Ataman.
Po siné Volze široké
člun loupežníků vesele pluje
a veslo šumí a plachta duje
a pláčou vlny divoké.
Po řece táhne hejno vran
a letí, letí, v letu se staví
a družka družce potichu praví:
„Na hody zve nás ataman!“ –
Na řece závoj mlhový. –
Veslařům plyne horký pot s čela,
po vlnách letí člunek jak střela
a pěna stříká v lanoví.
O stěžeň opřen v dumání
ataman stojí, v ret zuby tiskne,
chvílemi skočí, očima blýskne,
ke spěchu druhy pohání. –
Hle, koráb, koráb! – Pomalu
řekou se plíží. – Ataman káže:
„K boku mu měřte! ospalé stráže
pobijem v prvním návalu.
Bohatou kořisť najdeme!
Černý se prapor na rahnu třese,
mrtvolu koráb ke hrobu nese, –
na pohřeb my se pozveme!“
[84]
Zavzněly rány, zbraní třesk, –
kolkolem řeka barví se krví, –
přes okraj skočil ataman prvý,
hrom ve své ruce, v oku blesk. –
„Náš koráb! Lup to zdařilý!“
Družina slídí, kořisti hledá. – –
Černá se rakev na přídě zvedá,
víko s ní kule srazily.
Ataman stojí samoten,
šedivou hlavu nad rakev kloní. –
Kolkolem ocel doposud zvoní.zvoní, –
mrtvolu vidí vůdce jen.
Dívčina mladá, svadlý květ –
Hedbávná kadeř po šiji plyne,
klid hrobu leží na tváři siné,
k polibku vábí dětský ret. –
Sklonil se vůdce k rakvi níž.
„Ty bledé tváře známy mi trochu, –
vzpomínej sobě, šedivý hochu,
kde jsi to děcko viděl již?“již?
To bílé čelo, zlatý vlas,
perlový křížek na šíji bílé. –
Mládí mé, lásko! blažené chvíle, –
Halko má, Halko, zřím tě zas?“ –
Dlaň tiskne k čelu vůdce kmet.
„Dvacet již roků dnes bude tomu,
co jsem ji unes z rodného domu
a rozdech poupě v plný květ.
85
Vím dobře, – vášeň hluboká
jí v srdci plála, láskou jen žila
a náruč moje světem jí byla, –
já byl s ní šťasten do roka.
Pak sevšedněl mi její květ,
nevinná láska pozbyla moci
a jednou v temné, bouřlivé noci
já zapudil ji v širý svět. –
Odešla. – V středu družiny
při plné sklence, rachotu zbraní
já příliš brzo zapomněl na ni,
na úsměv její nevinný. –
Den druhý jsem ji uzřel zas. –
Churavé děcko chovala v rukou,
tvář její byla pobledlá mukou
a sněhem zbělel tmavý vlas.
Neřekla slova, děcko jen
pozvedla ke mně s toužebným hledem, –
však moje srdce ustydlo ledem – –“
Kmet marně tají těžký sten.
Zří v tahy mrtvé dívčiny:
„To moje dcera, jediné dítě!“ –
a zrádnou slzu utírá skrytě
před zrakem bujné družiny.
Z ní jeden v rakev pohlíží,
po zlatém křížku lakotně sahá:
„Památku nech mimi, hrdličko, drahá,
ať hříšný kov tě netíží!“
86
A druhý nožem zutínal
vrkoče zlaté. – S planoucím okem
mezi ně vrh se ataman skokemskokem,
obličej jeho zesinal.
Pozvedl ocel nad hlavu:
„ZhyňZhyň, bídný lotře!“ – zahřímal děsně. –
Druhové však jej obstoupli těsně:
„Toť naše kořisť po právu!“ –
Pohlédl vůdce dokola,
zaskřípal zuby, k odchodu kyne.
Koráb se topí ve vodě siné,
s ním bledá, slíčná mrtvola. – –
Kam vedl vůdce družinu? –
Na širé stepi mohyla nízká,
nad ní jdou mračna, z mraků se blýská
a vrány cítí hostinu.
Na širé stepi mrtvých stan.
Hle, na čekanu chvějí se těla,
větrem se houpá družina celá,
uprostřed šedý ataman.
87