Pustý mlýn.

Karel Leger

Pustý mlýn.
Mlýn opuštěný. – Na kolech už dávno bují žlutý mech a zvolna hřídel hnije. Na dvoře rostou kopřivy a přes práh, který trouchnivítrouchniví, slez divoký se vije. Na střeše trochu chrastí jen, strop ve mlýnici otlučen a trámy jen se chvějí. Juž neznívá tu bujný smích a po pěšinách zarostlých se mleči nescházejí. Sám bloudí mlynář po dvoře do vousů cosi hovoře a podepírá boky. Jde volně, tiše jako stín, – tak obcházívá pustý mlýn juž po tři dlouhé roky. Když večer padne na lesy, tu z hloubi duše vzdychne si a usměje se trochu – a hlavou kývá spokojen. „Zas jeden dlouhý, dlouhý den jsi přečkal, šedý hochu!“– [7] A staré oko zavře-li, tu slýchá šumot veselý a vidí kroužit kola. Tu s obilím jde mlečů řad a vozy hrčí odevšad a bujně chasa volá. Slyš! náhle zavzní lehký smích – To Hana stojí ve dveřích jak růže uzardělá. K ní Jeník mladý přiskočí. – – Ach, nehleď jí tak do očí, vždyť pomateš ji zcela! Snad podruhovi dceru dám? – Jdi„Jdi hochu, jdi jen, – přísahám, že nestane se tvojí!“ – – V tom ze spánku se probudí, však upomínky pod hrudí se neodbytně rojí. Zrak zalévá se slzami: „Ach, proč jsi, Hano, prchla mi a zapomněla na mne? Ten mladý Jeník – vím to, vím – ji zmámil okem plameným a medem řeči klamné! – – Ať jenom jde, však bude lkát, až zaklepe jí jedenkrát na dvéře holá nouze! – 8 Mám odpustit jim? Nikdy ne! Ať bůh jim vinu promine, já křehký člověk pouze! – Mně dobře, jsem-li samoten – –! A dítě šlo, – kam? – bůh ví jen, – pro slzy nevidělo. Ret křečovitě se mu chvěl, – já s prahu za ním pohlížel a v rukou svíral čelo. S ní prchlo štěstí ze mlýna, – v hruď zoufalosť mi zatíná své drápy jedovaté. – Vše pustlo, kola mlčela, před časem hlava zbělela a žalem duch se mate – –.“ Tu mrak mu padne na oči, on s divým křikem vyskočí a tváře jeho blednou. – „Ať jde jen, dcerka spozdilá, – má kletba jí, – co zasilazasila, to bude klidit jednou!“ – Tak šedý mlynář samoten se noří do snů den co den od rána do večera. A v dálce pátrá upřeně, zda otci k nohám zkroušeně se nevrací už dcera. – 9 Kdys o půlnoci takto snil, tu vody šum ho probudil, na stěny vráží vlna a příval roste výš a výš, dvůr v jezero se mění již a jizba vody plna. A nežli počal svítat den, mlýn celý v proudu potopen, jen trosky zbyly z něho. Na vetchém krovu stojí kmet, – – ať potopí se celý svět, což dbá on toho všeho! Do dálky hledí zadumán, – tam prámec malý bouří hnán po siné vodě pluje. Do vření vln zní temný hlas. – Na prámu žena. – Černý vlas jí větrem poletuje. Hle, děcko chová v náručí. – Když vlna divě zahučí, blíž na prsa je tiskne. – „To Hana! bože! děcko to –? Co tady hledáš, žebroto?“ a mlynář okem blýskne. V tom vír se náhle obrátil, prám jako stéblo uchvátil a v roklinu jej nese. 10 Tam jistě, jistě zahynou! – Kmet zaťal v prsa ruku svou a jako list se třese. „Ach bože, teď se utopí! – já pláču, kdo mne pochopí, pro neposlušné dítě!“ – Jen chvíli – jestěještě – okamžik, – kmet zakryl oči, temně vzkřik, v proud zpěněný se řítě. Prám pevnou rukou zachytil a pracně sebral zbytek sil, o skálu opřel nohu. O jeho prsa na chvíli se mocné vlny tříštily, on z hlubin volal k bohu. Však cítil prchat sílu svou. – Na dceru patřil ubledlou, – cos’ v duši se mu chvělo. – A v posledním sil napjetí on naklonil se k vnoučeti a zulíbal mu čelo. – 11