Pustý mlýn.
Mlýn opuštěný. – Na kolech
už dávno bují žlutý mech
a zvolna hřídel hnije.
Na dvoře rostou kopřivy
a přes práh, který trouchnivítrouchniví,
slez divoký se vije.
Na střeše trochu chrastí jen,
strop ve mlýnici otlučen
a trámy jen se chvějí.
Juž neznívá tu bujný smích
a po pěšinách zarostlých
se mleči nescházejí.
Sám bloudí mlynář po dvoře
do vousů cosi hovoře
a podepírá boky.
Jde volně, tiše jako stín, –
tak obcházívá pustý mlýn
juž po tři dlouhé roky.
Když večer padne na lesy,
tu z hloubi duše vzdychne si
a usměje se trochu –
a hlavou kývá spokojen.
„Zas jeden dlouhý, dlouhý den
jsi přečkal, šedý hochu!“–
[7]
A staré oko zavře-li,
tu slýchá šumot veselý
a vidí kroužit kola.
Tu s obilím jde mlečů řad
a vozy hrčí odevšad
a bujně chasa volá.
Slyš! náhle zavzní lehký smích –
To Hana stojí ve dveřích
jak růže uzardělá.
K ní Jeník mladý přiskočí. – –
Ach, nehleď jí tak do očí,
vždyť pomateš ji zcela!
Snad podruhovi dceru dám? –
Jdi„Jdi hochu, jdi jen, – přísahám,
že nestane se tvojí!“ – –
V tom ze spánku se probudí,
však upomínky pod hrudí
se neodbytně rojí.
Zrak zalévá se slzami:
„Ach, proč jsi, Hano, prchla mi
a zapomněla na mne?
Ten mladý Jeník – vím to, vím –
ji zmámil okem plameným
a medem řeči klamné! – –
Ať jenom jde, však bude lkát,
až zaklepe jí jedenkrát
na dvéře holá nouze! –
8
Mám odpustit jim? Nikdy ne!
Ať bůh jim vinu promine,
já křehký člověk pouze! –
Mně dobře, jsem-li samoten – –!
A dítě šlo, – kam? – bůh ví jen, –
pro slzy nevidělo.
Ret křečovitě se mu chvěl, –
já s prahu za ním pohlížel
a v rukou svíral čelo.
S ní prchlo štěstí ze mlýna, –
v hruď zoufalosť mi zatíná
své drápy jedovaté. –
Vše pustlo, kola mlčela,
před časem hlava zbělela
a žalem duch se mate – –.“
Tu mrak mu padne na oči,
on s divým křikem vyskočí
a tváře jeho blednou. –
„Ať jde jen, dcerka spozdilá, –
má kletba jí, – co zasilazasila,
to bude klidit jednou!“ –
Tak šedý mlynář samoten
se noří do snů den co den
od rána do večera.
A v dálce pátrá upřeně,
zda otci k nohám zkroušeně
se nevrací už dcera. –
9
Kdys o půlnoci takto snil,
tu vody šum ho probudil,
na stěny vráží vlna
a příval roste výš a výš,
dvůr v jezero se mění již
a jizba vody plna.
A nežli počal svítat den,
mlýn celý v proudu potopen,
jen trosky zbyly z něho.
Na vetchém krovu stojí kmet, – –
ať potopí se celý svět,
což dbá on toho všeho!
Do dálky hledí zadumán, –
tam prámec malý bouří hnán
po siné vodě pluje.
Do vření vln zní temný hlas. –
Na prámu žena. – Černý vlas
jí větrem poletuje.
Hle, děcko chová v náručí. –
Když vlna divě zahučí,
blíž na prsa je tiskne. –
„To Hana! bože! děcko to –?
Co tady hledáš, žebroto?“
a mlynář okem blýskne.
V tom vír se náhle obrátil,
prám jako stéblo uchvátil
a v roklinu jej nese.
10
Tam jistě, jistě zahynou! –
Kmet zaťal v prsa ruku svou
a jako list se třese.
„Ach bože, teď se utopí! –
já pláču, kdo mne pochopí,
pro neposlušné dítě!“ –
Jen chvíli – jestěještě – okamžik, –
kmet zakryl oči, temně vzkřik,
v proud zpěněný se řítě.
Prám pevnou rukou zachytil
a pracně sebral zbytek sil,
o skálu opřel nohu.
O jeho prsa na chvíli
se mocné vlny tříštily,
on z hlubin volal k bohu.
Však cítil prchat sílu svou. –
Na dceru patřil ubledlou, –
cos’ v duši se mu chvělo. –
A v posledním sil napjetí
on naklonil se k vnoučeti
a zulíbal mu čelo. –
11