Cestou k ráji (1901)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
Em. šl. z Lešehradu:
CESTOU
K RÁJI.
At leve er krig med trolde I hjertets og hjernens hvälv; at digte – det er at holde dommedag over sig selv. H. Ibsen
Tiskem Emanuela Stivína v Praze 1901
[1] Veškerá práva vyhrazena. (Psáno v letech 1897–1900.)
[2] Já.
Singt mir das Lied vom Tode und vom Leben! (R. Dehmel.)
Já...
Já spatřil mnoho cizích zemí, já poznal mnoho cizích hvězd, já shlédl všechny, projel všemi, já poznal mnoho cizích cest. A řeky, kraje s ručejemi a velké domy velkých měst, já shlédl všechny, projel všemi, já poznal mnoho cizích hvězd. Já poznal mnoho smíchů, bolů, já poznal chvíli jasnou, šerou, já poznal mnoho vrchů, dolů. Já viděl sady, v kterých kvetlo, já viděl sady, v kterých vadlo, však jedno neviděl jsem – světlo!
Má duše.
Je smutno v světě sklamán žíti. Má duše kdysi touhou vřela ve svoji hrudi všecko skrýti. Teď pozdě. Snad to neuměla. [3] Má duše mnoho vytrpěla, když chtěla všechny krásy míti a o všem zpívat, o všem sníti, vše obejmouti, co by chtěla. Dnes kráčí teskna cestou svojí a každý se jí vyhne, bojí, kde jenom vidí její stopy. A ona něžná, zádumčivá, sentimentální píseň zpívá: „Ti lidé nikdy nepochopí....“
Z hlubin.
Ty příšero, jež v tmavé chvíli objímáš rukou moje čelo, jež tolik strastí vytrpělo a nyní tiše, tiše šílí. Vím, znám tě, tvoje líce mílí a marně vábí tvoje tělo, mé srdce dávno zapomnělo, nech, moje srdce, které kvílí. Já hvězdy v modru kroužit zřím, co nikdo neví, dávno vím, jsem sfingou, která jímá. Já propast znám a celý svět, znám duše hrůz a slunce let, jež na tvých ňadrech dřímá. 4
Jsem básník bolesti –
Jsem někdy tesklivý a hlavu ve svých dlaních se často oddávám neurčitému snění; jsem někdy veselý a věnce na svých skráních opěvám květiny a líbám světlo denní. A duch můj naučil se na sny pozor dávat ve chvílích ponurých, kdy blesky září v kraje, a lodím zbloudilým na břehu ohni mávat, když maják uhasl a kolem všude tma je. Jsem básník bolesti a utrpení těla, mam věnce z lilijí kol svého mdlého čela a potom korunu posetou drahokamy. A stavím paláce a stavím pyramidy, jsem básník Osudu a básník věčné Bídy, a moje království se pyšní za horami...
Můj život.
Můj život pozemský byl smutný, zapjatý, však můj duch blouznivý byl vždycky světlý, smělý, a jeho perutě ku vzletu rozpjaty pod lunou nachovou unyle zrůžověly. Já lásky nepoznal! Můj otec bohatý a matka nemocná nad mojim tělem bděli, já plakal, umíral, jak dřišťál rozťátý, a všechny síly mé pomalu odumřely. 5 A jak jsem býval dřív před lety mlád a statný, tak nyní skláněl jsem svou rozpoltěnou hlavu, a větry truchlivé v mých větvích písně lkaly. Teď ležím v příkopu mdlý, trouchnivý a špatný, mé svěží lupeny mi divé vichry vzaly: A kolem beder svých už cítím růsti trávu.
Orchis maculata.
Daleko v krajině tropu jsi vzrostla, má duše. Pod tichým klenutím palem a blankytným nebem rozvila’s kalich svůj bílý a zářící štěstím nejsladčím polibkům slunce a oblakům vůní... Však jednou přistáli cizinci k tichému břehu. Násilím vyrvali kořeny z mateřské prsti. Do tvrdé, skalnaté ornice vsadili tebe a chtěli, by’s kvetla v studeném, polárním vzduchu. Ach, nevlídné sněhy vyrudly pestré tvé barvy, a větry rozvály všechny tvé líbezné vůně v divokých vichřicích soumračných, polárních krajin. Podlomen žalem a vysílen marnivým sněním útrpně hledím, jak skřehlé a žluté tvé listy k zemi se sklánějí spáleny krutými mrazy. 6
Stesk jeseně.
V mých smutných večerech, v nichž luna zhasíná, andělské akkordy do nitra klesly mi těšící nadějí mou dušduši zmučenou, již husté závěje svou tíhou pohřbily. A v šerých pralesích lilie rozkvetly a bledé naiady na březích zpívaly, a zlatí andělé rozžali svítilny a žhavé planety se nebem rozlétly. Jen moje srdce mdlé, jak růže zmrazené se k zemi chýlilo, co duše jásala o štěstí nadzemském, jež v nebi svítilo. Má zlatá krajino! Já znám tvé bolesti a chci tě skonejšit svým zpěvem unylým, bys jednou usnula na věky pohřbena.
Vládce smutných.
V pohoří tmavém sedí nad divokou strží ponurý vládce chorých a prokletých duší; na jeho hlavě se černá koruna leskne a v ruce třímá žezlo spletených zmijí. A vždy sem přijdou duše, jež chtějí se kořit s devótní tváří, jež hodna vyžilých starců. Jak hnusní jsou ti starcové s plačícím srdcem, ač v jejich očích chvílemi zaplane vzpoura. 7 Jen seď, ty králi, blaženě na svojim trůně, tvé voje hynou, věsíš svou šedivou hlavu? Nepůjdu k tobě, neskloním do prachu čela. Jdu sám a pyšný. Chci být sám králem a pánem, nestojím o tvé legie, bolesti svadlé! Jen seď. Já vejdu samoten do zahrad lásky!
Vzbouření.
Ten kraj jsem proklel a nikdy nechci ho vidět, ten kraj, kde v noci hladové hyeny vyjí. V údolí lkání umírá zasypán šerem s chorými žaly v truchlivých, morových chýších. Je čas, kdy člověk poznává sílu svých vášní. A ještě srdce hlaholí ve chrámu lásky. A smutné kraje, byť stokrát kraššími byly, mne nevábí již ve svoje objetí líné... Nuž půjdu tedy s planoucím mečem v své ruce hlásati spásu duším, jež shroutily smutky, bych kázal všude, že dávno nepřišla doba, kdy třeba zoufat a klnout celému světu, že třeba doufat a hledět nalézt své štěstí a něžným květem ověnčit veřeje domu. 8
Nový svět.
Ty povadlé nivy, kde oko únavou hasne, ty stromy, jež vzrostly z půdy, kde nemoci hnízdí. Mdlé chvíle znaveně plíží se neschůdnou stezkou, v paprscích luny a mlhami říjnové noci. Co platno, že mnohé zašlo, co na jaře rostlo; keř, zničený hmyzemhmyzem, jenž přilét z dalekých krajin, keř, planoucí květy a svadlý v požáru léta, kdy přece již tolik sliboval krásného nésti. Co platno však zoufat s takovým povadlým keřem? Přece je jinde na tisíce krásnějších květů, které jsem zachránil před mstivým pohledem Smutku. Mé nivy jsou krásné a září pestrostí duhy; mám nadějí více než mohu jenom si přáti, mám veliké vášně a srdce hořící láskou.
Poušť života.
Má prsa jsou zlatá, a záře vychází z nich, a na mém palouku kvetou hořící máky; už dávno je tomu, co s vrchů odešel sníh, jen strpení brachu, srdce rozkvete taky... 9 Snad vrátíš se do své vesnice blažen a tich... Ach, druhu! Jen pohleď, kterak paprsky pálí; v ponuré světnici seděti bylo by hřích... Ty’s bled a nemocen... Třeba tužiti svaly. Na polích vyrostlo hustě křoví a býlí, nás čeká veliká práce, k níž třeba síly a jež se odmění kdysi za naši trýzeň. Jen doufej: v životě lidském mnohé je zrádné. Tvá dlaň je pevná, a tvoje pěsti jsou pádné. Však ještě nás čeká jednou bohatá sklizeň.
Vyzvání.
Poutníci smutní, ó, pojďte, půjdeme v řadě přes černé řeky, z nichž páchne nákaza moru, za zpěvu písní, věštících krásnější doby století mdlému, spícímu v náručí noci. Váháte? – Smutek zasypal ponuré pláně, stíny vás straší, jež nikdy nebyly těly? Váháte stále a přec to cítíte dobře, že nic zde není, co hodno bylo by žíti. Než půjdem – je to nezvyklá, povrchní úzkost před září slunce v nádherné krajině štěstí, jež čeká marně tak dlouhá, neplodná léta. Tož nyní, my, již prokleli mateřskou půdu a za svým cílem vyšli jsme z šedivých chalup, voláme z duší slunci svůj nadšený pozdrav! 10
My.
Doch uns ist gegeben auf keiner Stätte zu ruhn... (Hölderlin)
Navigateurs lancès pour n’ atteindre aucun port. (Sully Prudhomme.)
Sonety.
I.
My jsme žili v ustrašení stále, naše srdce byla jako led, naše mládí uplynulo v žale, v našich sadech svadl touhy květ. Nyní cestou vlečeme se dále, o záhadách hovoří náš ret, a tak jdeme stále dál a dále, místo napřed, jdeme vlastně zpět. A dny míjí v bolesti a zlosti, a pod vichry vypadal nám vlas, naše kraje jenom smutek hostí. [11] Je to krutý, zatracený čas! A pak jednou najdou naše kosti naše děti, které pohřbí nás! II.
Srdce vřelé skrýváme pod šaty, květiny, jež kdysi kvésti chtěly, známe lidi z paláce a chaty, naše oči nekonečno zřely. Ale naše ruce pouty spjaty, prchl nápad, který býval smělý, veliké jsou dneska naše ztráty, naše voje dneska odumřely. V našich krajích pustý vítr duje, v našich duších zhasla jiskra k práci, naše duše duší nelituje. Až pak jednou naše těla klesnou, až se jednou duše utrmácí, pak se vrhnem v propast tmavou, děsnou. III.
Snad je tím vinen měsíc bílý, jenž korunoval naše snahy, snad jsou tím vinny krásné víly, jež sedaly před naše prahy. 12 A větry, liteře z dálky pílí, nás poučily velmi záhy, že každý smutek, který mýlí, je zádumčivým duším drahý. A všechny naše sladké dumy, jež před našimi zraky pádí, jsou jenom oblakové tlumy, jež zastínily naše mládí. A nářek náš se zvolna tlumí: Oh, kdysi jsme se měli rádi! IV.
Tak zlomili jsme svoje srdce vřelé, teď svědomí se v naši lebce zvedá, a naše srdce malátná a bledá se rozutekla v skrýše osamělé. Tam bloudí roklí v noci zrůžovělé, a jedna druhou trpělivě hledá, ač ví, že žádná odpovědi nedá, a cesty že už ústí v strže ztmělé. A na nebi se leskne luna siná, a v tmavém hvozdu kalný nářek zpívá, a v tmavém hvozdu kalný nářek šílí. A duše zvolna na vše zapomíná a jenom s pláčem hvozdu tiše kvílí a těžkou hlavu v bledé dlaně skrývá. 13 V.
Kam prchly doby. Mnozí zhasli z nás. A v zbylých srdcích velké hořko zbývá, a každý čechrá nervósně svůj vlas, jenž zádumčivě přes oči mu splývá. Neb zhasly slzy, ochrom vášní hlas, a každý smutně před sebe se dívá, je život zlý a plamen lásky zhas’, a kostlivec na prahu vážně kývá. A nikde v celém těle tolik síly a nikde naděj v cizí záchranu, cit lásky klne, choré srdce šílí, a hlavy mdlé se kloní na stranu, a bledá ústa jenom tiše kvílí: „Slyš, brachu, dneska z lože nevstanu.“ VI.
Já musím celý život lkáti, já dusné vůně dýši, a vichřice když sen můj schvátí, šedivé básně píši. Pár lidí sotva že mne slyší, a druhé nechám smáti, mne baví život v tajné skrýši, kde mohu dlouho spáti. 14 Zde vidím velké hvězdy plavé, jak z propastí se noří, a slyším křiky mihotavé na vlnách tmavých moří a vidím svoje srdce lkavé, jak na pobřeží hoří. 15
Když listí padá...
Fallen muss das welke Laub auf das neues keim’ und blühe. (Adolf Wilbrandt.)
Dolce.
Když jsem se já narodil, měsíc zapadal, a v mém srdci vypučel jedovatý žal. Mraky kráčí po nebi, sedím v zahradě. Anděl smrti vznáší se tam na západě.
Píseň.
Umím ještě z mládí sladkou píseň zpívat, zpívám jí své matce, když se začne stmívat. Ona je mou kaplí, Paní zasvěcenou a vždy, když jí zpívám, klečím na kolenou. [16]
Snění večera.
S nebe měsíc svítí, závoj šera splývá, moje teskné srdce zádumčivě zpívá. Sním o dávných dobách, co mne ještě čeká. Moje srdce tmavé podivně se leká.
Stesk.
Měl jsem tisíc ptáků, mě jsem tisíc hvězd, přišlo mnoho mraků, přišel na mne trest. Co mi nyní zbylo, jenom žlutý les. Krásně se to snilo, hořce pláče dnes.
Svadlé upomínky.
Ach kdysi láska kvetla, a v sadě růže bílé, však hvězda s nebe slétla a povadly té chvíle. 17 A pomřelo, co žilo, teď pusty jsou ty sady; a pomřelo, co snilo, teď smutek vládne všady.
Okamžik štěstí.
V zádumčivém sadě pěl zádumčivý archanděl, a mé srdce i můj žal jeho písni naslouchal. A já sedím celý den v zlatém sadě princezen, chci svou touhu vidět plát a své srdce rozkvétat.
Až po smrti.
Až budu spáti věčným snem, mé srdce z mojí hrudi vem a skryj je ve své náruči, snad narcis z něho vypučí. Snad bude zas, jak bylo dřív a možná, že se stane div, 18 že zvedne se mé obočí a úsměv ze rtů vyskočí a hvězdy zhaslých nadějí na obloze se zastkvějí.
Scena.
Tři pany pějí v alejích, slyš, kytáry drnkající, jejich slova vzdychající pod stromy listí zbavených. Tiše pějí písně hříchu, písně mdlé a rozechvělé a dva strážní archandělé pláčí slzy v nočním tichu. V šeru číhá Pokušení. Vidíš jeho hrozné spáry? A tři pany na kytáry drnkají své utrpení.
Jeseň.
Lesky světa, květů vůně, vše jsem prožil ve svých snech, nyní moje srdce stůně, neplač, trpět dál je nech. 19 Nechtěj plody, když jsou v květu, co je platno stále lkát, raději se poddat světu, nežli denně umírat. Pět chci smutnou píseň svoji, až vše listí opadá. Rána má se nezahojí. Je to smutná ballada!
Tajemný ostrov.
Listí s větví opadává, moje duše těká v tmách; zlatý ostrov na vodách do hlubin se propadává. Tiše šumí stvoly třtin, na hládi se stíny dlouží a má plachá duše touží ponořit se do hlubin. Listí s větví opadává na hladinu z křišťálu, zlatý ostrov pomalu do hlubin se propadává. 20
Píseň melancholická.
Je večer. V stínu velkých věží melancholické vody leží a v zelenavém luny svitu se lesknou okna, rysy štítů. Je ticho. Podzim nivou kráčí. U cesty stromy listí pláčí. A bílí ptáci tichým šerem zármutkem hynou nad jezerem.
Opuštěné území.
Zmlkly zpěvy, které zněly, ticho trapné, ticho všade, kdysi zavřít zapomněli zimě moje srdce mladé. Popelavé nebe pne se v duši mé a smutno v kraji, šero vládne v hustém lese; sotva, že kdos vejde v taji. Slunce mraky zataženo, romantické stráně holé, co dřív kvetlo, zpustošeno a kdos’ klne na viole. 21
Podzimní večer.
Jak flét štkání vítr šíří svoje lkání tesknou plání bez ustání. Listí voní a pod strání ve vsi zvoní monotonně na klekání. Lůna snivá v háj se dívá a v mém srdci zádumčivá píseň zpívá....
Písně.
Quando las pintadas aves n.udas estan, y la tierra.
I.
Odlétly vlašťovky pusto je v údolí, vítr lká v haluzích, že srdce zabolí. Jeseň se vrátila, já na vše zapomněl, jeseň se vrátila, srdce mé zranila. 22 Smutno až k zoufání zavládlo v krajině, smutno až k zoufání, vítr lká nad plání. Ani jsem nevzpomněl zazdíti veřeje, na vše jsem zapomněl, zmrazeny naděje. II.
Luka jsou sirá, zármutek svírá mozek můj, lupení padá, pusta jsou lada, větře duj! Umlklo ptáče, srdce mé pláče, zvlhl zrak, nezazní vzduchem srdce mé ruchem, zmlkl pták. Touhy mé prosty, ztraceny skvosty, padá sníh, hlava se kloní, naděje zvoní v závějích.... 23
Pastorale.
Zádumčivou krajinou tiše jdou sněhobílé laně, měsíc v mraky zapadá, spouští světlo na lada a na stráně. V rybníku se zrcadlí měsíc mdlý pozlacuje pláně, nad stříbrnou závějí divoce se vznášejí černé káně.
Pomalu sněží...
Blow, blow, winters wind. (Shakespeare.)
V neznámém údolí městečko leží, stráně jsou holé, z ponuré oblohy pomalu sněží na pustá pole. Divoká vichřice závějí točí, závěje žene, kráčím a zavírám kalné své oči, oči své zmdlené. 24
Pláně.
Krajina je sirá. Smutek srdce svírá. Přišla krutá zima. Ves pod strání dřímá. Mluví duše ze sna, že prý země těsná. Překoceny saně, sněhy lehly na ně. Mlčí pláně, mlčí – na nich stopy vlčí. Slétají se vrány; hody uchystány. Kdosi z mraků hledí, ani slova nedí. Překoceny saně. Pláně! Pláně! Pláně!
V závěji.
V bělounkých mlhách dříme zem melancholickým, zimním snem. A širá lada skryta jsou přikrývkou sněhu jiskřivou. 25 Jen chvílí zazní něčí hlas, pak dříme tichá země zas. A ticho vládne nad kraji. Jen stromy u cest zívají.
Na bludné cestě.
Já chtěl jsem krásu nebes pět. Však náhle zamrzl můj ret. Já chtěl jsem k světlu pustou tmou. Však jiní šli už přede mnou. Já kráčel světem, šel a šel a našel mnoho mrtvých těl. A mnoho, mnoho bolestí a štěstí bylo v neštěstí.
Východ slunce.
Já viděl nový den, jak nad horami svítal, já viděl nový lid, jak zlaté jitro vítal... A zástup nadšenců se tlačil ze všech chýší a k světlu jásali, jež svítilo jim z výší... Já stál jsem v ústraní tak jako dítě chudé a z kalných očí mých kanuly slzy rudé... A náhle pocítil jsem bolest svého žití: Ó, nikdy nebudu již moci k slunci jíti!... 26
Měsíčné kraje.
Et la tristesse de tout cela, monàme, et la tristesse de tout cela. (M. Maeterlinck)
Večer.
Tak těžké ticho dnes, a v dáli dřímá ves ve svitu hvězd. Po špičkách kráčím ven ze snů svých vyrušen a naslouchám: Za domem slyším hlas, a měsíc náhle zhas’ na západě. Tiše se plížím ven nezvykle uděšen za černou zeď... [27]
Za soumraku.
Mé dumy šílí jako tišší blázni a poletují trudně komnatou a jejich oči mihají se v bázni před pavučinou v síni rozpjatou. A pavouk číhá... kterou nejdřív lapne... teď skok a už se na ni vyřítí. Sny prchají.... Zas vládne ticho trapné: Vidíš, má milá, musíš zemříti!
Fatum.
Dnes nechce zde juž ani tráva růsti, a stíny bloudí v chodbách vědomí, jež v zelenavé nekonečno ústí, a z koutů houká špatné svědomí. Já bloudím domem s rozcuchaným vlasem a hledím oknem v prostor šedivý, kde zableskne se rudá záře časem a zalká nápěv mdlý a tesklivý. A ticho trapné, ticho vládne všady. Stříbrný měsíc kráčí mými sady. 28
Bledé ave.
Chladný vítr věje v svadlé trávě, na nebi se lesknou hvězdy plavé, za paloukem zvoní bledé ave, bledé ave ponuré a lkavé. Pozdě večer k údolí jsem vyšel, v hládi vody chmuřily se skály, na pobřeží staré vrby lkaly jakoby se nočních stínů bály. V pustém mlýně houkaly dvě sovy, v pustém mlýně divoce se smály, teprv když se rozednilo v dáli, na violu, na violu hrály.
Konec.
Je ticho. Ve vsi hubený pes vyje. U oken dlouho spínaly se ruce. Vychladly duše, zhořkla ironie a srdce netluče už dávno prudce. Vše zničeno, co nebylo lze skrýti, a vítr šeptá vyvětralá slova, za humny slyšet starého psa výti a v každé jizbě pláče jedna vdova. 29 A smutno je, co dosud ještě žije, a sotva že se z polí něco sklidí, jen hubený pes ve vsi zlostně vyje a hryže kosti utracených lidí.
V podzimních mlhách.
Je tichá noc. Kraj ani nezastená. Za vsí se vine cesta opuštěná k stříbrným hvozdům, v kterých vítr stená. A v chýších pusto, v chýších temno teskné, a v oknech prázdných luna mdlá se leskne, jen tichý vítr sobě tady steskne. Tma vůkol. Větve u potoka pláčí, a pustou cestou spějí líní spáči, a pustou cestou podzim mlhy vláčí...
Spící kraje.
Na černých polích klasy únavou spaly, v temnotách hvězdy pláčem pohasínaly i smutné flétny, které za řekou lkaly. Všechno už spalo. Ptáci na větvích spalyspali, i stromy teskné, které v zahradách stály, i vody, které pustou roklí se hnaly... 30 A smutné vise polní cestou se braly, a klasy mdlobou spící kosami žaly a žalné písně, písně žalostné lkaly...
Nad močály.
Já slyšel šumět hvozdy z dáli, jich píseň jako kletba byla, a zrádné víry dole lkaly, v nichž zapadla má jará síla. Dech mládí. Neurčité chvění. Míst rozespalých teskno chladné. Jsem unaven už září denní. – Nechť moje duše v propast padne!
Chmurný kraj.
Je tichá noc, a vítr jenom dýchá, a stíny teskné vycházejí z ticha; je tichá noc, je nekonečně tichá. A stíny bloudí v hájích dřímajících, kde olše pláčí v řekách vzdychajících, kde olše pláčí v nocích stenajících. Do těchto houštin měsíc nezasvítí, je pusto tady – svadlo všechno kvítí, a jenom vítr, vítr stená v sítí. 31
Lesní tůně.
Pod skalou leží vody nehnuté, nad nimi stojí olše sehnuté, a měsíc spouští svoje rubíny do zádumčivé, vodní hlubiny. Na břehu roste sporé kapradí, a svadlé listí pluje po hládi, a všechno dříme v tupém nehnutí. A na dně dřímou skřítci zalknutí.
Tam za horami...
Zapadly sněhem trnité cesty, jež se do pohádek vinou. Tam za horami v stříbrných zámcích bleďounké princezny hynou. U oken stojí, do dálky touží, (ach, třeba musí to býti), nadarmo žily, nadarmo trpí, nadarmo musely sníti. Zapadly sněhem trnité cesty, zapadly jedové chýše. Tam za modrými horami v dáli umírá zakletá říše. 32
V samotách.
Já neviděl už dávno zemi a zámek můj se rozpadá, jen vítr bloudí haluzemi a pavouk sny mé opřadá. A všechno už se z hlavy ztrácí, má duše navždy zakleta, z jihu se vrací moji ptáci, však moje růže odkvétá. A sotva že mi vítr zpívá: „Ach, hajej synku, da da nou...“ Jen Bůh ví, co to křoví skrývá, a proč mé údy nevstanou.
Vzdech.
V záhonech mých rostou květy, snad též plody uvidíš. Moje touho! Lásko! Světy! Kdo pomůže nést můj kříž!? Pode mnou se půda boří, klesám, vzdychám tisíckrát. Květy bují, květy hoří: Zdaž je uzřím také zrát? 33
Zaniklé hlasyhlasy.
Noc truchlivá si v mechu hoví, a nebe plno zlatých hvězd, a v dáli kráčí měsíc nový nad kupolemi spících měst. A šerem kráčí bledé snění, (má ruce mdlé a velký zrak), je slyšet jeho šelestění, (ze spánku tikne mnohý pták.) A tiše kráčí... Travnou plání. (Na dávné doby vzpomínám.) Za řekou pláče viol štkaní. Pro svoje zhaslé štěstí lkám...
Já vzal dnes štít....
Je kalná noc... A měsíc bloudí v lese... A z houští plaše vyrazily laně, a z daleka se v divných vlnách třese sentimentální, choré Anděl Páně... A v rybníce se bílé hvězdy topí, přes jezy hučí vody plné ledu... Já vzal dnes štít a jedovaté kopí a cestou do snů zamyšleně jedu... 34 ....A plavé stíny rozběhly se polem a za mnou bílí chrti žalně kvílí. Je kalná noc. A ticho vládne kolem... V zahradě lásky tančí zlaté víly...
Májová noc.
Veliký měsíc visel nad jezerem, a z úhorů voněla ornice, na sešlé hrázi v zamyšlení šerém se leskly občas vílí zornice. Dva ptáci dlouho hádali se v křoví o dívčí srdce cestou ztracené. Bych zkrátka řek’ to několika slovy: Byl první máj a touhy zlacené...
Vere novo.
Dnes večer, když jsem kráčel lesem snící, podivné zvuky vzbudily mé smysly... Já vzhléd: a spatřil bílou holubici. a dávné žaly letěly mou myslí. A cítil jsem, jak všechno kolem zraje, jak odkvétá a utváří se v plody, vůněmi zvolna překypují kraje, a v záři slunce shlížejí se vody. 35 A cítil jsem, jak mohutní mé síly. Je rozkvět duše nádherný a dobrý, a v mojich žilách bouřící krev šílí: Dnes mohl bych se pustit v zápas s obry!
Z mých starých spálenišť...
Z mých starých spálenišť se valí dosud dýmy, zdi z pola sesuté s oblouky trouchnivými a tráva sežehlá a spálena je kolem, a vítr tesklivý tu šílí svojím bolem. Teď chtěl bych vystavit nádherný Akropolis s dlouhými síněmi a okrouhlými sály, v nichž by se procházeli hrdí bojovníci a dívky veselé, jež by se všemu smály. Tu byl bych přešťasten: Na trůně bych si hověl a slyšel paiany a slyšel bujné zpěvy a víc bych nepřál si než v chvíli smrti skonat na klíně útěšném té nejkrásnější děvy. 36
Klingsorova zahrada.
Das Ewig – Weibliche zieht uns hinan. (Goethe)
Amour, amour, oh, bel oiseau, chante, chante, chante toujours.
Píseň.
Chceš abych láskou pěl? Já zpívat zapomněl, co život odešel. Až bude slunce hřát a stromy v květu stát, pak chci tě milovatmilovat.
Opuštěné srdce.
Proč je moje srdce mdlé, proč je v něm tak smutno? Nikdo nezná odpověď. Snad už je to nutno. Mnohé ženy potkávám, často je mi lehce, ale žádné milovat moje srdce nechce. [37]
Cestou.
Jede, jede po silnici, jede děvče bledé, ach, můj Bože, ach můj Bože, kam pak asi jede? Neznám ji a její jméno, co mi vlastně po ní a přec moje smutné srdce pro ní slzy roní.
Stará nálada.
Pod vozy drčí starý most, u okna stojím sám, z mé duše prchla veselost, na mladost vzpomínám. Teď tomu málem dvacet let, co tady přebývám. Tam venku leží boží svět; na lásku vzpomínám. Kde jsou mé mladé záchvaty? U okna přemítám. Mé bílé cesty zaváty. Na sebe vzpomínám. 38
Všední příběh.
(Fanny Wintrové.)
Na jeden večer vzpomínám, kdy byl jsem s vámi, slečno, sám, kdy zřel jsem vaše oči plát, a elegantní byl váš šat. A v nebi plála luna mdlá, vy tenkráte jste ke mně šla a ve svých rudých ústech smích jste vzala srdce z prsou mých. Já tehdy, slečno, šťasten byl a ruce vaše políbil, však dneska pláči sám a sám... Na jeden večer vzpomínám. –
Zda vzpomeneš si...
Zda vzpomeneš si někdy chvil, jež strávili jsme spolu, kdy hvozdy měsíc ozářil tak plný snů a bolu? A píseň hvězd se snášela v ta naše srdce malá až v základech se zachvěla, neb dosud libě spala. 39 A polibků, jež na tvou líc a na tvůj zlatý vlas jsem vložil, bylo na tisíc. Zda vzpomeneš si as?
Sonet.
(Marii Wolfové.)
Co moje srdce vždycky raní, to není vaše krása snivá, z níž stoupá vůně opojivá, to vaše srdce je, má paní. Já cítím v chvílích milování, jak to, co vaše nitro skrývá, v mých snech a mojí touze zpívá, když hlava má se k vaší sklání. Ach, nemohu přec velet touze, já chci vám zlíbat ústa dlouze a nasytit své lačné snění. Jen to. A pakli ještě chcete, já dám vám co mne nejvíc hněte, svůj život a své utrpení. 40
Hermíně K.
Tak často vzpomínám na chvíle snivé, kdy po nábřeží jsme se procházeli, a hvězdy paprsky nás poházely, a z parků pluly vůně opojivé. Neb smutek, který mého ducha sžírá a ničí štěstí, lásku a mé zdraví, jenž každou vůli, každou radost tráví, mne okovy jak odsouzence svírá. Ó, věřte, šťastna jste, neb kdybyste jen znala můj bol, tu byste za pravdu mi dala, že trpím víc, než mohu slovy říci. Jsem chorý žebrák s vráskovitou lící, jenž šírým světem bez útěchy bloudí a z puklé harfy žalné tóny loudí.
V zahradě.
Já kráčel pustou zahradou, tam kvetly rudé květy. Jak mladé štěstí hořely a bledly zas. Já stanul a utrh’ květ. V mé ruce svad, jakoby mráz jej spálil. 41 A marně jsem ho zahříval na svojí vřelé hrudi. Již nerozkvet. A příští rok umřela bledá dívka, kterou jsem vroucně miloval. Já marně prosil nebe a plakal u bran Osudu. Uvadla jak ten kvítek. Jak mladé štěstí, hořící v melancholickém sadě.
Pohřeb.
Starr und ewig schliesst des Grabes Riegel. Nimmer gibt das Grab zurück.
To bylo včera. Průvod pohřební se ubíral na malý hřbitůvek; já stál jsem stranou; hlavu skloněnu a vzpomínal, čím pro mne bývala ta zesnulá, již nesly na márách. A z vížky kaple kvílil puklý zvon. Pak skončen obřad. Všichni odešli. Jen já jsem zůstal s mrtvou samoten. Teď moh jsem plakat jako šílenec. Odešli všichni mojí přátelé i rodiče a vážní mužové. Já skočil v hrob a víko odtrhl a líbal mrtvou... tisk’ ji na srdce. 42 Tu zřel jsem náhle jemně zrůžovět ta ústa mdlá a líce sinalé a cítil dech na žhavých tvářích svých a srdce bušit ve své náruči. Já vykřikl; v té chvíli procit jsem... A velký smutek náhle na mne pad, když zřel jsem rakev zemí pokrytu a černý kříž ověnčen růžemi.
Zpověď.
Ve starém parku jsem se procházel, když pojednou jsem hovor zaslechl ze stínu stromů, které skrývaly intimní altán svými větvemi. Nahléd jsem oknem: Uvnitř seděli dva mladí lidé, šerem ztajení: „Slyš, Rudolfe, je všechno skončeno, my nemůžem se míti rádi již; můj mladý život zničils’ klamáním, a moje srdce mnoho trpělo; ó, nechtěj, bych se déle soužila. Já nechci již. Chci žíti samotna, žij blaženě a na mne zapomeň. Vezmi ten kříž, jenž jsi mi kdysi dal!“ Pak zmlkl hlas... I vánek náhle ztich a velký smutek zalil srdce mé, že usedl jsem v šeru platanů a plakal tiše, hořce do noci... 43
Na toulce.
Na svojí toulce lesem zeleným jsem zabloudil na tichou pěšinu, kol níž po obou stranách trčely jak vážní kmeti staré modříny. Občas se žlutý motýl zamihl v modravém přítmí hustých haluzí, jimiž se draly sporé paprsky na zelenavý, kyprý koberec. V tom zaslechl jsem z blízké houštiny nějaký vzdech a praskot haluzí – já potichu keř nízký rozhrnul a spatřil párek selských milenců, již kráčeli z vesnice do města a šeptali si slova milostná. Chvíli jsem hleděl na ně v údivu, pak potichu se stranou odplíživ, bych nezkazil jim krásný okamžik, jsem zašel spěšně hlouběj do lesa.
V roztoužení.
V salónu sedím v teskném zamyšlení... Nade mnou hraje něčí dívčí ručka zdlouhavé, vláčné, smutné melodie tak plné bolu, nadšení a touhy... 44 A mně se stýská po tak trochu štěstí, po něžné dívce s hlubokými zraky, jež by mne měla nekonečně ráda, jež plakala by se mnou, když jsem smuten, jež hladila by moje černé vlasy a zaplašila chmury s mého čela. – Šero se vkrádá přivřenými okny, a snivé tóny zvolna umlkají, a divný smutek tísní moje srdce, jakobych procit z rozkošného snění a spatřil kolem jenom holé stěny, ty nudné stěny, jež mne obklopují a svírají mou smutnou existenci.
Dvacetileté ženě.
Jak zlatý kraj, kde víly těkají a který pln je sladkých paprsků, na dálném nebi vidím tvoji tvář z mlh mraků zářit, vlasy věnčenu jak zlatý kraj, kde víly těkají a který pln je sladkých paprsků. A rozkoš jitra, písní unylost a sady růží, které vzdychají, to všechno kvete v tvojí náruči jak na zvuk vábný krásných princezen a rozkoš jitra, písní unylost i sady růží, které vzdychají. 45 Plá celý západ ve tvých kadeřích, a ňadra tvá jsou malé pahorky, kde slunce zlatí rudé kalichy a v trávě leží bílé ovečky, plá celý západ ve tvých kadeřích, a ňadra tvá jsou malé pahorky. A nadšení, jež v tvojí lásce spí, má půvab zámku s hrdou kupolí, v němž hodují největší rekové, v svých rukou číše plné medovin. A nadšení, jež v tvojí lásce spí, má půvab zámku s hrdou kupolí.
Kamile.
Já dlouho vyhýbal se tvojim svůdným zrakům, jak koráb lupičům v neznámých končinách, tvým ústům pikantním, jež skropil cudný nach jak velké kalichy, podobné rudým mákům. Já zaslech’ z daleka tvé hrdlo zpívající jak zvony stříbrné v neznámých závějích, tys přišla diskrétně, zříc, kterak v rukou mých se chvějí lilie zlým mrazem zmírající. A žhavé parfumy kol mojí hlavy táhly, na březích jezera se hvězdy rozlily v mdlých stínech večera, jež kraje zalily, a zlaté akkordy do mého srdce sáhly. 46 Tak spolu žili jsme jak rozpustilé děti na trávě zelené, jež spala v závěji, co v duši tisíce nám znělo nadějí jak zlaté akkordy, jež nekonečnem letí.
Setkání.
Ta rozkošná koketa s kloboučkem v berlínském stylu. Já potkal ji ulicí, když jsem šel k večeru domů; já stiskl jí ručku a zíral jí pátravě v oči, jak hledal bych stopu těch dávných a mladických tužeb... Pak spolu jsme bloudili blaženi šedivou třídou a mluvili dlouho o kalných a bojácných touhách, jež dávno už znikly a nyní se probraly ze sna, když náhle její prsty jsem cítil ve svojí dlani. Ta přítomnost ženy mne uvedla v podivné chvění, tak vítaný byl mi ten okamžik vlahého štěstí, tak milý a rozkošný po dlouhých, prosněných letech. A lidé pak říkají s úsměvem zkušených starců, že život je nádherný, jen ženy činí jej smutným, oh, juž přítomnost její činí jej stokráte krasším. 47
Dopis.
Dnes, navrátiv se domů z procházky, našel jsem žlutý dopis na stole, jež poslalo mi známé děvčátko – s bušícím srdcem jsem jej otevřel! Drobounce psáno dvanáct větiček a roztomile chybný pravopis: „Můj drahý Emo! Dneska o sedmé tě očekávám u vrat stodoly, maminka neví, že se scházíme, a tatínek jel ráno do města. Přijď zcela jistě. Čekám na tebe. A přines s sebou bouquet fialek! Tvá znejmilejší Marta Suková.“ „Přijď zcela jistě...“ Jak to lahodí, že srdce v těle skáče radostí, že rozumím, co ptáci zpívají a usmívám se šťasten do světa.
V zimě.
Je zimní večer. Sněhové vločky padají tiše, tichounce k zemi. Mlhami občas zasvitne v šero žlutavý paprsk plynové lampy. Jdu se svou milou, stuleni k sobě, zmrzlý sníh vrže pod naší nohou.... cinkot... to saně přelétly kolem.... 48 Nám je tak volně, tak blaze v hrudi, tisknem se k sobě, tisknem si ruce, neřeknem slova a víme přec všecko: Jak máme se rádi, tak nesmírně rádi v těch bělounkých vločkách, jež lítají vzduchem jak motýli bílí kvetoucím sadem.
Útěcha.
Lebe, o Weib, um der Liebe willen! R. Wagner „Walküre.“
Neplač má dívko, musíš se smáti, vždyť už jsem dosti vytrpěl hladu. Oh, vzplanou zase oblaka v slunci, nejkrasší květy rozkvetou v sadech. Neplač má dívko, není už třeba. Všechno se změní. Co není bude, co bylo zemře. Ty choré růže jenom je odhoď, nevábí dnes již žhavé mé srdce. Osuš své oči, usměj se na mne. Vždyť nyní přijdou zářiví dnové. Všechno se změní. Mračna se ztratí. – Budeme žíti! 49
Píseň.
Pohlaď moji tmavou hlavu, je už celá stříbrná a když měsíc v jizbu svítí smutné mívá myšlénky. Pohlaď moje bílé ruce, jsou tak chladné jako led, brzo už snad budou ležet v tmavé zemi hřbitova. Pohlaď moje choré srdce, které tolik trpělo, které tolik chtělo míti a přec žíti nesmělo...
Pavučiny.
Znám krásnou, sladkou dívku, má zlaté, hladké vlasy, má modré, jasné oči – s tou chtěl bych jednou tančit. Pak odved bych ji domů a vzal bych její srdce a líbal její ústa a zpíval sladké písně. 50 Tak žili bychom šťastni, vzdáleni všeho světa a dokončili život v růžovém, sladkém snění – –
Ráj duše.
Ty máš tak krásné, modré oči, z nichž mluví sladcí andělé, když hvězdy se svých trůnů skočí a loudí tóny na celle. Ty máš tak krásné, bílé dlaně jak vonné květy jasmínu, že chtěl bych dáti život za ně, když zřím je ležet na klínu. A když je vidím spínat v muce a oči jimi zastřeny, tu mním, že jdeme ruku v ruce hledati zlaté prameny.
Chci jít někam....
Chci jít někam v dálné kraje, kde jsou smaragdové stromy, na jichž větvích svítí plody vzduchem, který zvučí zpěvy. 51 A já tančím kolem stromu a já šeptám libá slova, a rozkošné plody zrají svatým ohněm bílé lásky. A ty stromy rozkládají svoje smaragdové větve nade mnou a tiše pějí o štěstí čistého srdce.
Já ženu miluji...
Já ženu miluji, jak dítě růžové, mé srdce naříká, když v dáli odchází. Já ženu zbožňuji, jak květy majovémájové, hvozd velmi diskrétní, v němž kvetou fialky. Mne láska kolébá, jak dítě nemocné, své písně zpívajíc, jež radost skytají. Ó, ženo zářící, jež světlo přinášíš, ó, světe, nadšení, kde ráje blýskají. 52
Na bílých cestách.
O mon âme! il est temps enfin d’avoir des ailes! (Louis-Adolf-Édouard Dubus).
Jarní píseň.
Spatřil jsem dívku tančit na cestě; smála se na mne rudými rty. Tiskla mne k sobě, líbala ústa, hladila vlasy – cítil jsem slast. Tu z mojí ruky vyskočil měsíc, zelený měsíc k nebi se vznes’. Seděla u mne, tiskla mne k sobě, cítil jsem teplo slunečných dnů. [53] Rozkvetly háje, šuměly hvozdy, smála se dívka, přicválal Máj...
Bílá neděle.
Stromy pučí; háje zvučí zpěvy. Přijďte zase, jak v dávném čase, krásné děvy. Mladost v tváři; sady září kvítím. Světlo klesá do šera lesa.... Já je cítím! –
Div jara.
Zahrady voní. Všude tisíce květů. Nadšená slova zvučí z tisíce retů. Odlétlo vše, co srdce bolestně tíží, neznámá ruka třese železnou mříží. 54 Slunce se chvěje, slunce svítí do kraje. Ach, tuto chvíli cítím paprsek ráje.
Rozkvět.
Dnes časně z rána do polí jsem vyšel na procházku: Byl krásný den a odevšad veselí ptáci pěli... Oh, kolikrát už snové mí jsme takto jásat chtěli. Ó, Přírodo, ó, Přírodo, přijmi náš pozdrav vřelý a vejdi prosím do srdcí, jež jsme ti otevřeli.
Květnový den.
Jak šťastné děcko s dolíčky v tváři kráčím na luka za ruku veden bělounkou bájí. Křepelky křičí. Zahrady kvetou a já se směji v makovém poli. 55
Máky.
Plné pole rudých máků, že tím září celý svět, plné pole rudých máků, všude samý žhavý květ. Plné pole rudých máků, krásné děvče uprostřed, plné pole rudých máků, žádný však tak nerozkvet. Plné pole rudých máků, září v mojich dvacet let, plné pole rudých máků, utrhneš je, svadnou hned.
K tanci.
He, chceš, děvčátko jako květ? Na lukách pěvci pějí, nad námi hvězdy hřejí. Slyš, klapot kastanět! Sem k srdci blíž a v tance let, nám plakat hříchem zdá se, a jaro ve své kráse nám ozářilo svět. 56 He, moje děvče, jako květ! Viz, kterak září nebe a nebýt dneska tebe, Čímčím byl by pro mne svět?
Letní den.
Ten šedý hvozd už na vše zapomněl; zapadly doby, které bolely. Je červen. V stráni javor rozpučel. A země září všemi barvami. Ztracené stezky hledám pod strání. Co zbylo z toho, co jsem uschoval? Ten šedý hvozd se tuším zapomněl, když zahalil se v roucho sváteční. A pláče spadly s větví šumících. Ty hnijí v mechu dávno setlelém. A vidím tady dámy galantní, jak na provázku vedou mopslíky. A země voní. To je nezvyklé. A moje duše celá zmatena pokleká zbožně v záři sluneční a líbá vroucně kalich blatouchu. 57
U jezera.
Zas nad jezerem táhnou mraky bílé a ve svůj závoj halí vody spící, kde jejich obraz podoben jsa víle na leknínovém listě dřímající se chvěje vzdechem duše milující v zářícím klíně probuzené Zory. V hře skvělých barev alej stromů plane, motýli spějí kolem v letu líném a z korun olší zlato v proudech kane, almandin blýská polozralým vínem, na cestě světlo dovádí se stínem a v páře jitra oddech lučin vane. Leknínu vůní vanou těžké dumy, jak krajinu by zaleh’ smutek tklivý, u cesty platan divné báje šumí, po větvích splývá rosy démant snivý a bzukotem včel zalétá z rtů nivy sem hudba tichá, plna mroucích tónů. Zpěv kosů v ševel rákosí se mísí, u nohou v stříbře rozráží se pěna, na stvolu svlačce vážka volně visí, pod kročeji uvlhlá tráva stená, kraj oddychuje jako sličná žena, když muž ji tiskne žhavě na svá prsa. Keř střásá v cestu stříbrné své jehly, na větvi v mlze pták si podřimuje... na západě šedivé mraky lehly; 58 roj třasořitek kolem poletuje, příjemný vánek z háje vydychuje a z úvalu sem zvoní pramen čistý. Teď ticho zde, jak usnula by tráva a všechno tvorstvo i ta vůně snivá, jen občas vánek svými křídly mává a listím stromů táhne píseň tklivá.... Slyš, jak ta hudba v duši sladce zpívá – a hruď se slastí dme – tak srdci k pláči!
Vzpomínka.
Na vonných březích zádumčivých jezer se rozkládají modřínové háje, kde pávy bloudí s otevřeným chvostem, jenž září stříbrem, duhou, karneoly. Tam větry hrají v modřínových větvích na zlaté harfy utvořené sluncem, (že křehké nymfy procitají ze sna a prameny se zastavují v toku.) Tam rostou květy z purpurové země a rozvírají hedvábné své číše paprskům luny, která visí v nebi. A noc je měkká. Zvuky toho kraje, jak teskná pověst vanou v moji jizbu a šeptají mi křišťálové verše... 59
Cesta k ráji.
Mí nejsladčí ptáci zapěli v zeleném mlází, mé nejčistší květy rozkvetly v paprscích slunce: když Jaro zas přišlo z dumavých pohoří Jihu, zlacená oblaka připlula z propastí Věčna. Trávy, jež na podzim uvadlyuvadly, znovu se smějí, palouky zmrazené plny jsou bledulí něžných. Haluze stromů, jež vichřice zbavily listí, v teple se pokryly pupenci nejčistší šťávy. V údolí nadějí procitli obrové věků na cestách k báječným zámkům, kde princezny dřímou, na vodách touhy mé kotvily plachetní lodi hotovy odplouti, jakmile zaduje vítr. Mé království září v krajině míru a štěstí, mé princezny vstaly z loží a hledí do dálky, jich srdce mne volá ve chvílích nejdražších snění a nádherné slunce svítí mi na cestu k ráji. 60 OBSAH:
Str. Já.
Já3 Z hlubinMá duše3 Má dušeZ hlubin4 Jsem básník bolesti –5 Můj život5 Orchis maculata6 Stesk jeseně7 Vládce smutných7 Vzbouření8 Nový svět9 Poušť života9 Vyzvání10
My.
Sonety I.–VI.11–15
Když listí padá...
Dolce16 Píseň16 Snění večera17 Stesk17 Svadlé upomínky17 Okamžik štěstí18 Až po smrti18 Scena19 Jeseň19 Tajemný ostrov20 Píseň melancholická21 Opuštěné území21 Podzimní večer22 Písně I.–II.22–23 Pastorale24 Pomalu sněží24 Pláně25 V závěji25 Na bludné cestě26 Východ slunce26
Měsíčné kraje.
Večer27 Za soumraku28 Fatum28 Bledé ave29 Konec29 V podzimních mlhách30 Spící kraje30 Nad močály31 Chmurný kraj31 Lesní tůně32 Tam za horami32 V samotách33 Vzdech33 Zaniklé hlasy34 Já vzal dnes štít34 Májová noc35 Vere novo35 Z mých starých spálenišť36 [61] Str. Klingsorova zahrada.
Píseň37 Opuštěné srdce37 Cestou38 Stará nálada38 Všední příběh39 Zda vzpomeneš si39 Sonet40 Hermíně K.41 V zahradě41 Pohřeb42 Zpověď43 Na toulce44 V roztoužení44 Dvacetileté ženě45 Kamile46 Setkání47 Dopis48 V zimě48 Útěcha49 Píseň50 Pavučiny50 Ráj duše51 Chci jít někam51 Já ženu miluji52
Na bílých cestách.
Jarní píseň53 Bílá neděle54 Div jara54 Rozkvět55 KvětnovyKvětnový den55 Máky56 K tanci56 Letní den57 U jezera58 Vzpomínka59 Cesta k ráji60
E: jf; 2004 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Stivín, Emanuel
(Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra v Praze. Tiskem Emanuela Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62

Autor motta: Ibsen, Henrik
(H. Ibsen)

Motto: Ibsen, Henrik
(H. Ibsen)