhy bludné, 98 jen v oko její hledět roztouženě a sladce snít v tom tajuplném šeru, ten po Ithace nezatouží věru, ni k Penelopě, věrné svojí ženě! – – Kotouče páry ze sklenic se vinou a ve smíchu i tichém žertování nám blaha chvíle nezkaleně plynou a hlava k hlavě polehku se sklání. – Tu božské blaho v moje srdce vchází, – – a přece, přece cos mně k blahu schází a v prsou vzniká nová trýzeň velká. Když na pohovku v usmívání hravém zpět kloní hlavu slíčná hostitelka, kdy svitne vášeň v jejím oku tmavém, kdy zřím ta ústa k políbení zvoucí a ňadra svůdná, jež se vlnou chvějí, tu v hlavě mojí vzplane touha vroucí, bych objati směl hebké tílko její a ssáti med z těch purpurových rtíků. – Však, sotva po ní vztáhnu ruce svoje, vždy starý sluha vchází do pokoje. – – Však proč se trudit, vzdychat v němém bolu pod žárem oka mladé, svůdné vdovy? Hle, na dvoře už sáně připraveny, – nuž, po okolí vyjedeme spolu. – Ó, jízda sněhem vnady chová steré, – vzlášť po boku tak roztomilé vdovy! – A zahalena v pláštík sobolový 99 už v bílé ručky ona uzdu bere. Již letíme jak svěží vítr polem, žár v našich prsou, – chladné sněhy kolem. Tu na mé rámě hlavinka jí klesne, zřím bledé tváře rudým ohněm kvésti. – Ó, nikdo neví, jaké nebe štěstí se může ukryt v naše sáňky těsné! – – Dle vůle vlastní koně bleskem letí, – je těžko věru otěž udržeti. – V tom naproti nám kvapí sáně jiné. – Hle, žena mladá z nich se lehce chýlí a letíc kolem bílým šátkem kyne. – Kdo je to asi? – Což mě oko mýlí? – S úsměvem na rtech, v tváři uzarděna to se sousedem jede – moje žena! – 100
SEMIRAMIS.
[101] 1. 1.
 Kvas ukončen a šerou síní teď sama bloudí královna, mrak divných dum jí čelo stiní a oka záře čarovná jen jako v mlze hoří, kmitá. Pod drahým šatem zpola skryta se ňadra dmou a hebká dlaň se tiskne k nim a na rtu vřelém zní povzdech tichý, temná slova. Hned stane v kroku, – bloudí znova se zasmušilým, hrdým čelem. – – V tom zazvučela venku zbraň a vešel otrok. V divém chvatu se paní k němu obrací: „Nuž stalo se? Byl vydán katu?“ – A šedou hlavu otrok shýbá a nohy její v úctě líbá: „„Červ odkopnutý tvojí patou ve prachu bídně krvácí!““ – [103] Na drahé míse v okamžiku dvé sluhů klade hlavu sťatou na pokyn pouhý před paní. – Krev náhle mizí z jejích rtíků, vše zdá se jí, že v mlhu splývá, – zpět ustupuje, oči skrývá a čelo tiskne do dlaní. – 2. 2.
 Je sama opět. – Před ní hlava. – Krev na kadeři chlípí tmavá, tvář ubledlá a vráskovitá, a na rtu stydlý, trpký smích. Dvé tmavých očí přivřených se vlhkým leskem slabě kmitá pod čelem, na němž pýcha vryta, a vzdor a smutek hledí z nich. Na drahé lůžko klesá žena a v ret se hryže rozechvěna, pot s bílých skrání utírá. V ty hrozné tahy v nepokoji se pohled její upírá. Svých povzdechů se leká, bojí a marně hledá sílu svou, by myšlének roj utišila, a marně oči v dlaně skryla, – jen hlavu vidí krvavou. 104 Pod mladou hrudí plno touhy a na rtu hyne povzdech dlouhý: „Jak jinak ještě před chvílí ty mrtvé zraky zářily, když o půl noci nepozvaný host mladý přišel zadumaný tak odvážný a spanilý! Kles přede mnou a žhavé hledy v mé líce upřel vášní spit. – Já zasmála se: Hochu bledý, ten pohár piju na tvé zdraví, ty miluješ mne, – láska baví a za cenu tvé mladé hlavy chci dnešní noc jen tvojí být! – On líbal mne a líbal znova a nerozumná šeptal slova, v mé náruči se blahem chvěl. Noc probděli jsme v zapomnění – a nežli bleskla zoře denní, z mých loktů přímo na smrť šel. – Když v pouta jsem ho vrhnout dala, on nebědoval, neprosil, jen zrak se jemu zarosil – a já ho zpátky nevolala! – – Oh, ještě jednou, naposled, bych chtěla zřít ten jasný hled, jenž opojil mě mocí divnou, tak děsně vábný v lesku svém. – – Však mrtví více neobživnou!“ – Sten utich na rtu lahodném. – – 105 3. 3.
 Ha! byl to přelud? – Krev jí stydla. – – Ach, děcko, věříš ve strašidla? – Na mrtvou hlavu zděšena zrak upírala. – Zdálo se jí, že bledé rty se lehce chvějí, líc, křečovitě stažená, že kolem hledí veseleji, že na vysoké, chmurné čelo se vrací pýcha ztracená. – Jak bledé mlhy na pohoří, když ustupují ranní zoři, hlaď temných jezer odhalí, – tak siná víčka pozvedla se a černé oči v dlouhé řase pod nimi děsně zaplály. – Host noční náhle stanul před ní, – tak krásným nebyl nikdy snad. – Děl: „Milostivě na mne shlédni, mne přivábilo z cizích světů zas k tobě, drahá, kouzlo vnad. Já přišel, abych ze tvých retů jed opojení znova pil!“ – Až ke kadeři plné květů se nad ní zvolna naklonil. Ve vášni temně zářící se potkaly jich tmavé zraky, 106 jak hvězdy skvělé nad oblaky, proud jisker kolem sršící. – A dlouho žena spanilá, jak trvala by v těžkém snění, na smělce zřela v udivení. Pak s pýchou v oku pravila: „Ty na mne hledíš bez obavy? Zda nelituješ vlastní hlavy?“ – A oko svoje sklopila. Muž odvětil: „Ó ženo svůdná, jsem ve tvé moci! – Vášeň bludná mě letem strhla v propasť svou. – Já, který zhrdal v pýše bohy i jasných nebes velebou, teď líbám tvoje bílé nohy a ve prach klesám před tebou. Jsem otrokem tvé krásy vábné, před tvými zraky vzdor můj slábne, tvůj lehký úsměv vítězí nad duchem, který bez mezí jak volný orel mrakem létal a v démantové řetězy kol šíje horstva blesky splétal. I slunce zář i vlna moří, hvězd třpytných cesta daleká, v mé moci jest a mně se koří i pyšná duše člověka. Však u tebe jsem otrok pouhý, má hlava klesá znavena 107 a ve plápolu mocné touhy já líbám tvoje kolena. I jasné perly z dálných moří, i rubíny, jež krví hoří, do klínu tvého složím v dar, i ono kouzlo dám ti věčné, jež vede hvězdy v dráze mléčné a rozdmychuje v sopce žár. Ba, do tvé ruky, svůdná ženo, i vlastní volnosť položím, však rámě tvé, jež obnaženo, pak za mzdu zlíbám retem svým!“ 4. 4.
 I chvěl se, plný nepokoje, do prachu sklonil čelo svoje a hrdá žena spanilá, mu s lehkým smíchem pravila: „Ó, sliby chceš mne omámiti? Já dary tvými pohrdám! Mým všechno, co můž’ země krýti, já vládnu v moře vlnobití, a jeho propasť v moci mám. Nechť oceán se v hněvu pění, břeh skalný trhá v rozbouření a hřímá v zemských základech, – svou bílou rukou podle chtění já loupím v jeho pokladech. Od krajin těch, kde z modré vlny se vynořuje měsíc plný, 108 až k sněžným horám k severu, má říše sahá nekonečná a národy, ta lůza věčná, jen mému slouží záměru. V boj posýlám svých mužů davy, pod jejichž krokem duní zem, k mé zábavě na pokyn hravý ve proudu krve lidské hlavy v prach upadají pod mečem. I tvoje skráň, ó muži smělý, se skloní meče pod ocelí, má ruka jestli pokyne a mladé krve ručej vřelý až k nohám mým se vyřine. – Však jsi-li démon, kouzla mocí se v azur tmavý se mnou vznes, chci pod závojem vábné noci jak bludná hvězda letět dnes a nedohledný kraj své říše pod sebou vidět v hluboku. – Kol mrtvo vše, zem dřímá tiše, nuž, bez váhání v letu výše! – já kážu tobě, – otroku!“ Kol pásu božsky půvabného ji démon objal ramenem a ve hlubokém oku jeho se kmitá vášeň plamenem. „Jak smělou prosbu vyslovila ó, ženo, tvoje ústa milá! 109 Chceš rodnou půdu opustit? K ní neúprosně tebe víže dech vonných retů, vlasů tíže, tvé půvaby i zraků svit! O, příliš smělý cíl tvé touhy! Tys paní však, já otrok pouhý a přání tvé mi zákonem. – Nuž kouzla mocí vzhůru, vzhůru od prachu spějme ku azuruazuru, až v modru nebes utonem!“ – Síň široká i zlaté stěny, vše zmizelo jí pod nohou, jak labuť plyne v prostřed pěny, jak nebem táhne mráček světlý, na křídle větru volně vzlétli a v dálku pluli oblohou. Hvězd zástupy, jež v modru plály, jim v cestu jiskry vysýlaly. – A jako hvězdy plamenné se perly skvěly, zavěšeny na bílou šíji svůdné ženy, i těžké kruhy zlacené kol půvabného ramene. – 5. Démon.
Víc podepři se na mé rámě a blíže nakloň drahou tvář, 110 ať sladký dech tvůj oblétá mne a cestou svítí oka zář! Ve svitu luny, v blahém tichu jal zemi – matku věčných hříchů, – ve svoji náruč těžký sen. Jen po lučinách, v moři květů náš temný stín se mihá v letu, vždy naší vůle poslušen. Kraj němým je a smutno v háji, list nepohne se v křovině, vše v pološeru kol se tají, jen klidné vody prosvítají ve smaragdové sítině. Jak oceánu plocha šírá pláň kolkolem se rozestírá. – Ó, hlédni, hlédni! Nad obzor jak pouště jižní přelud hravý, jenž poutníku se v cestu staví, jak sněžné hlavy mocných hor, tam bílé rysy v šeré dáli nad luhy snící náhle vstaly. – Však blíže plujem. Jasně již se užaslému jeví zraku tu věže vzrostlé do oblaků, tu sloupy, které smělou tíž na mocných bedrách pozvedají, je révy bujné oplétají, kol sněhem kvetou křoviny a polehku se kolébají na vodovodech lekníny. 111 Pod náma domů zástup tichý, na stěnách plane luny svit. – Toť Ninive, chrám lidské pýchy, ten rozkoší a hříchů byt. Vše mrtvo kolem, – nikde ruchu – Semiramis.
Ó, dále, dále, mocný duchu, pryč z atmosféry krajů těch! Mne dusný výpar otravuje. – – Nechť křídlo naše výše pluje, kam nedolétá lidský dech. Toť otroků je hnízdo klaté, kol těžkým poutem na vždy spjaté. Zde myšlénka se nezrodí, jak slabý racek za lodí, tak zástup lůzy opojené se za rozkoší kvapem žene. Proud krvavý ni mučení je ze snů těžkých neprobudí, už dávno uhas v bídné hrudi blesk odvahy a nadšení. To loutky jsou bez vůle vlastní, to trpaslíků nízký rodlid, jen v blátě svém jsou v pravdě šťastní a jejich rájem – shnilý klid. – Ó, dále, dále ke blankytu, jak meteory v luny svitu na křídle spějme vzduchovémvzduchovém, 112 nechť beze stopy pod nohami nám zmizí luh i lidské chrámy, i bídných robů bídná zem! Démon.
Kam cílíš, drahá? Semiramis.
Výše, výše, kam nedolétá orlů šik! Ve tmavé hloubi hvězdné říše chci ztrávit volný okamžik. Chci zříti vše, co nebe tajítají, co lidem bozi ukrývají – – Démon.
Toť nelze ti! Semiramis.
Já kážu však! Démon.
Ach, bojím se tě, svůdná ženo! Tvé rámě plné obnaženo a bleskem plane černý zrak. – Svou opojenou hlavu skláním. – Jak mohu bránit smělým přáním, jež vyslovil ten vábný ret? 113 Pro pohled tvůj chci zdrtit mříže, v něž osud věčný tebe víže, a zápasit pro vnady květ. Jsem ve tvých rukou otrok pouhý. – Jen žádej, tvým je celý svět! – Však vyplníš pak moje touhy? Ó, řekni! Ve tvém výroku je osud můj! Semiramis.
Dál, – otroku! 6. 6.
 A výše pluli. – Zeleň luhů, vod jasný blankyt, hory v kruhu, vše mizelo jim pod nohou. – V tom nesčíslné orlů davy, jak v šeru nočním oblak tmavý, za nima vzlétly oblohou. Kol srazily se v kruhu těsném, jich křídla mocně šuměla, zrak probleskoval v žáru děsném, na spárech krev jim chlípěla. A v prostřed mraku svůdná žena, o rámě ducha podepřena, jak bílá labuť letěla. Vždy víc se úžil kruh ten vírný, skřek divý tichem zazníval 114 a perutí dav přenesmírný svit luny chmurou zakrýval. Již na všech stranách ostré spáry po bílém těle mířily a na ramene kypré tvary již vrhnout chtěl se orel starý a zbrotit úběl spanilý. Ku ráně již se hlava vznesla, hled jeho děsně krví vzplál. – V tom křídla jeho zpátky klesla, jak v bouři prudké lodní vesla, jež nával vlny v hloubku sklál, a bleskem oka svůdné ženy, jak šípu hrotem zasažený, kles mrtev k zemi výše král. A postrašeny ohněm zraku se rozletěly roje ptáků. Jak vichřice, když povstane, chmur těžkých závoj rozežene a na obloze nezkalené zjev luny znovu zaplane, tak svůdná žena, labuť bílá, se v modru čistém objevila. Své čelo pjala vítězné. – Leč kolem skráně líbezné, nad bílým tělem orel dravý 115 svá křídla černá prostíral, plul tiše, zvolna, bez obavy a mocné spáry rozvíral. Zrak ženy vnadné, peklem žhoucí se rozhněvaný k němu zved a jako blesky nehasnoucí, se potkal s hledem zpurný hled. Tak plny jisker, plny síly jich temné zraky zápasily. – Tu zbledla náhle ženy tvář a přemožený krutým bojem hled skryl se víček pod závojem, jak v mlze ranní hvězdy zář. – Blíž na svá prsa tělo vnadné svou paží démon přivinul. „Proč, drahá-chvíšdrahá, chvíš se? Mrtev padne, ty kážeš-li, by zahynul! Já – věrný otrok slova tvého jej srazím s modra blankytného!“ – Tak zašeptal. Leč její hled se v nové pýše k němu zved. – Se smíchem děla pohrdavým: „Nechť s námi letí v šerou dál a jako otrok listem hravým mne zastiňuje křídlem tmavým on, mračné výše pán a král!“ – 116 7. 7.
 Výš letěli. Jim pod nohami zem unikala do dáli a věčnou říší ve tmě sami se nad propastí míhali. Kol plápolaly roje světů a vlasatice ve svém letu jim v cestu jiskry vrhaly. 8. 8.
 Štít holé skály pne se k nebi a po stranách se propasť šklebí, na stráni led a sypký sníh. – Zde na pomezí jiných světů se démon hrdý stavil v letu a z pevných rukou svalnatých své břímě vábné lehce složil. – Jak celý kraj by náhle ožil, vše zachvělo se. – Mlha bílá, jak nočních duchů vážný sbor, se z temných roklí vyvalila a sněhy svitly čerstvou krví, červánků nachem polité. – A smělá žena v záři té jen nepokojně stáhla brvy a vzhůru zvedla ruku svou: 117 „Dál, otroku, mě provoď v letu do tajné říše jiných světů, v tu modrou výši bezednou nechť oči moje prohlédnou!“ – „Ó šílená!“ děl démon ženě a zrak svůj zvedl roztouženě. „Kdy touha tvoje ustane? V mé objetí se nakloň tiše a pijme rozkoš z plné číše, nechť lásky svit nám zaplane! Tys’ v moci mé, tys’ mojí, mojí! já zlíbám hruď tvou labutí, vděk údů tvých mé touhy zkojí!“ – Už strhnout chtěl ji v náruč svoji ve vášně mocném vzplanutí, – v tom orel vrh se proti němu, jak bránit chtěl by odvážnému, hruď její zakryl perutí. „To kořisť moje!“ s bleskem v oku vzkřik démon temný hněvivě a těžký balvan proti soku nad hlavu pozved hrozivě. – Jak Titanové stejné síly o vnadnou kořisť zápasili, – pod nima země duněla. A s úsměškem kol hebkých rtíků na hněv i rány bojovníků ta hrdá žena hleděla. 118 Pak děla jim: „Ó skloňte hlavy! Proč zápas tento divoký? Proč démon válčí do únavy? Proč, orle šedý, spár tvůj dravý se marně láme útoky? Proč zápasíte v hrdé pýše? Já vládnu zde, to moje říše a vy jste mýma otroky!“ – A s ňader strhla roušku bílou. – Ustáli oba v zuření a překonáni vnady sílou jí k nohám klesli zemdleni. 9. 9.
 A démon oči zvedl plaše a zulíbal jí šatu lem. – „Jak dětské jsou ty hračky vaše!“ mu děla s trpkým posměchem. „Jen hlavy kloňte před svou paní, vždyť dobře vím, že ve své dlani já vězním celý šírý svět! Jen skrývej, skrývej v prachu líce, tys’ otrok pouhý, ničím více – a otrok má se v prachu chvět. 119 Chci vrátit se! – V tom světě celém bych bez výsledku hledala, kdo vstříc mně šel by s mužným čelem. – Smrť ustupuje zsinalá, když kolem ní se beru krokem, a přísahám, že svůdným okem bych všechny bohy zjímala. – Roj otroků zřím vůkol pouze a nikde, nikde člověka!“ – K ní démon hleděl v palné touze. „Tys’ krutou“,krutou,“ děl, „však neleká se tvého hněvu duch můj vroucí. Tvých očí záře nehasnoucí jen lásky hvězdou vždy mně buď! – – Chceš slyšet? Právě před hodinou spiklenci vešli v klenbu stinnou a brousí nože na tvou hruď. A přísahají: „Zhyne, zhyne dřív ještě, nežli týden mine!“ – Kde tvoje moc je čarovná?“ Jen zasmála se královna. „Ó, kolikráte zrádnou dýku jsem nad svou hlavou viděla, – já okem hledla, – v okamžiku mně k nohám dýka letěla!“ – 120 „„Na hlavu tvoji kletbu temnou ve chrámě kněží vrhají –““ „A zítra budou píti se mnou a milkovat se potají! – Juž zanech toho! – Nepoděsí mě vášeň divá, vzpoura jich, ať otrok šílen pouta rve si, jen hříčkou mojí věčně bude, – je sladším krve tmavorudé vždy políbení retů mých! – Jen loutky pouhé všady vidím, – – jak bídný dav ten nenávidím!“ – 10. 10.
 A s hlavou hrdě povznešenou po skalách dolů stoupala. – Ó, nezdála se býti ženou! Jak černá chmůra tměl se za ní vlas uvolněný. – Mlha ranní se nad čelem jí houpala. A kamení vždy řítilo se, kde postanuly nožky bosé, ve propasť, která číhala. Za jejím krokem démon němý zřel s divým bleskem ve zraku a orel mával perutěmi nad hlavou její v oblaku. – – 121 Na příkrém, holém skalisku se zastavila, – zřela kolem. – Hle, v pusté rokli na dně holém chýž bídná stála na blízku. Tam zaměřila. – V bílé hrudi se divné přání náhle budí. „Chci jednou hledět ve tvář nouze, – v té chýži pro mne jiný svět!“ – A z dálky démon volá v touze: „Ó, zadrž, zadrž, vrať se zpět!“ – Na střechu vetchou orel sedá, – snad hladov pod ní lupu hledá? – A žena vejde. – Na prahu však marně sbírá odvahu a pokročit se dále bojí. Hle, chudá jízba, nečistá, – jak častokráte nohu svoji hlad zastavil tu dojista! Strop dřevěný se k pádu kloní, zeď rozpukaná, plíseň po ní a křehká příze pavučin. Tam v koutě vlhkém lože z mechu. – Ha, slyšíš hovor plný vzdechů? To žena bídná. – V suchých rukou své děcko chová v objetí. Tvář rozryta je vnitřní mukou, zrak horečným jí leskem plane 122 a chladný pot jí s čela kane do hebkých vlasů dítěti. A na zsinalém svadlém retu se chvěje, zmírá slabý hlas: „ Ó, duchu, který vládneš světu, dej pokrm nám, mé dítě spas!“ – V tom královna jí v cestu vkročí, proud slzí zkalil její oči. A žena klesá na kolena, rve v zoufalosti šedý vlas a spíná ruce, prosí, sténá: „Ó, bohyně, mé dítě spas!“ – A královna své perly, zlato vše vrhá ženě do klína. – Jak chladně žena hledí na to a blíže k ňadrám tulí dítě, ret zachvívá se křečovitě, hled její zvolna zhasíná. „Nač tyto šperky?“ – ruce svírá, – „mé dítě, dítě hlady zmírá, ó, dej mu sousto jediné, než v náruči mé zahyne!“ – – Za slzou slza v půdu kane, – – co země ta jich vypila! Tvář královnina žárem plane, výš dmou se ňadra spanilá. 123 A šeptá k sobě: „Vládnu zemi, má pýcha roste v oblohu, sta lidí zhubit hračkou je mi, – vždyť u mých nohou leží všecko, – a churavé to, bídné děcko já nasytiti nemohu!“– 11. 11.
 Nad chatou nuznou orel lačný svou peruť s křikem rozpíná. – V tom zahřímalo mezi mračny a země duní. – Po úbočí, kde modravá se mlha točí, se v rokli řítí lavina. Jen okamžik a v divé směsi led, balvany a trosky stěn se kupí kolem. – Zrak se děsí, – hle, v rozvalinách mrtvá žena, jak dřímala by blahý sen, tu leží, – ňadra obnažená proud černých vlasů halí jen, tvář sněhobílá, hrdě chladná i po smrti tak děsně vnadná. – Pod hladkým čelem zpola skryta se v dlouhých brvách slza kmitá, jak čistý démant čarovný. – 124 V tom orel šumě perutěmi se blesku letem spustil k zemi. – Jak zaplálo mu oko sivé, když zaťal pevně spáry křivé do svůdné šíje královny! – – A v mračné výši, v lůně skal, do prachu skloněn démon lkal. – 125 Obsah Svatogor5 Pustý mlýn7 Božena12 Lov sokolí15 Kníže Vladimír20 Na vsi22 Jedle25 Pohádka o zaklené princezně27 Prokop Holý33 Slavík loupežník36 Pohádka39 Lupiči48 Černý Jiří51 Kleopatra56 Musa58 Kníže Ivan63 Romance67 Žal69 Zlato73 Sluha76 Z bouřlivých dob79 Ataman84 Jaro88 Leto91 Podzim94 Zima97 Semiramis101
[127] Opravy. Na str. 33 verš 4. s hora místo bujných čti bájných „ „ 37 „ 1. „ „ mojí ženou „ ženou mojí „ „ 43 „ 4. „ „ žár „ žář „ „ 51 „ 2. „ „ vynořili „ vynořily „ „ 112 „ 6. z dola „ rod „ lid.
E: lk + lp; 2002 [128]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kárník, Josef; Pak, Jindřich; Nedvídek, Václav
(Nakladatel Jos. Kárník, knihkupec. Knihtiskárna: Pak a Nedvídek v Kolíně.)

Místo: Kolín

Vydání: [1.]

Počet stran: 128