Z hlubin.

Emanuel Lešehrad

Z hlubin.
Ty příšero, jež v tmavé chvíli objímáš rukou moje čelo, jež tolik strastí vytrpělo a nyní tiše, tiše šílí. Vím, znám tě, tvoje líce mílí a marně vábí tvoje tělo, mé srdce dávno zapomnělo, nech, moje srdce, které kvílí. Já hvězdy v modru kroužit zřím, co nikdo neví, dávno vím, jsem sfingou, která jímá. Já propast znám a celý svět, znám duše hrůz a slunce let, jež na tvých ňadrech dřímá. 4