Zpověď.

Emanuel Lešehrad

Zpověď.
Ve starém parku jsem se procházel, když pojednou jsem hovor zaslechl ze stínu stromů, které skrývaly intimní altán svými větvemi. Nahléd jsem oknem: Uvnitř seděli dva mladí lidé, šerem ztajení: „Slyš, Rudolfe, je všechno skončeno, my nemůžem se míti rádi již; můj mladý život zničils’ klamáním, a moje srdce mnoho trpělo; ó, nechtěj, bych se déle soužila. Já nechci již. Chci žíti samotna, žij blaženě a na mne zapomeň. Vezmi ten kříž, jenž jsi mi kdysi dal!“ Pak zmlkl hlas... I vánek náhle ztich a velký smutek zalil srdce mé, že usedl jsem v šeru platanů a plakal tiše, hořce do noci... 43