Slavík loupežník.
Ku potoku z rána vyběhla si,
rozplétala svoje hebké vlasy,
bujným smíchem zvonil její rtík.
Škoda je tě, škoda, děvče mladé,
po břehu se blíž a blíže krade
s černým okem Slavík loupežník.
Stanul, hledí krásou opojený:
„Jak je hezká, svěží spanilá!
Jest mi třeba mladé, svižné ženy,
která by mně šípy ostřila!“
Obejmul ji, černým okem svítě:
„Nelekej sese, dívko bázlivá!“ –
Neleklo se roztomilé dítě,
mladou hlavu zvedá vzdorovitě,
v oči se mu hrdě posmívá:
„Nepravdu mi lidé vyprávěli,
že je Slavík jako orel smělý,
že mu vražda nejmilejší hrou.
Hle, on zatím jenom laškuje si,
malé děti rudým vousem děsí,
v náruč jímá dívku bezbrannou!“ –
[36]
„Líbíš se mi, – chceš být mojí ženouženou mojí?“
se smíchem jí lupič na to děl,
„svatební nám lůžko louka strojí –“
a juž pevně chyt’ ji v náruč svoji,
s jásotem ji v dálku unášel.
„Budu tvojí!“ dívka šeptala mu,
„svatební však dárek žádat smím?“ –
„Hory zlata, spoustu drahokamů
u tvých nohou ihned položím!“ –
„Nechci zlata, jiné chovám přání, –
síly své mi podej důkazy!“ –
Poklonil se Slavík v usmívání:
„Čekám, paní, na tvé rozkazy!“
„Za horami zámek nedostupný,
v pevném zámku žije Tatar zpupnýzpupný,
králeviče vězní drahný čas.
Letem vichru pospěš, milý, k hradu,
rozbij brány, stoupni přes ohradu,
s králevičem vrať se ke mně zas!“ – –
Zulíbal jí Slavík ručky obě,
na vraníku v divý dal se letlet,
a než dívka pomyslila sobě,
s králevičem švarným jede zpět.
V náruč svou ji bez odporu svírá:
„Rozkaz tvůj jsem věrně vykonal!“
Na zajatce mladé děvče zírá,
v mladém srdci vzrůstá temný žal.
37
„Jedna zkouška mi však nepostačí!“
praví šeptem, klopí zraky v zem.
Slavík trochu mrzutě se mračí,
hlavou kývá: „Jsem tvým otrokem!“ –
„Kolik slzí jsem už vyplakala,
tolik perlí“ – dívka rozkázala, –
„vylov pro mne v moři hlubokém!“ –
Skočil Slavík, do daleka letí,
vychloubá se: „Všechno je mi hrou!“ –
Králeviči zatím do objetí
švarné děvče kloní hlavu svou. –
38