NOVÁ SYMFONIE
Polnice zvučí.
Varhany na dálném moři.
Zasněné tóny harfy.
Jásot a vzlyky houslí...
Orchestr strhl mne ve svou náruč –
Procítám z těžkého spánku:
Ještě jedenkrát ožít,
ještě jedenkrát zapět
vysokou píseň,
o níž jsem myslil, že dozněla v skalách.
Zazpívat k hudbě světa!
Já a svět.
Opět spojeni ve víře, v naději, v lásce.
Jak je to vznešené, krásné!
Moci ještě jedenkrát stavět,
burcovat neznámé bratry,
celý svět prolétat myslí,
býti sám hudbou světa.
Vystoupit na vrchol hory,
rozevřít náruč vzcházejícímu slunci,
slunci nových obzorů vznětů,
hledati cestu
vedoucí od dneška k zítřku,
54
zpívat a zpívat,
jak jsem dosud nezapěl nikdy.
Moci být opět mladý,
prožívat zase radost,
v člověka znovu věřit,
v jeho poslání vyšší,
pochodovati s mládím,
podporovat je v boji,
sdílet s ním slasti a strasti,
čelit s ním překážkám všechněm,
útočit!
Nevzpomínat už na nic
dříve co bylo,
jasně jen vidět
jak se z bouřných vln moře
nová pevnina pomalu zvedá:
Země nového věku!
Země nového lidstva!
55