Zima.
Je zimní ráno. – Mírně venku sněží,
nad blízkým lesem ještě mlha leží,
ve smutném tichu širé tonou pláně
a větve lip se jinovatkou skvějí.
Pod okny mými čekají už sáně
a koně řehcí, zvonky vyzvánějí. –
Nuž, vyjedu si. – Beru otěž v ruku, –
jak střely rychlé, vypuštěné z luku,
po bílém sněhu koně tryskem letí
a stíny křovin, stromů, bílých snětí
po stranách cesty na zad ubíhají. –
Kol prázdno, prázdno, celý kraj je němý,
jen vrány sborem vzlétly před saněmi
a na topoly s křikem usedají. – –
Kam jeti máme? Dávám koňům vůli,
i myšlénkám, jež peruť rozepnuly
a míří v dál. – Ať bůh se stará o ně! –
[97]
A podivno, že myšlénky i koně
o závod letí k jedinému cíli. –
Tam v dálce kyne malý dvorec bílý, –
ó, dobře, dobře znají cesty k němu,
v ten koutek tichý, drahý srdci mému,
v to malé hnízdo vábné tak a klidné!
Tam vdova mladá okno otevírá,
ač jitro chladné v ústrety nám zírá, –
ó, leťteleťte, sáňky, ať mi nenastydne!
Do dvora vjíždím, na prahu mě vítá
a k políbení obě ručky bílé
už z daleka mi dává roztomile
a blaha zář jí v černém oku svítá.
Po schodech hladkých nahoru mě vede
a zvednouc šaty tichým krokem běží,
jak laňka v háji veselá i svěží,
až kvapem rdí se její líčko bledé.
A vonný čaj mě na stole už čeká,
i doutníky tam a pohovka měkká
u krbu stojí pro mne připravena,
záslona hebká v okně zatažena.
Kol šero libé po salonku vládne. – –
Ó, běda tomu, kdo sem jednou vkročí!
Jak Odysseus v sítě nymfy padne
a zaplete se měkkém ve vrkoči!
Ten na věky zde u rusalky svůdné
si bude přáti skončit dráhy bludné,
98
jen v oko její hledět roztouženě
a sladce snít v tom tajuplném šeru,
ten po Ithace nezatouží věru,
ni k Penelopě, věrné svojí ženě! – –
Kotouče páry ze sklenic se vinou
a ve smíchu i tichém žertování
nám blaha chvíle nezkaleně plynou
a hlava k hlavě polehku se sklání. –
Tu božské blaho v moje srdce vchází, – –
a přece, přece cos mně k blahu schází
a v prsou vzniká nová trýzeň velká.
Když na pohovku v usmívání hravém
zpět kloní hlavu slíčná hostitelka,
kdy svitne vášeň v jejím oku tmavém,
kdy zřím ta ústa k políbení zvoucí
a ňadra svůdná, jež se vlnou chvějí,
tu v hlavě mojí vzplane touha vroucí,
bych objati směl hebké tílko její
a ssáti med z těch purpurových rtíků. –
Však, sotva po ní vztáhnu ruce svoje,
vždy starý sluha vchází do pokoje. – –
Však proč se trudit, vzdychat v němém bolu
pod žárem oka mladé, svůdné vdovy?
Hle, na dvoře už sáně připraveny, –
nuž, po okolí vyjedeme spolu. –
Ó, jízda sněhem vnady chová steré, –
vzlášť po boku tak roztomilé vdovy! –
A zahalena v pláštík sobolový
99
už v bílé ručky ona uzdu bere.
Již letíme jak svěží vítr polem,
žár v našich prsou, – chladné sněhy kolem.
Tu na mé rámě hlavinka jí klesne,
zřím bledé tváře rudým ohněm kvésti. –
Ó, nikdo neví, jaké nebe štěstí
se může ukryt v naše sáňky těsné! – –
Dle vůle vlastní koně bleskem letí, –
je těžko věru otěž udržeti. –
V tom naproti nám kvapí sáně jiné. –
Hle, žena mladá z nich se lehce chýlí
a letíc kolem bílým šátkem kyne. –
Kdo je to asi? – Což mě oko mýlí? –
S úsměvem na rtech, v tváři uzarděna
to se sousedem jede – moje žena! –
100