Pohřeb.

Emanuel Lešehrad

Pohřeb.
Starr und ewig schliesst des Grabes Riegel. Nimmer gibt das Grab zurück.
To bylo včera. Průvod pohřební se ubíral na malý hřbitůvek; já stál jsem stranou; hlavu skloněnu a vzpomínal, čím pro mne bývala ta zesnulá, již nesly na márách. A z vížky kaple kvílil puklý zvon. Pak skončen obřad. Všichni odešli. Jen já jsem zůstal s mrtvou samoten. Teď moh jsem plakat jako šílenec. Odešli všichni mojí přátelé i rodiče a vážní mužové. Já skočil v hrob a víko odtrhl a líbal mrtvou... tisk’ ji na srdce. 42 Tu zřel jsem náhle jemně zrůžovět ta ústa mdlá a líce sinalé a cítil dech na žhavých tvářích svých a srdce bušit ve své náruči. Já vykřikl; v té chvíli procit jsem... A velký smutek náhle na mne pad, když zřel jsem rakev zemí pokrytu a černý kříž ověnčen růžemi.