Sonety.
I.
My jsme žili v ustrašení stále,
naše srdce byla jako led,
naše mládí uplynulo v žale,
v našich sadech svadl touhy květ.
Nyní cestou vlečeme se dále,
o záhadách hovoří náš ret,
a tak jdeme stále dál a dále,
místo napřed, jdeme vlastně zpět.
A dny míjí v bolesti a zlosti,
a pod vichry vypadal nám vlas,
naše kraje jenom smutek hostí.
[11]
Je to krutý, zatracený čas!
A pak jednou najdou naše kosti
naše děti, které pohřbí nás!
II.
Srdce vřelé skrýváme pod šaty,
květiny, jež kdysi kvésti chtěly,
známe lidi z paláce a chaty,
naše oči nekonečno zřely.
Ale naše ruce pouty spjaty,
prchl nápad, který býval smělý,
veliké jsou dneska naše ztráty,
naše voje dneska odumřely.
V našich krajích pustý vítr duje,
v našich duších zhasla jiskra k práci,
naše duše duší nelituje.
Až pak jednou naše těla klesnou,
až se jednou duše utrmácí,
pak se vrhnem v propast tmavou, děsnou.
III.
Snad je tím vinen měsíc bílý,
jenž korunoval naše snahy,
snad jsou tím vinny krásné víly,
jež sedaly před naše prahy.
12
A větry, liteře z dálky pílí,
nás poučily velmi záhy,
že každý smutek, který mýlí,
je zádumčivým duším drahý.
A všechny naše sladké dumy,
jež před našimi zraky pádí,
jsou jenom oblakové tlumy,
jež zastínily naše mládí.
A nářek náš se zvolna tlumí:
Oh, kdysi jsme se měli rádi!
IV.
Tak zlomili jsme svoje srdce vřelé,
teď svědomí se v naši lebce zvedá,
a naše srdce malátná a bledá
se rozutekla v skrýše osamělé.
Tam bloudí roklí v noci zrůžovělé,
a jedna druhou trpělivě hledá,
ač ví, že žádná odpovědi nedá,
a cesty že už ústí v strže ztmělé.
A na nebi se leskne luna siná,
a v tmavém hvozdu kalný nářek zpívá,
a v tmavém hvozdu kalný nářek šílí.
A duše zvolna na vše zapomíná
a jenom s pláčem hvozdu tiše kvílí
a těžkou hlavu v bledé dlaně skrývá.
13
V.
Kam prchly doby. Mnozí zhasli z nás.
A v zbylých srdcích velké hořko zbývá,
a každý čechrá nervósně svůj vlas,
jenž zádumčivě přes oči mu splývá.
Neb zhasly slzy, ochrom vášní hlas,
a každý smutně před sebe se dívá,
je život zlý a plamen lásky zhas’,
a kostlivec na prahu vážně kývá.
A nikde v celém těle tolik síly
a nikde naděj v cizí záchranu,
cit lásky klne, choré srdce šílí,
a hlavy mdlé se kloní na stranu,
a bledá ústa jenom tiše kvílí:
„Slyš, brachu, dneska z lože nevstanu.“
VI.
Já musím celý život lkáti,
já dusné vůně dýši,
a vichřice když sen můj schvátí,
šedivé básně píši.
Pár lidí sotva že mne slyší,
a druhé nechám smáti,
mne baví život v tajné skrýši,
kde mohu dlouho spáti.
14
Zde vidím velké hvězdy plavé,
jak z propastí se noří,
a slyším křiky mihotavé
na vlnách tmavých moří
a vidím svoje srdce lkavé,
jak na pobřeží hoří.
15