Zima.

Karel Leger

Zima.
Je zimní ráno. – Mírně venku sněží, nad blízkým lesem ještě mlha leží, ve smutném tichu širé tonou pláně a větve lip se jinovatkou skvějí. Pod okny mými čekají už sáně a koně řehcí, zvonky vyzvánějí. – Nuž, vyjedu si. – Beru otěž v ruku, – jak střely rychlé, vypuštěné z luku, po bílém sněhu koně tryskem letí a stíny křovin, stromů, bílých snětí po stranách cesty na zad ubíhají. – Kol prázdno, prázdno, celý kraj je němý, jen vrány sborem vzlétly před saněmi a na topoly s křikem usedají. – – Kam jeti máme? Dávám koňům vůli, i myšlénkám, jež peruť rozepnuly a míří v dál. – Ať bůh se stará o ně! – [97] A podivno, že myšlénky i koně o závod letí k jedinému cíli. – Tam v dálce kyne malý dvorec bílý, – ó, dobře, dobře znají cesty k němu, v ten koutek tichý, drahý srdci mému, v to malé hnízdo vábné tak a klidné! Tam vdova mladá okno otevírá, ač jitro chladné v ústrety nám zírá, – ó, leťteleťte, sáňky, ať mi nenastydne! Do dvora vjíždím, na prahu mě vítá a k políbení obě ručky bílé už z daleka mi dává roztomile a blaha zář jí v černém oku svítá. Po schodech hladkých nahoru mě vede a zvednouc šaty tichým krokem běží, jak laňka v háji veselá i svěží, až kvapem rdí se její líčko bledé. A vonný čaj mě na stole už čeká, i doutníky tam a pohovka měkká u krbu stojí pro mne připravena, záslona hebká v okně zatažena. Kol šero libé po salonku vládne. – – Ó, běda tomu, kdo sem jednou vkročí! Jak Odysseus v sítě nymfy padne a zaplete se měkkém ve vrkoči! Ten na věky zde u rusalky svůdné si bude přáti skončit dráhy bludné, 98 jen v oko její hledět roztouženě a sladce snít v tom tajuplném šeru, ten po Ithace nezatouží věru, ni k Penelopě, věrné svojí ženě! – – Kotouče páry ze sklenic se vinou a ve smíchu i tichém žertování nám blaha chvíle nezkaleně plynou a hlava k hlavě polehku se sklání. – Tu božské blaho v moje srdce vchází, – – a přece, přece cos mně k blahu schází a v prsou vzniká nová trýzeň velká. Když na pohovku v usmívání hravém zpět kloní hlavu slíčná hostitelka, kdy svitne vášeň v jejím oku tmavém, kdy zřím ta ústa k políbení zvoucí a ňadra svůdná, jež se vlnou chvějí, tu v hlavě mojí vzplane touha vroucí, bych objati směl hebké tílko její a ssáti med z těch purpurových rtíků. – Však, sotva po ní vztáhnu ruce svoje, vždy starý sluha vchází do pokoje. – – Však proč se trudit, vzdychat v němém bolu pod žárem oka mladé, svůdné vdovy? Hle, na dvoře už sáně připraveny, – nuž, po okolí vyjedeme spolu. – Ó, jízda sněhem vnady chová steré, – vzlášť po boku tak roztomilé vdovy! – A zahalena v pláštík sobolový 99 už v bílé ručky ona uzdu bere. Již letíme jak svěží vítr polem, žár v našich prsou, – chladné sněhy kolem. Tu na mé rámě hlavinka jí klesne, zřím bledé tváře rudým ohněm kvésti. – Ó, nikdo neví, jaké nebe štěstí se může ukryt v naše sáňky těsné! – – Dle vůle vlastní koně bleskem letí, – je těžko věru otěž udržeti. – V tom naproti nám kvapí sáně jiné. – Hle, žena mladá z nich se lehce chýlí a letíc kolem bílým šátkem kyne. – Kdo je to asi? – Což mě oko mýlí? – S úsměvem na rtech, v tváři uzarděna to se sousedem jede – moje žena! – 100