Lupiči.
„Všechny plachty dolů! Rychle, hoši k lanu!“ –
Bouře divě hučí. Běda! atamanu
z ruky padlo kormidlo.
Přes palubu nízkou siný proud se valí,
člunku dno se rázem drtí na úskalí. –
„Tonem! Rychle ku břehu!“ –
Rozkacené vlny svítí bílou pěnou. –
Četu beze zbraně k smrti unavenou
jaly stráže na břehu. –
Spoutali je chvatem. – Soudce, stařec pyšný,
vážně vyčítá jim celý život hříšný,
hladí bradu šedivou.
Jako otec na ně laskavě se dívá,
zlatý, těžký řetěz po hrdle mu splývá,
zlaté kříže zdobí hruď. – –
Krátký byl soud věru. – „K smrti“ soudce praví.
[48]
Vězňové jen k ňadrům naklonili hlavy, –
ani vzdech jim neunik.
Vyšli pevným krokem řadou k popravišti,
jediná jim slza z oka nevyprýští. –
V čele kráčí ataman.
Starý, vetchý soudce v dumách za ním zírá,
pod šedivou skrání upomínky sbírá,
hlavou kývá s úsměvem.
Dlouho již je tomu, let by nespočítal, –
co na siné Volze sám koráby chytal
Novgorodských kupčíků.
Měl on páže silné a družinu statnoustatnou,
na lodě se vrhal mocí neodvratnou,
loupil, plenil, zabíjel.
A když dosti lupu nahromadil sobě,
odřekl se hříchu, proti pekla zlobě
sloužiti dal deset mší.
Všechny svoje druhy zrádně vydal právu,
stal se hodným mužem, klidil čest i slávu,
řadou křížů zdobí hruď. – –
Zahnal upomínky. – Loupežníků těla
na čekanu volně ve větru se chvěla, –
v prostřed druhů ataman. –
Soudce hlavou kývá, – spokojenost v oku.
Starý sluha náhle přistoupil mu k boku, –
sluha, dříve jeho druh.
Zašeptal mu v ucho: „Znáš-li atamana?
Hleď, to hrdé čelo, líc ta zadumaná, –
věříš-li, že tvůj to syn?
49
Vzpomeň si! Mé bratry tys dal katu kdysi, –
věčný bůh mne pomstil; – tvoje dítě visí,
vlastní otec vrahem mu!“ –
Obrátil se soudce s chmurným, hrdým čelem:
„Kdyby krev má, hochu, proudila mu tělem,
hoj, což byl by jinak žil!
Bohaté by lupy nahromadil jistě,
usmířil by nebe a dnes na mém místě
byl by mne dal pověsit!“
50