Z bouřlivých dob.
Hvězd několik se ve tmách kmitá jen,
jak bludných duchů zraky plamenné.
Vzduch nepohne se, vůní přesycen. –
Nad hory dálné, mlhou zastřené,
mrak pozvedá se těžkou perutí,
v něm blesků záře svítí krvavá. –
Na příkré skále temná postava
se jeví zraku. – V dumách, bez hnutí,
dvé očí vpadlých zírá do temna
a se rtů plynou slova tajemná:
„Aj, hospodin se bere v oblaku
a pomsty den juž hlásí andělé,
blesk hněvu temný plá jim ve zraku. – –
Do prachu padni! Krev máš na čele
ty, který neseš jméno člověka,
a Kainův znak je ve tvou duši vryt!
Svět nezná boha, sladkým hříchem spit;
však nespí bůh, juž hřímá z daleka,
den soudný blízko, zajde bídný svět,
kdo můžeš, vrať se z bludné cesty zpět!
Ó, běda tomu, který nevěře
po nebi vrhá blátem posměchu!“
[79]
V tom zadul vítr. Stařec bez dechu
na balvan klesl. Šedé kadeře
mu v nepořádku padly do čela.
Nad jeho hlavou bledá, nesmělá
se kloní dívka s okem modravým.
„Hle, bouře blízko!“ šeptá, dlaní svou
mu hladí skráně i tvář nevlídnou.
„Pojď, otče, domů, – lůžko připravím.“ –
Kmet prudce vstává, volá zamyšlen:
„VíšVíš, dítě mé, že blízko soudný den?
Ó, běda, jestli, kvítku z Jericha,
i na tvé čelo padl hříchu stín!
Meč pomsty v rukou drží Hospodin,
blesk, jeho posel, před ním pospíchá
a hněvem jeho hřmí juž obloha!“ –
Jak zachvěla se dívka nebohá
a slzy horké zrak jí zkalily.
Na rtíku jejím povzdech doznívá
a obličej svůj bledý, spanilý
do dlaní hebkých plaše ukrývá.
„Ty otčeotče, víš? Ach, odpusť dítěti!
Chci přiznati se“ – šeptá zmatena
„Mne opojila slova plamenná,
když poprvé mne pojal v objetí.
Meč po boku měl, zlaté brnění,
kříž na svém štítu nesl krvavý.
My potkali se v šeru doubravy, –
to osud byl, jejž nikdo nezmění!“ –
80
Kmet do prsou se pěstí udeřil
a horký pot mu vyvstal na čele.
„Den soudný nastal, kdo by nevěřil!
Hle, ve hříchu se brodí andělé!“ –
A dívka mladá snivě šeptá dál:
„On unaven byl, prosil o vodu,
z mých rukou pil, pak dlouho, dlouho stál
a tiše pravil: „Slavím náhodu,
jež popřála mi tebe spatřiti!
Již půl dne bloudím v této pustině,
a marně pátrám po své družině, –“
v tom ruku moji pevně zachytí. –
„Pojď, veď mě!“ praví.“ –
Děsný, trpký smích
se vydral náhle z ňader starcových.
Však v upomínky sladké zabraná
jen povzdech tlumí dívka v zardění
a zpovídá se polo ve snění:
„On nešeptal mi slova vylhaná,
vždyť okem jeho srdce mluvilo!
Až k naší chatě jsem ho dovedla. – –“
V tom zachvěla se, tvář jí pobledla
a slzami se oko zalilo.
„Ach, otče, věř, on přijde, přijde zas,
on navrátí se, vždyť mi přísahal!“ –
Kmet stojí, dumá, rve si šedý vlas:
„I tebe ďábel ve své sítě jal?
On navrátí se, ale s družinou!
81
Tys druhy moje, dcero, zradila,
tys dovedla ho ve skrýš jedinou,
kde pravá jen se víra tajila,
mě vydala jsi v ruce katanů!
Ó, běda, běda! blízko soudný den!“ –
A dítě mlčí, do tmy hledí jen. –
V tom po stráních a troskách balvanů
kol rozlila se záře nachová:
Kmet zaťal pěstě, vztýčil hlavu svou:
„Ha! vidíš, dcero? vidíš? Jdou již, jdou!
Tys přivedla je, vrahy, bláhová?
Slyš rachot zbraní, jásot, divý skřek, –
to na námluvy tvůj jde miláček
a naše bratry vrhá v plameny.
Slyš temný nářek! svatební to zpěv!“ –
Do smíchu dal se stařec šílený:
„Na hlavu tvoji padni všechna krev!
Mým dítětem ty nesmíš více slout,
jdi k miláčkovi, spěš ho obejmout, – –
já půjdu tam, kam volá Hospodin!“ –
Mrak planul blesky, ve mdlé záři jich
kmet po skalách se míhal, po srázích,
až v mraku černém splynul jeho stín.
Však z dálky ještě zvučel temný hlas:
„Aj, hospodin se bere v oblaku,
blesk hněvu hrozný plá mu ve zraku
a cherub volá: přišel soudu čas!“ –
82
Vzdech neozval se na rtu dítěti,
se skály spěchá a jí v zápětí
se valí mraky. – Před ní v údolí
tam rodná chýže stojí v plamenech,
sbor válečný se kmitá v okolíokolí,
a zavane-li odtud vichru dech,
tu v praskot ohně zavzní pláč i sten
a pokřik děsný: „Nechať zahynou!
Na oheň s nimi, bludaři to jen!“ –
S ubledlou tváří, slíčnou, nevinnou
a s vlhkým leskem v očkách modravých
se v kruhu jejich děvče zjevilo. –
Zajaté právě v oheň vrhali.
Tu děcko bledé vůdci pravilo:
„Chci zemříti, jsem také jednou z nich!“
A plameny až k nebi šlehaly, –
Jen mladý rytíř sebe sám se ptal:
„Tu dívčinu jsem, myslím, někdy znal?“ –
83