Pohádka.
Kroutí kozák šedé kníry,
vzdýchá, pláče: „Jaký žel!
Nenalezám nikde víry
a já přece vlastním okem
čarodějku uviděl!“ –
Vyšel z krčmy matným krokem,
hlavou kroutí, mumlá cosi,
půlnoc bije v dálce kdes.
Kol do kola step je širá,
s tmavých mračen deštík rosí
zpráhlou trávu, suchý vřes.
Časem křídlo netopýra
v tichu nočním zašumí.
Kozák kleje: „U sta hromů!
Kdo těm čárám rozumí?
Rovnou cestou šel jsem domů,
ale cesta utekla mi.
Ďábel sved mě bludičkami,
věru nevím, kde jsem teď?“ –
Hola! před ním bílá zeď!
Co to? Dvorec na samotě. –
[39]
Do vrat pevných bije pěstí.
„Nenechte mne v této slotě!“
volá, prosí, naříká.
„Zabloudil jsem na bezcestí,
mráz mi kosti proniká.“ –
V tom se vrata otevřela,
hospodyňka stojí v nich,
kozák mne si obě oči,
hlava se mu kolem točí. –
Jak je hezká, mladá, smělá, –
bože, odvrať od nás hřích!
Usmála se, očka její
zasvítila divnou září
a jak sladkým její hlas!
„Pojď jen dále, – veseleji
uběhne mi aspoň čas!“ –
Po manželi hospodáři
ptá se kozák. – Úsměvem
mladá žínka odpovídá:
„V mohyle jej ďábel hlídá,
celý týden vdovou jsem!“ –
Sedí spolu, pijou, jedí,
v oko její kozák hledí,
zpívá, křičí, ze všech sil.
Chlubí se, jak v noci jedné
čarodějku vyslídil. –
Hospodyňka náhle bledne. –
„Ať jsem čertův, moje paní,
ty se oné kouzelnici
velmi, velmi podobáš!“ –
40
Zakryla mu ústa dlaní:
„Pij! hle, plnou sklenku máš!“ –
Proudy vína šumí, tekou,
hospodyňka laškující
objala ho páží měkkou,
zlíbala mu snědou tvář.
Divná rozkoš pojala ho, –
vždyť je mrtev hospodář!
„Teď vím teprv, co je blaho! –
jak jsi hodná neskonale,
čarodějko spanilá!“
Vyskočila, s nožky malé
střevíček svůj vyšňořený
jako maně shodila.
Láskou, vínem opojený
kozák chtěl ho pozvednout;
sotva však se sklonil k zemi,
cítil náhle hrůzou němý
na svém hrdle tíži pout.
„Ach, ty čáry!“ k sobě bručí
a již letí hluch a slepý
s čarodějkou šírou stepí,
úzdy její poslušen.
Jak to víří, jak to skučí,
se všech stran se řítí chmůry,
netopýři, noční můry, –
bože, bože, kýž je den!
Na skalině černé, lysé,
41
divné zjevy mihají se,
čarodějka míří k nim.
Zastavila, seskočila
a kozáka upevnila
k staré, suché borovici:
„Nuže, poznáš kouzelnici!“
děla hlasem jízlivým.
Unavením mrtev zpola,
klesl kozák na drn svěží,
ku pomoci nebe volá,
křižuje se o překot.
Jaký rej a jaká vřava!
jásot kolem, křik a hřmot.
Všechno skáče, lítá, běží,
až se z toho točí hlava
a přechází sluch i zrak.
Starý kozák chápe ztěžíztěží,
zda to pravda, či sen divý
po víně ho děsí tak? –
Hledí, hledí, – vlkodlak
starou babu líbá vztekle,
zástup šotků dovádivý,
vševše, co žije v černém pekle,
němec, žid i jesuita,
vše se dalo v bujný rej.
Na sta jisker kol se kmitá,
žhavá síra s nebe padá.
Starý kozák hlavu chýlí:
42
„Bože, jen mi sílu dej!“ –
Čarodějka jeho mladá
skáče, hýří s kouzelníkem,
v oku plá jí vášně žáržář.
Objímá ho, sladkým rtíkem
šerednou mu líbá tvář.
Kozák bručí: „U sta hromů!
což mne vlastní oko mámí?
Toť je přece starý známý, –
hloupý rychtář z dědiny!
Že ho pouští žena z domu?
však tu není jediný!
Cože? Také krčmář hluchý
v tato místa zabloudil?
Kdo ho asi mezi duchy
od sklenice vyloudil?
Pop i správec, muži, ženy,
v jednom kole mladí, staří, –
vždyť tu celá naše ves!“ –
Kozák vzkřikl udivený:
„Co tu ještě uzřím dnes?“ –
„Tys’ tu také? Jak se daří?“
švarná dcerka sousedova
v ucho jemu šeptala.
A on nebyl schopen slova,
smutně jenom hleděl na ni. –
Hladila ho hebkou dlaní,
srdečně ho líbala.
„Zda-li víš, že mám tě ráda,
43
starý, šedý sokole?
ale rychtář rudovousý
černé sítě na mne spřádá,
povzdálečí za mnou brousíbrousí,
sotva vyjdu na pole!
Nemocná je moje matka,
na spadnutí naše chatka,
nemůžeme platit daní, –
kdo mi bude přítelem?“ –
Mlčky patří kozák na ni.
„Hezká je, ba na mou duši
docela jí dobře sluší
i ty růžky nad čelem!čelem!“ – –
„Když jdu časem ke zpovědi –“
děvče blíž se přiklání,
„pop mne chytí kolem boků,
do očí mi drze hledí, –
kdo mne před ním uchrání?“ –
Slza blýskla v jejím oku. –
„Ubohé to děvče mladé!
na padouchy padni mor!“
myslí kozák lítostivý,
políbek jí se rtů krade, – –
člověk přec je slabý tvor!
Náhle zavzní pokřik divý:
„Cizí duch tu mezi námi!“
Na kozáka vše se řítí, –
bůh mu budiž milostiv!
44
Ale kozák okem svítí,
neleká se jaktěživ! –
„Zatočím já divně s vámi!“
pěstí mává kolkolem.
„Dokážu vám, že jsem posud
starým, šedým sokolem!“ –
Sousedka mu šeptem praví:
„Prchni, prchni! Krutý osud
zastihne tě dojista.
Nejstrašnější věru muka
peklo tobě přichystá!“ –
Soptí rychtář rudohlavý,
všechno bouří, hučí, víří,
šumí křídla netopýří, –
nechvěje se ta tvá ruka
starý, šedý kozáku? –
Z nenadání někde v dáli
zapěl kohout. – V divém spěchu
chasa ďáblů s černé skály
mizí v hustém oblaku.
Rychtář hrozí na útěku,
zuby cení v marném vzteku,
soptí, volá: „Pamatuj,
na tvých zádech bez oddechu
bude tančit bičík můj!“ –
Náhle ticho, temno všudy.
Horké čelo kozák mne si,
krev mu stoupá do tváře.
Myslí, dumá: „Jsou to bludy!
45
Pán bůh stvořil černé běsy,
běsové pak jesuity,
němce, popy, rychtáře.
V každém z nich je ďábel skrytý
a v rychtáři Belzebub.
Sousedku on svádět chce mi?
Zas má u mne nový vrub! – –
Kde jsem nyní? Nevím věru.“ –
Zrak napíná, tape v šeru. –
Kolem stěny, prostor němý,
v malém okně pevná mříž. –
„Hola!“ kozák bručí k sobě:
„Zde jsem býval často již!“
V zámku klíče zaskřípěly,
vstoupil rychtář uzardělý, –
ach, kozáku, běda tobě,
vidíš drába v pozadí?
„Chraň se pomsty!“ kozák křičí.
„Tvoji duši satan zničí,
znám já tvoje rejdy hříšné,
jednou vše se prozradí!“
Rychtář zvedá čelo pyšné,
s úšklebkem mu drze praví:
„S opilcem jen do šatlavy,
krev se mu zde ochladí!“ – – –
Vyšel kozák smutným krokem,
ze žaláře do hospody
rovnou cestou zaměřil.
46
Vrtěl hlavou, blýskal okem:
„Vyvázl jsem bez nehody
z proklatého reje toho, –
kdo by tomu uvěřil?“ –
Kroutil kníry, myslil mnoho.
„Snad to vše byl pouhý sen?sen?“ –
Náhle stanul zaražen. – –
Proti němu v tichém pláči
sousedova dcera kráčí,
malé děcko v objetí. –
Zahřmí kozák: „Čí to dítě?“ –
„Rychtářovo!“ rozpačitě
bledá dívka odvětí.
Slza proudí s oka jemu,
staré srdce dusí žal:
„Škoda, škoda, konec všemu, – –
a já ji tak miloval!“ –
47