Pohádka o zaklené princezně.
Kolem hradu táhnou mračna.
Kol vysoké, černé věže
krkavčíků hejna lačná
sletují se k poradě.
Černokněžník hadím zrakem
v klenbě tmavé kvítek střeže,
Čeločelo jeho tmí se mrakem,
klenbou duní jeho krok.
Smutno věru růži bílé
o samotě za mřížemi,
pomalu se vlekou chvíle,
oko vlhne slzami.
V mlhavou se dálku dívá. – –
Černokněžník hluch a němý
hladí bradu, hlavou kývá,
usmívá se jízlivě.
Hledí, hledí zlaté dítědítě,
jak se mlha vírem točí.
[27]
Jako včelky na úsvitě
myšlénky mu ulétly.
O mříž hlavu podepřela,
přimhouřila obě oči,
slunéčko jí plálo s čela,
s hebkých tváří červánky. –
Holubička sněhobílá
nevylétla nad údolí,
myšlénka to plachá byla
zlatovlásky spanilé.
Volně vzlétla nad oblaky
a na skalní útes holý
mezi mlhou, mezi mraky
usednula znavena.
Nad ní táhnou orlů davy,
kolem šumí perutěmi,
pod ní hřímá potok dravý
do propasti padaje. –
V pusté rokli přes balvany,
rusou hlavu klopě k zemi,
kráčí junák zadumaný,
v rukou tiskne těžký mlat.
Cosi nad nim zašumělo
jako peruť holubičí. –
Rytíř hledí, mne si čelo, –
před ním pusté údolí.
28
Na skalisku zámek stojí,
v temný blankyt věže tyčí
kolem valů příkop trojí,
nikde, nikde přechodu!
Zbloudilá to hvězda plane
na vysoké, černé věži?
Hoj, toť oči uplakané
pod hedbávnou kadeří! –
Viděl junák bílé čelo,
kyprý ret a tváře svěží, –
srdce div mu neumřelo
plno touhy plamenné.
Bílá dlaň mu kyne z dálí –
Zajásá a skočí chvatem,
ze základů vyrve skály,
trojí příkop vyrovná.
V pevnou bránu okovanou
ocelovým buší mlatem,
pod ocelí jiskry planou,
puká stěna žulová.
Před ním kráčí anděl smrti. –
Ve dvůr skočí, hradem zuří,
zdi i lebky mlatem drtí,
v krvi tone čaroděj. –
Mladá hruď se touhou chvěje. –
Uviděl, jak na cimbuří
zlatá kadeř vzduchem věje,
kyne ruka bělavá.
29
Vzhůru spěchá. – V okamžiku
vnadné dítě v náruč chopí,
z purpurových, malých rtíků
pije blaho opojné.
Zlatou kadeř hladí jemně,
v modrém oku pohled topí:
„Nakloň hlavu blíže ke mně,
na vždy budiž mojí jen!“ –
Tvář jí líbá vášnivěji. –
„Jak se zoveš, drahé dítě?dítě?“ –
Hvězdou plane oko její:
„Jméno moje Svoboda!“ –
Ňadra dmou se. – „Růže moje,
nikdo z lidí neuzří tě,
nesmíš poznat nepokoje,
nesmíš poznat bolesti!
Srdci mému budeš žíti, –
hoj, nám kyne rozkoš nová,
v oko tvé jen budu zříti! –
Hvězda blaha svitne nám!“ –
Na vysoké černé věži
bílou růži rytíř chová,
žárlivým ji okem střeží,
šepotá: „Tys mojí jen!“ –
Sotva první týden mine. –
„Zarděny jsou tvoje zraky,
po tváři ti slza plyne.
Co ti schází, děcko mé?“ –
30
Povzdechem mu odpovídá,
hledí, kterak černé mraky,
které sotva pán bůh hlídá,
volně plynou oblohou.
„Hvězdo moje, co ti schází?“ –
Ona hledí do údolí,
vidí v hustém květném mlází
volně ptáka přelétat.
Zakabonil rytíř čelo.
„Řekni jenom, co tě bolí,
kam ti srdce uletělo, –
žádej, – vše ti vyplním!“ –
Z dola zavzní píseň tklivá. –
Zajásalo vnadné děcko,
chladná hruď se rozehřívá,
novým žárem plane zrak.
Rytíř skočí v divé zlobě.
„Ha, to tedy! – Vím juž všecko!
Hezký zpěvák scházel tobě, –
lásku mou jsi zradila!
Pro mne jenom tvá je krása,
nesmí znát tě nikdo jiný!“jiný! –
Spíše zahyň!“ – Nikde spása! –
Vzduchem sviští pádný mlat. – –
Přece prchla. Zrak jí plane,
na tom čele není viny! –
Unavena k smrti stane,
rozhlíží se kolkolem.
31
Starý cigán pod olšemi,
po blankytě bloudí okem,
šedou hlavu kloní k zemi,
pěje píseň volnosti. –
Kolem hrdla objala ho:
„S tebou půjdu, za tvým krokem,
poznat toužím pravé blaho
bez okovů, bez pouta!“ –
32