Žal.
Mrtvo v širém kraji. –
Na rtech lidu zvolna písně umírají,
pouto ruku svírá, k ňadrám klesá hlava
a zrak dlouhým pláčem zarděn do krvava.
Temný Žal se bludně krajinami plouží,
dechem život mrazí, v čelo vrásky ryje,
láme křídla duchu, který vzlétnout toužítouží,
a zaráží srdce, které láskou bije.
Hle, kam vkročí nohou, všechno kvítí vadne
a poušť němá zívá, kam zrak jeho padne.
Celý kraj už prošel, v každou chýši vstoupil,
neušetřil hlavy šedinami kryté,
ani zlatý vrkoč dívky nevykoupil,
ani půvab jarní růže nerozvité.
Shýbal šíje mužů, těžká pouta koval
a ve chorém srdci naděj otravoval.
Celý kraj už prošel. – Pomálu se blíží
ku poslední chatě. – – Západ krví plane.
[69]
Mrtvé ticho kolem. Kouzlo jakés tíží
ozářené zlatem kraje požehnané.
A Žal sedá mlčky na práh chyžky nuzné,
do hubené dlaně kloní čelo hrůzné.
Viz, tam pod okénkem bílé růže v květu,
jedním hledem jeho kterak umírají
a lupeny jejich chladný vítr v letu
do šedin mu nosí, které vzduchem vlají.
Slunce dávno zašlo, – z roklí tma se zdvihá
a Žal chmurný ještě na svou kořisť číhá.
Poslyš! V dálce, – kdesi, – jaká píseň divá!
brzo kletbu hlásá, hřímá proti vrahu,
brzo vypravuje tiše, zádumčivá,
o národu v poutech, o ztraceném blahu.
Ó, jak rozlehá se v zamlžené kraje!
I Žal sivou hlavu zvedá naslouchaje.
Co v té písni jedné utrpení skryto!
Do ní vdechl národ všechnu svoji bídu,
vševše, co v jeho srdce za století vryto,
bouře sterých útrap, život bez poklidu.
A Žal s hněvem v oku starou hlavou kývá:
„Aj, což tomu lidu ještě píseň zbývá?“ –
Po pěšině bílé tmavý stín se blíží, –
hle, to chudý šumař k domovu se vrací,
pěje, ač ho osud jako balvan tíží,
a hlas jeho marně v temnotách se ztrácí.
70
V rukou třímá husle, jež ho život celý,
plny tonů sterých, věrně provázely.
Sivý Žal se jemu v cestu náhle staví –
Šumařovi na rtech zvučná píseň zmírá,
v jeho zraky stařec hled potápí žhavý,
jenž se mu až na dno mladé duše vtírá.
„Zapěj, milý druhu!“ úlisně dí k němu,
„chci naslouchat chvíli zpěvu veselému.“
Šumař zvedá husle. – Jak ta struna kvílí!
Nelze, nelze hráti! – Marně! struna puká,
v oko slza vniká, hlava níž se chýlí
a lahodný nástroj drtí jeho ruka.
„Ó jen zpívej, hochu!“ volá stařec sivý
a úsměšek trpký sivé rty mu křiví.
„Píseň? PovězPověz, starče, o čem možno pěti,
když nám vzata naděj, když nám vzata víra,
když za naší stopou démon zhouby letí
a před námi hrobu černá propast zírá!“ – –
V tom z chatrče stoupá žena v květu mládí
a dvé dětí drobných v náruč otci pádí.
Jejich jásot blahý v temnu rozléhá se,
z kraje tíseň mizí, kouzlo vane vzduchem,
růže, které svadly, rozkvétají zase
a háj vonný šumí tajůplným ruchem. –
Šumař chví se blahem. – Nová naděj skvělá
plá mu z oka dětí, z nevinného čela.
71
„Hle, mám syny!“ volá, „novou sílu cítím,
co vyrváno otcům, vydobudou děti!“děti!
V mladém srdci jejich svatý plamen vznítím,
před kterým se kdysi bude tyran chvěti!“ –
A Žal neúmorný šeptá jemu suše:
„Jedním hledem oka otrávím jich duše!“ –
Avšak nad jich hlavy s tváří štěstí plnou
nahýbá se matka, hladí měkké vlásky:
„Před životem“,životem,“ šeptá, „před zuřicí vlnou
chrániti vás budu perutěma lásky!“–
A Žal chmurný zůstal přede dveřma chatky. –
Kdo dovede vyrvat naděj z prsou matky?
72