Lov sokolí.
Hle, na východě záblesk denní
již plnou růží rozkvétá,
nechť vína proud se v číších zpění
a hlučný jásot, rohů znění
až v klenbu nebe zalétá.
Luh porosený vůní dýše
pod lehkým rouchem vodních par. –
Vše připraveno! – Vzhůru číše:
Nechť statným lovcům kyne zdar!
A na kůň! na kůň! v ruku zbraně!
Ať jásot plesný plní stráně
a zvěři kolem věští zmar! – –
Přes šíré luhy mořem květů
sbor lovců kvapí v prudkém letu.
Nad horou svítá nový den.
Je podzim již. – Luh porosen
tu v mrtvém tichu ještě dřímá,
snad ve mlhách jej obejímá
o dávném jaru blahý sen.
[15]
Na modrém nebi hvězdy blednou,
nach červánků pláň nepřehlednou
ve moře mění krvavé.
Po trávě kol se rosa leskne. –
A v dálných krajů ticho teskné
zní rohů zvuky jásavé.
Na šatech lovců, hrotech zbraní
jak čerstvá krev plá úsvit ranní.
Přes širé smutné roviny
se řítí zástup dovádivý.
Však v dumách jede hetman sivý
na čele bujné družiny.
Do šeré dálky mračně hledí
přes purpurovou tichou pláň,
na ruce jeho sokol sedí
a lehký oštěp svírá dlaň.
Kůň jeho s uzdou popuštěnou
jak vítr letí, pokryt pěnou,
se štíhlým chrtem o závod.
Zní lovců ples a duté rohy,
step odpovídá ozvěnou,
jak střela chrt se větronohý
přes nivu mihá zrosenou.
Viz, hetman pouští uzdu oři
i sokolovi čapku zved.
Hrot kopí jasně nad ním hoří
jak v šedé řase jeho hled.
Kol rozléhá se pokřik jarýjarý,
ve zracích lovců oheň vzplál.
16
Hoj, našel stopu ohař starý!
i sokol vzlétl, roztáh spáry
a modrem pluje v šerou dál!
Nuž za ním, za ním! – Muži v letu
jak bouře kvapí po poli.
Hle chrti letí mořem květů
a ve blankytu sokoli.
Tam jezero se kmitá v houští
jak modré oko dívčiny.
List uvadlý se tiše spouští
na lesklý křišťál hladiny.
Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvíli
se mihne motýl náhodou.
Již svadl leknín sněhobílý
a stará olše smutně chýlí
své šumné větve nad vodou.
Hle, tam se lilje v křoví bělá!
Či labuť je to osamělá?
Ó nikoliv! to v objetí
dlí panošovi žena mladá.
Na hlavy jejich časem padá
po lístku lístek se snětí. –
A stále blíž přes svadlé nivy
jak bouře kvapí lovců sbor.
Ve předu letí hetman sivý
a bleskem plane jeho zor.
Již sokol dychtě po kořisti
se vrhá v úkryt houštiny
17
a křídlem sráží příval listí
ve blankyt tiché hladiny.
S ním zároveň chrt větronohývětronohý.
Zní bujný zpěv i zlaté rohy
a plesem zvučí okolí.
„Co ve stínu tam sněhem zkvétá?
To labuť jistě z vody vzlétá, –
však dostihnou ji sokoli!“
Již hetman vzhůru oštěp zdvihá –
ó, běda, běda labuti!
Jak rudý blesk se ocel mihá
a lehkých šípů mrak jej stíhá
ve modrém nebes klenutí.
Teď dopadl. – A v klidné nivy
se rozlet výkřik bolesti. – –
Zmlk lovců jásot dovádivý
a k houšti kvapí hetman sivý.
Ó, slyš, jak větve šelestí!
Juž dosáh cíle: V stín se dívá.
Proč zděšen bledne? Co se skrývá
před zraky lovců ve křoví?
Na vonném drnu žena leží
a s ohařem o ňadra svěží,
hle, válčí sokol hladový!
Na rozhalené zpola vnady
jak závoj padá vlasů stín.
A vedle mrtev panoš mladý
svou hlavu kloní v její klín.
18
Hrot kopí vbodnut v ženy boku;
na bílém těle rdí se v toku
nach krvavý co růže květ.
Proč hetman tají slzy v oku
a v bolu hryže vlastní ret?
Rve vousy šedé, hněvně stená:
„Den osudný! to moje žena!“ –
Sbor lovců kolem v tichu stojí,
je úžas děsný zachvátil. –
V tom hetman zvedá hlavu svoji
a zraky k druhům obrátil: –
„Nechť trouby zní přes pole svadlá!
To šťastný lov! hle, labuť padla
i dravec, jenž ji uchvátil!“ –
Je vonné jitro. – V barvách duhy
se porosené lesknou luhy.
19