Vyzvání.

Emanuel Lešehrad

Vyzvání.
Poutníci smutní, ó, pojďte, půjdeme v řadě přes černé řeky, z nichž páchne nákaza moru, za zpěvu písní, věštících krásnější doby století mdlému, spícímu v náručí noci. Váháte? – Smutek zasypal ponuré pláně, stíny vás straší, jež nikdy nebyly těly? Váháte stále a přec to cítíte dobře, že nic zde není, co hodno bylo by žíti. Než půjdem – je to nezvyklá, povrchní úzkost před září slunce v nádherné krajině štěstí, jež čeká marně tak dlouhá, neplodná léta. Tož nyní, my, již prokleli mateřskou půdu a za svým cílem vyšli jsme z šedivých chalup, voláme z duší slunci svůj nadšený pozdrav! 10