V roztoužení.

Emanuel Lešehrad

V roztoužení.
V salónu sedím v teskném zamyšlení... Nade mnou hraje něčí dívčí ručka zdlouhavé, vláčné, smutné melodie tak plné bolu, nadšení a touhy... 44 A mně se stýská po tak trochu štěstí, po něžné dívce s hlubokými zraky, jež by mne měla nekonečně ráda, jež plakala by se mnou, když jsem smuten, jež hladila by moje černé vlasy a zaplašila chmury s mého čela. – Šero se vkrádá přivřenými okny, a snivé tóny zvolna umlkají, a divný smutek tísní moje srdce, jakobych procit z rozkošného snění a spatřil kolem jenom holé stěny, ty nudné stěny, jež mne obklopují a svírají mou smutnou existenci.