Romance.
Na bledou tvář a paží vděk
pad luny bledý paprslek
skrz pevné, husté mříže.
Ta sličná hlava skloněna,
jak lilje bouří zlomená
a ruku pouto víže.
Jak smutno zde! – Čím zhřešila
ta paní, růže spanilá? –
Ji vlastní manžel soudí! –
Juž nabažil se jejích vnad,
teď plesem zvučí celý hrad
a všude život proudí.
Tu číše zvoní o pohár,
ve zracích plane vášně žár
a dívčí náruč kyne.
Dí hradu pán: „Jsem svoboden!
Má žena v poutech, šťastný den,
chci líbat rtíky jiné!“ –
[67]
A v temný žalář, neblahý,
ve stínu, plni odvahy,
dva rytíři se kradou:
„Na hradě bujné hody dnes, –
pojď, drahá paní, prchnem v les,
jsi krásnou tak a mladou!
Tvůj vlastní manžel – jaký žal! –
tě katu vydat rozkázal,
než vyjde hvězda ranní.
Je škoda však tvých mladých let,
dej zlíbat nám svůj kyprý ret
a budeš volnou, paní!“
„Nuž s námi pojď, už blízko den!“ –
Však mladá žena mlčí jen
a klopí slíčnou hlavu.
„Čas nejvyšší!“ – ji opět zvou. –
Tu pyšně zvedla hlavu svou:
„Jdu s vámi, – na popravu!“ –
68