Poušť života.

Emanuel Lešehrad

Poušť života.
Má prsa jsou zlatá, a záře vychází z nich, a na mém palouku kvetou hořící máky; už dávno je tomu, co s vrchů odešel sníh, jen strpení brachu, srdce rozkvete taky... 9 Snad vrátíš se do své vesnice blažen a tich... Ach, druhu! Jen pohleď, kterak paprsky pálí; v ponuré světnici seděti bylo by hřích... Ty’s bled a nemocen... Třeba tužiti svaly. Na polích vyrostlo hustě křoví a býlí, nás čeká veliká práce, k níž třeba síly a jež se odmění kdysi za naši trýzeň. Jen doufej: v životě lidském mnohé je zrádné. Tvá dlaň je pevná, a tvoje pěsti jsou pádné. Však ještě nás čeká jednou bohatá sklizeň.