ÚSMĚVY PŘÍRODY
[3]
JARNÍ DEN
Pestrá lučina s včelami, s motýlů reji,
jež se vznášejí v májovém vzduchu.
Přítel vánek kadeří moře travin a lístků,
vůni mi přináší darem.
Nádherný obraz!
Země hoví si v náručí slunce,
světlé polibky mění se v zeleň a v květy.
Ptáci vzdávají chválu stromům i nebi,
zhlížejícím se v mých očích,
jež jsou jako dvě studánky živoucí vody
v oblasti pozemské krásy.
4
VLAŠTOVKA
Vlaštovkou jsem, poletuji krajem.
Švitořím a raduji se z klenotnice jara.
Líbám květy, chytám lesklé chvilky.
V potoku se zhlížím, volnosti slast cítím.
Již i to je úžasné, být třeba jenom ptákem.
5
NA NIVÁCH
Kráčeli jsme zkvetlým luhem.
Vzduch byl krásou provoněný.
Něžně jsem jí tiskl ruku.
Šli jsme spolu jako děti.
Pojednou mne oslovila:
„Řekni, co je vlastně jaro?“
Hledě v její oči, děl jsem:
„Jaro? To jsi ty, má lásko.“
6
LETNÍ SLAVNOST
Ptáci v háji koncertují,
mušky zlaté, rudé, modré
kmitají se horkým vzduchem...
Na pasece u myslivny,
kde se sešly keře malin,
děvčata si prozpěvují.
Svůdně vzlétá letním jasem
okřídlená píseň dívek,
po květinách plaše těká,
s bělásky si v letu hraje,
opájí se vůní chvojí,
nežli usne pod kapradím
v klíně hostinného háje.
7
POLEDNÍ ZVON
Již polední čas. V řídkém sítí
je u rybníka chatu zříti.
Zvon s kapličky slet v samet polí,
hlas jeho bloudí po okolí.
Je červen. Vzduch se vedrem třese.
Ni lístek olše nepohne se.
A v poledního slunce jase
kraj modlí se a usmívá se.
8
STAŇKOVSKÉ JEZERO
Před mým srubem na kraji borového lesa,
který v zimě osiřelý o dnech letních sní,
Příroda, jež největší je v světě umělkyní,
zrcadlo si vytvořila z hladi jezerní.
Když si slunce zjitra češe zlatoplavé vlasy,
rozmarné své úsměvy a chmury zhlíží v ní,
večer též, když purpurový župan obléká si,
prve než se vydá na pout do hor k přespání.
V noci měsíc ve své choré kráse
s hvězdným harémem tam koupává se.
9
S BŘEHU
Nad jezerem obloha se stmívá,
po břehu jde chvíle zádumčivá.
Stromy mlčí, ticho všude v kraji,
za soumraku sny si povídají.
Z člunu šera přitlumeně vzlyká
roztouženou písní harmonika.
Občas ryba z vody vymrští se.
Netopýr se mihne. Stále tmí se.
Harmonika dozpívala v dáli...
Protější břeh v temna plášť se halí.
Žlutý srpek měsíce se leskne
na hladině nehybné a teskné.
10
JITŘNÍ MOTÝL
Noc, jež se na obzoru chmurně tměla
jak obří kukla z doby prasvěta,
v níž tajuplná bytost zakleta,
se náhle jako bleskem rozevřela.
Tu obzor vzplál jak sopka dštící jasy,
jež z otevřené kukly prýštíce
se roztékaly v světel tisíce,
až vynořil se motýl bájné krásy.
Jak ryzí zlato byla jeho hlava,
měl křídla ohromná a usměvavá,
jež chystala se k letu do nebes.
Pak rozpjal luzná křídla v zářné pýše,
by jako nadpozemský přelud tiše
se nad zemí a vodou zvolna vznes.
11
POŠUMAVSKÉ ZÁTISÍZÁTIŠÍ
Žhne letní výhně dech na zemi kvetoucí,
za mladou pšenicí kreslí se kostelík,
střech došky, zahrada třešněmi rudnoucí.
A slunce plane jak přílbice slnící
a vrbin síťovím cedí zář na rybník,
jenž téměř pohlcen třtinou a ostřicí.
Na skvoucím obzoru modrá se vrchů lem,
bor voní houbami, chorálem ptačím zní,
a očím připadá, jako by zmládlá zem
se kouzlem změnila v nevěstu sluneční.
12
VYCHÁZKA DO VRCHŮ
Široké obzory... Pastviny, lada,
ovesná pole a dolina vlídná
se stuhou potoka. Pahorků řada,
ke kterým tulí se dědina klidná.
Na stráni zvonce krav rytmicky zvoní.
Do vrchu těžce kůň žebřiňák vleče...
Přelét kos... Přátelsky šumí hvozd, voní.
Stařenka na mýti otavu seče.
Nad kopci z oblačna začalo hřmíti.
Vracím se k vesnici, domů si nesu
v myšlenkách kytici pestrého kvítí,
v hrudi dech hojivý šumavských lesů.
13
POHOSTINNOST
V les vyšel jsem si roztoužen a sám,
v bor, s kterým věrné přátelství mne pojí,
jenž sytě voní smaragdovou chvojí
a doprovodem šumí k myšlenkám.
Jdu po mechovém plyši k houštinám,
mír jak lék nechám kanout v duši svoji,
les lékařem je, rány srdce hojí,
jež zasadilo žití i já sám.
A nadto ještě pro mne uchovává
hrst jahod, malin, hřiby, které dává
mi štědře, těše se své úrodě.
V dík za vše nežli z lesa půjdu domů
své dívky jméno vřezám v kůru stromu
a tajemství to svěřím přírodě.
14
HÁJOVNA
Jen lesy vůkol. V stínu borovic
se zvedá střecha staré hájovny,
jež ze světa se uchýlila sem
jak přívětivý, skromný poustevník.
Slyš, vánek šeptá. Voní jehličí.
A člověk náhle skrytě zatouží
zde ztrávit klidnou chvilku života,
v tom prostém domku, v srdci přírody.
To milé místo... Datel klepá kdes.
Teď přes cestu se mihla veverka.
A na paseku blízkou přibíhá
se večer pásti srnčí rodina.
Jsem něžně dojat... Stojím, dívám se
v ta okna tichá, prostá, venkovská;
je mi jak synu, jenž se vrátil z cest
a věří, že se tady zotaví.
15
SRPNOVÁ
Je srpen. Z pasek cítím jahod vůni.
A mezi kmeny jedlí vběhla louka.
Jak plyš je hebká zeleň, v níž se pestří
směs líbezného kvítí sytých barev.
Kdes nedaleko v lese doupňák houká
a spokojené mouchy bzučí vzduchem.
Mně zdá se jak bych rozhříval se v nitru
tou nádherou a zapomínal sebe.
I usedám si na mech, vůkol hledím:
na skvělé barvy, světla, ptáky, potok.
Ó, nechci víc než pocel těchto barev,
jen sloku slastné písně smavých lučin,
pak prosté srdce chalup v rámci polí.
Na volných toulkách lukami a lesem
bych poznal v divech přírody své štěstí,
a kdyby všední starost tísnila mne,
tu ulehl bych pod keř planých růží
a myslil jenom na to, jak je krásné,
když slunce může prohřívat mé tělo
a kol mne plaje tolik něžných květin.
16
ŽIVÝ PASTEL
V slunečných loktech odpočívají
zlátnoucí lány, úsměvy lučin,
s mírného kopce k úvozu sbíhá
veselé smrčí.
Ze zahrad, v kterých ovoce zraje,
sousedsky hledí vesnické domky,
nad poli k modru radostně vzlétá
skřivánčí trylek.
17
NEDĚLE
Neděle, krásný dni,
skytni mi záři svou,
mírem a veselím
ověnči hlavu mou.
Hudba zní v srdci mém,
myšlenky včely jsou,
které se rozlétly
nad štědrou lučinou.
Dobrým buď přítelem,
který nás pohostí
pohárem blahých snů,
krajícem radosti.
18
LOUKY
Barvité louky běží k pohoří.
U cesty vánek s hlohy rozpráví;
blankytem nebes plachtí oblaka
podobná loďkám luzných nadějí.
V nedělním rámci skvoucích odpůldnů
dovádí mládež ze vsi za humny;
tehdy se koupou štíhlé topoly
v přílivu jasném šťastné nálady.
Laskavé slunce věrně provází
na lučních stezkách mladé milence,
aby si večer domů přinesli
radost a smích jak vínky z pomněnek.
19
RADA
Pod střemchou zářící
v blankytných snech
touhu spát nech.
Uvij si kytici
z chudobek hvězd
u polních cest.
Při trylcích skřivánčích
najdeš zas v nich
dětských dnů smích.
20
TICHÉ PRELUDIUM
Mha soumraku kraj navštívila,
v stín uložil se světlý den,
v modř nebe vplula luna bílá
jak leknín zkvetlý z oblačen.
Z niv svatyně jde vůně kvítí,
zem zpíjí svůdným kadidlem,
že o lásce si přeješ sníti
jak růžový keř nad zřídlem.
21
NOC NA VSI
Dědina dřímá v závoji přítmí,
usnula pole; u nebes brány
hlídkují hvězdy.
V měsíčném svitu mlží se střechy,
ani krok chodcův nebudí ticha
vesnických domků.
Jenom z tmy stráně jarý smích zazněl
od staré hrušně, u níž se sešli
zamilovaní.
22
PODZIMNÍ
Malíř Jeseň
přemaloval
nachově a zlatě
listí křů a stromů.
Nad strništi
poletuje
babí léto
jako drobné
putující světy.
Ze stodoly
ozývá se
rytmický tep cepů
jako hudba k tanci.
23
ZIMNÍ FANTASIE
Sníh vysypal se z nebe;
zem zkřehlá, kterou zebe,
se choulí v kožich bílý,
a vítr, neposeda,
se s lože svého zvedá
a na klouzačku pílí.
Mdlý měsíc neduživý
se skývou mraku živí
a podobá se bledé
a vážné tváři ženy,
jež máchá vetché pleny
v mhy řece stříbrošedé.
Kraj na kře přítmí pluje,
mráz na sklech květy snuje,
když ulicemi kráčí;
však doma kamna hřejí,
báj dětem vyprávějí
o zimním obru-spáči.
24
MEZI DVĚMA PROUDY
[25]
POHLED ZPĚT
Kde stanul jsem teď, leží kraj
tak krásný jako v mládí mém,
mír slunce zaplavuje jej
a květů bohatství je v něm.
A za mnou moře zůstalo,
jež svůdně hučí hymnu svou!
Má prázdná loďka pluje dál,
kam vichřice ji zaženou?
Ó pouti hrůzné, blažené
a všichni vy, jež potkal jsem!
Jak bájesloví osud můj,
kde sen se snoubil s životem.
26
OTEVŘENÉ OKNO
Otevírám do budoucna okno.
Jitřní zdravý van mne pozdravil,
jako po bouři vzduch svěže voněl,
pln jsa odvahy a nových sil.
Nechám nyní okno rozevřené,
chci vzduch budoucnosti dýchati,
nechť má lačná duše zapomene
na minulost, jež se nevrátí.
27
NA VYSVĚTLENOU
Vyšel jsem před mnoha lety,
jinoch s nadšeným srdcem a blouznivou hlavou,
tehdy chtěl jsem víc než mohl jsem umět,
hledal jsem oporu v učenců knihách.
Nenaleznuv však po čem jsem toužil,
nedbal jsem oněch pramenů klamných,
svěřil se života mocnému proudu,
zavrhl cizí vlivy a vzory,
neboť jsem poznal, že jedinéjedině život,
vlastní můj život je bohatým zřídlem,
z kterého mohu čerpati stále
nejhojněji a nejpůvodněji,
v kterém je skryta odpověď na vše,
po čem můj duch se tázal a lačněl,
které mi skýtá posilu, víru
k další tvorbě, jež čekala na mne
jako milenka s náručí sladkou.
Tehdy jsem našel vlastní svou cestu,
po níž kráčím osaměle a hrdě,
nepotřebuji nikoho následovati
(nedbám, co závistní hlupáci žvaní
s papouščí moudrostí o mně)
nestarám se též o chválu, hanu,
spokojen tím, čím mne učinil život,
28
v souladu s vesmírem, v souladu s lidmi,
pracuji o svém básnickém díle,
niterném životopise,
v kterém se obráží svět,
jak jsem ho prožil.
29
K DOVRŠENÍ DÍLA
Tys kráčel k svému cíli pevně, jistě
a obdělával svěřený ti lán
jak hospodář, jenž na úrodu myslí
a volnou přírodou byl odchován.
Cos viděl, prožil, o čem srdce snilo,
to dovedl jsi jasně povědět;
tvé dílo rostlo v slunečnu i v stínu,
v něm zrcadlil se lidských niter svět.
A mladý duchem navzdor zlobě času
zřít můžeš s díkem na rtech sklizeň svou:
má vděčný půvab zralých žitných klasů
i rodné hroudy vůni sílivou.
30
BÁSNÍK NEUMÍRÁ
Ne, básník nikdy neumírá,
on stále žije v díle svém,
v něm jeho touhy, sny a víra
vždy vzplají novým plamenem.
Je básník jako jaro skvoucí,
jež zvučí zpěvem, raší v květ,
je země mládí nehynoucí,
jež obrozuje celý svět!
31
LÉTA MÍJEJÍ
Léta míjejí jak vlny řeky.
Na vše myslím, co jsem vykonal.
Na vše, co jsem získal, co jsem ztratil.
Na vše, co jsem přijímal či dal.
Často ohrožovaly mne bouře,
s lidmi stárnul jsem a trpěl rád.
Zkušenosti mám jak za staletí.
Ale básník ve mně zůstal mlád.
32
OSUD KVĚTINY
Jsi jako květina luční,
vyrostlá z úrodné prsti,
dychtivě rozpjal jsi listy,
potom jsi bohatě rozkvet
v paprscích slunce i větru,
vůní a barvami hýřil
pro radost jiným i sobě.
Jsi jako květina luční,
vichřice, deště a chladna
daly ti zkušenost mnohou,
před kosou zachránil jsi se,
nikoli před uvadáním,
které je souzeno všemu.
Jsi jako květina luční,
jež má své období květu,
v kterém plá, touží a voní,
(v tom jen čar její a sláva),
posléze hasne jak západ,
ztrácí své zářivé barvy,
vrací se v zahnědlou zemi.
33
OBLÁZEK NA CESTĚ
V duchu jsem bájil si sluneční sady,
zatoulal jsem se v měsíční říš,
hledal jsem prameny poznání všady,
prožíval pouště záludnou tiš.
Lačněl jsem po ženách z ohně a ledu,
přál si mít květy zářících hvězd,
zvídavě vnikal jsem do země středu,
v bezmezný vesmír chtěl jsem se vznést.
Konečně vše to jsem po letech shledal
v nevzhledném oblázku všednosti cest.
34
VLTAVÍN
Jsi ukrytý na našich polích,
kam zbloudils v pravěké době,
tam někdy tě náhodou najdu
jak kosmu ztracenou slzu.
Tvá ponuře zelená barva
snad upomínkou je noci
na cizí a vzdálené hvězdě,
z níž kdysi přilét jsi na zem,
bys čekal, až pozemský poutník
se jednou zadívá zbožně
tvým dumavě zeleným okem
v taj bratrské, dálné hvězdy.
35
SVĚTLÝ ŽEBŘÍK
Do nebetyčné výše
já žebřík vidím čnít.
Vím, byť jsem žil i sto let,
že musím po něm jít.
Tam v říši sfér mne čeká
sbor duchů světelných,
ti naslouchali věrně
vždy zpěvu veršů mých.
A ve své symfonii,
již zde jsem započal,
tam budu pokračovat,
bych věčnost opěval.
36
VĚČNÉ JARO
Stárnoucí země zmládne
v jarním vždy ožití...
O klíči k jejím tajům
každý květ poví ti.
V divadle žití člověk
osud svůj sehrává.
Tělo se v zemi změní,
myšlenka zůstává.
Trápí tě rozřešení:
býti či nebýti?
Zhasne-li v temnu hvězda,
jiná se rozsvítí!
37
ŽENĚ
V tvých citech proudil svěží horský zdroj,
však v hrudi mé vřel moře nepokoj.
V tvých pohledech se pestřil smavý luh,
však v budoucnosti můj se toulal duch.
V tvých slovech zvučel sladký bzukot včel,
však v sluchu mém ryk bojů lidí zněl.
V tvém stesku vytušil jsem rodnou zem,
již zapomněl jsem poutí vesmírem.
38
VDĚČNOST
Já tebe, ženo, vděčně vzpomínám
před ukončením tvůrčí pouti světem.
Co za bolest a odříkání dám,
jež splácelas mi úsměvy a květem?
Tvé milosrdné paže podpíraly,
když klesal jsem, jsa raněn únavou,
tys nesla se mnou radosti i žaly
a věrně šla vždy se mnou cestou mou.
Co za bolest a odříkání dám,
jež splácelas mi úsměvy a květem?
Já tebe, ženo, vděčně vzpomínám
před ukončením tvůrčí pouti světem.
39
SÚČTOVÁNÍ
Ó, kolik přeludných zámků v oblaka rozplynulo se
a jaké obzory čekají, aby mne v náručí jaly?
Jako by všechno bylo jen mytem, co jsem žil kdysi,
jako bych byl jen zrozen proto, bych vyzpívat mohl svůj život.
Kam plynuly dny mých homérských výprav
a kterých básníků lodi na jejich vlnách poplují jednou?
Kam odešly stíny žen, jež utvářely můj osud,
setkám se s některou z nich snad na jiné hvězdě?
Kde rozkvétají teď moje mladické vzruchy?
Najde je lovec orchidejí snad v pralese někde
neb polární badatel na ledě v Gronsku?
Pod kterým náhrobkem skryty jsou dobré mé skutky,
a přijde někdo rozžehnout světlo na jejich paměť?
Nevím,
ale vím, že jsem prožil steré radosti, boly,
jež učinily mne opěvatelem zázraků země,
poznal jsem, že je láska největším básníkem světa,
bez níž by těžko bylo poznávat krásu,
a člověk je pouze pootevřeným postranním oknem,
kolem něhož valí se tajemství Všehomíra.
40
SVĚTE
To nebyl sen,
to nebyl klamný, lichý sen,
když uzřel jsem tě v mládí roztoužen,
jak milenec šel milence své vstříc
a zpíval jen.
Můj světe, silný, mocný světe můj,
já v tobě jako poutník našel jsem
svou sílu, odvahu a schopnost tvořivou,
mne okouzlil jsi hloubkou, výšinou,
jsi, světe, láskou mou!
Můj světe, milovaný světe můj,
proč krásou tvou i hrůzou opojen
bych přál si jednou znovu v tobě žít,
zas bolestmi a slastmi tvými jít,
proč chtěl bych třeba za tisíce let
tě opět navštívit?
Můj světe, nesmrtelný světe můj,
to proto, že jsi věčnou láskou mou,
že dals mi poznat Země tajemství
a ukázal mi cestu vesmírnou,
že učinils mne tím, čím vlastně jsem,
tvým, drahý světe, básníkem!
41
STAROPRAŽSKÉ LEPTY
[43]
KARLŮV MOST
Od dávných dob tak již směle přes řeku pne se,
která se valí a valí jako proud času
obrazy minulých dějů odnášející
lačně a nepřetržitě do moře věčna.
Pod koly vozů a kroky chodců zní dlažba,
stejně jak před staletími také i dneska,
jako by tepna to bila velkého srdce,
které se vzrušením šíří, pracuje mocně.
Pamětník bouřlivých časů, bojů i různic
zůstal vždy nestranně klidný, kamenný mudrc,
sloužící účelu svému věrně a vážně
obr, jejž staletí sytí života ruchem.
Po obou březích jej střeží vysoké věže,
těmi se rozhlíží obr po celé Praze,
kterou zřel z počátků malých vyrůstat v město
s tisíci věžemi, chrámy, paláci, sady,
se kterou prožíval časy dobré i kruté,
pro niž je mostem, jenž vedl od českých králů
– přes propast cizího panství nad naší vlastí –
k dnešnímu československému státu.
44
STARÝ DŮM
Je trudná odevzdanost starých domů
a zeleň zahrad věkem šedivá
i zasmušilost arkádových dvorků,
kam z okna snad se nikdo nedívá.
Tam jako ve snách zatoulá se slunce
a pozlacuje zdivo úsměvem.
Je chmurný dům a besídka i cesty
a sirý sad bdí zamyšlen a něm.
Klid straší tu jak v klášternické chodbě...
Tvář pohladí ti kolemjdoucí chlad.
Jdeš ze síně v síň po špičkách, jdeš tiše,
jen aby dávné stíny mohly spát.
Tak teskně čeká v prostředí již cizím
ten stařec až se skonu dožije
a místo něho vyroste dům nový,
jenž přítomnosti ruchem ožije.
45
VYMÍRAJÍCÍ HŘBITOV
Byl březnový den jako vějíř tuh,
když na procházce se svým přítelem
jsme zatoulali se jak náhodou
na malostranský hřbitov v Košířích,
kam mnoho let již nepohřbívají.
Na sirých stezkách lpělo slizké bláto,
jež zbylo po dnech tání, oblevě,
a místy mezi hroby dřímal sníh,
však se stromů již halasil zpěv ptačí,
na chudých keřích lístky vyrážely,
jak by i kostrám v jejich vězení
se vesna chtěla smavě ohlásiti.
Jak trudný pohled poskytoval hřbitov,
ten starý hřbitov vymírající,
jenž straší zde jak mrtvých oasa,
již opustil čas, opustili lidé,
a kolem jejíchž zamračených zdí
se s hlukem řítí život v shonu svém.
Zde zvrácen kříž, tam rozhlodaný pomník
a matné desky lidí věhlasných
se na nás tupě, slepě dívají,
vše smutné, ponuré a osamělé,
46
jak jenom mrtví v hrobech mohou být,
když odešli sem po životním boji
o marné prchlé světské slávě snít.
A přece vesna slunečná a smavá
je každým rokem věrně navštěvuje,
jim zdobí rovy zelení a květy,
sem pošle ptáky, aby zpívali
jim do věčných snů o rozkoších žití,
jež nyní pro ně jsou jen pohádkou.
Však jednou zmizejí i náhrobky
a torsa křížů v trávě ležící,
vše časem splyne v jediný jen sad,
jak nehynoucí pomník přírody,
v nějž promění se starý hřbitov ten,
jenž v ruchu města zůstal opuštěn.
47
O PŮLNOCI
Ulička v tmu se vine;
kalný svit lampy siné
tam hlídá krčmy vchod.
Pod mostem, chorým lety
prchá proud... Siluety
střech tonou v hládi vod.
Hradčany... V šeru stráně...
Ve světle luny báně
se jiskří zelení...
Chodcův krok dlažbou zvučí...
Hodin sten... Dvanáct hučí.
A Praha slavně sní.
Vzpomínky její letí
v doby, kdy po staletí
náš lid v jhu cizím žil;
robotil, trpěl, sloužil,
po svobodě své toužil,
a o ni zápasil.
Nejhezčí sny však její
do přítomnosti spějí,
jež plane jásotem:
48
vidí lid obrozený,
z poroby vykoupený
a volnou českou zem.
49
VÝCHOD SLUNCE
Zestárlé domy probouzejí se k novému žití.
Okna se jasní...
polibkem slunce zlátnou.
S petřínské stráně zurčí zpěv ptáků,
rozkvetlé stromy
líbezně voní.
Zářící jitro
po schodech s Hradčan
do města spěje,
otvírá dveře obchodů, dílen,
ulice tiché ruchem dne plní,
pochodem práce,
radostně jdoucí do budoucnosti
přes trosky minulých časů.
50
OBZORY PŘEDE MNOU
[51]
SLAVNOSTNÍ CHVÍLE
Pole jsou opět naše,
lesy jsou opět naše,
hory jsou opět naše,
města i dědiny naše,
vítězně osvobozené
z poroby cizácké zvůle.
Opět jsme pány země
našich předků a dějin!
Jaká to slavnostní chvíle,
v níž jsme se všichni sešli
k výstavbě domova svého
žalostně zpustošeného,
s radostí, s nadšenou vírou
v budoucnost naši,
v budoucnost Slovanstva všeho,
jemuž teď skvělá nadchází doba,
staletí očekávaná.
Jaká to slavnostní chvíle,
v které náš národ poznal
kolik v něm dřímalo síly,
jaký je zdravý a mocný,
jaké má poslání v světě
obranné, strážné,
52
že je nejzápadnější výspou
slovanských zemí
proti germánství vlnám,
apokalyptické hydře.
Jaká to slavnostní chvíle,
v které se z barbarství trosek
opět kultura rodí,
kultura srdce a lidství,
obrodná duchovní síla,
oplodňující život
Pokrokem, Pravdou a Činy.
Jaká to slavnostní chvíle!
53
NOVÁ SYMFONIE
Polnice zvučí.
Varhany na dálném moři.
Zasněné tóny harfy.
Jásot a vzlyky houslí...
Orchestr strhl mne ve svou náruč –
Procítám z těžkého spánku:
Ještě jedenkrát ožít,
ještě jedenkrát zapět
vysokou píseň,
o níž jsem myslil, že dozněla v skalách.
Zazpívat k hudbě světa!
Já a svět.
Opět spojeni ve víře, v naději, v lásce.
Jak je to vznešené, krásné!
Moci ještě jedenkrát stavět,
burcovat neznámé bratry,
celý svět prolétat myslí,
býti sám hudbou světa.
Vystoupit na vrchol hory,
rozevřít náruč vzcházejícímu slunci,
slunci nových obzorů vznětů,
hledati cestu
vedoucí od dneška k zítřku,
54
zpívat a zpívat,
jak jsem dosud nezapěl nikdy.
Moci být opět mladý,
prožívat zase radost,
v člověka znovu věřit,
v jeho poslání vyšší,
pochodovati s mládím,
podporovat je v boji,
sdílet s ním slasti a strasti,
čelit s ním překážkám všechněm,
útočit!
Nevzpomínat už na nic
dříve co bylo,
jasně jen vidět
jak se z bouřných vln moře
nová pevnina pomalu zvedá:
Země nového věku!
Země nového lidstva!
55
DĚLNÍKU
Dělníku,
konečně dočkal ses doby
lepší a spravedlivější,
po které dlouho jsi toužil,
pro niž jsi strádal a trpěl
odhodlaně a mužně,
zdolával nesnáze, zloby,
ústrky, nepochopení,
s vírou, že nadejde chvíle,
která tě odmění za vše,
vyplní dávné tvé tužby.
Dělníku rukou,
za boje poznal jsi bratry,
dělníky ducha,
kteří ti na pomoc přišli,
svorně pak spolu jste stáli
na barikádě vzdoru,
odříkání a práce,
bojovali jste na ní
neústupně a tvrdě
za svoje práva.
Věrně vždy zůstaňte spolu,
dělníci rukou a ducha,
56
spolu jste vyhráli bitvu,
největší bitvu světa
za rovnost, bratrství, volnost!
57
MLÁDEŽI
Mládeži!
nyní nastala doba,
v které máš dokázat,
čemu tě učil život,
co vše ti daly zkoušky
těžké a kruté,
nicméně nutné,
abys našla svou sílu,
odvahu, rozhodnost
k velkému činu.
Ve svých rukou
držíš klíč k tajemné bráně
příštích dějů,
za nimiž tebe čeká
země úrodná, skvělá,
v které je shoda myslí,
v které je radost z práce,
v které jsou všichni si bratry:
Země vysněná předky,
staletí chystaná tobě.
Neboť jak ty budeš chtíti,
bude vypadat jednou
budoucnost tvoje i naše,
58
ty máš v rukou svůj osud,
osud národa svého.
Mládeži!
neboj se úkolu toho,
je tak vznešený, velký,
stojí za to, bys jemu
zasvětila svůj život,
dala mu všechny své síly,
nejlepší schopnosti svoje,
duši a srdce.
Věřím, že nezradíš sebe,
nezklameš naděje naše,
v tobě že splnění dojdou
všechny sny dávné a touhy,
hrdinně rozevřeš bránu,
abychom vejíti mohli
s tebou v čele,
s písní vítězů na rtech
do vytoužené země!
59
NEBYLO MARNÉ
Nebylo marné, že drahá vlast má
prožila kruté zkoušky dvou válek,
nebyla marná poroba naše
pode jhem cizáků, zrady a záští,
nebylo marné, že rodné mé město
zažilo hrůzy náletů, zkázu
památných budov, Ležáků, Lidic,
vidělo scény nelidských poprav,
nebylo marné, že zmíraly hladem
děti a matky v brlozích věznic,
nebylo marné, že celý svět trpěl
strašlivou vojnou v záplavě ohně,
ve kterém hynuli letci a lodi,
výstavná města a kulturní statky,
že se svět změnil v jediné jatky,
na nichž lid proklel původce války.
Nebylo marné hrůzné to peklo,
ve kterém zdál se celý svět hynout.
Neboť jen z potop, zemětřesení
rodí se nová pevnina spásná,
na které ti, kdo přečkali zkázu,
zkušení, vědomi poslání svého,
60
zbaveni přítěže starého světa,
který se potopil do moře času,
budují nové možnosti žití
pro příští svobodné lidstvo.
61
VĚŘÍM
Vděčen jsem, že se dožívám doby,
kterou jsem tušil v jinošském snění,
o níž jsem přemýšlel za svého mužství,
o jejímž svítání často jsem zpíval
v překladech z Whitmana, v Traubela věštbách,
stejně jak ve vlastních podnětných verších.
Věřím, že lidstvo jde k správnému cíli,
že se chce obrodit k lepšímu zítřku,
v kterém již nebude ponižovaných,
v kterém vše bude spravedlností,
v kterém si budou pomáhat všichni
v upřímném, nezištném porozumění
k rovnosti, k volnosti, k osvobození
z rezavých okovů starého řádu,
v kterém již násilí nebude vládnout,
jednotlivcova zvůle a rozmar.
Věřím, že lidé poznají posléz,
jenom že v nich je pravda a síla,
která si dává zákony sama,
jichžto však musí poslušni býti,
aby už nikdy v budoucnu, nikdy
nevrátila se poroby doba.
62
NOVÝ ČLOVĚK
Vzduch je pln náčrtů, plánů!
Nový člověk se rodí,
člověk opravdu lidský,
z bolestí, zápasů, zmatků
starého světa.
Po tmavé noci
obloha rozjasňuje se
v prvních záblescích slunce,
nesmělých, cudných,
jako při rozednívání
jitro když otvírá dveře
touhám, myšlenkám, dílu
probouzející se země.
Milené dítě!
Brzy se naučíš čísti
v kronice světových dějin,
brzy se naučíš psáti
na desky kovové času
písmena činů,
chápat se naučíš všechno,
co ti Čas přinese darem,
vytvoříš podmínky nové
lepšího světa,
63
požehnaného prací
zvěčnělých velkých předků.
Staneš se mužem zdatným,
který dá lidstvu směr jiný,
nežli jímž bralo se dosud,
průkopníkem se staneš
myšlenek odvážných, zářných,
které svět obrodí v Pravdě,
vynálezcem a tvůrcem
kladných života hodnot,
záměrů velikolepých.
Staneš se prorokem lidstvu,
prorokem nového řádu,
moudrého, spravedlivého,
který svět přetvoří zcela,
naplní vyšším smyslem
obsah našeho žití,
poskytne možnosti všechněm,
aby se zdokonalili,
stali se ušlechtilými,
zničili zárodky
barbarství, násilí, války,
aby se poznali v práci
užitečné a věrné,
ruce si podali v shodě
64
přes různé hranice států,
sklenuli nad blahou zemí
trvalou duhu Míru.
65
NA POCHOD
Z šerých dob tryskáme jako řek proudění,
záměrně směřujem k lidí všech sbratření,
nový svět rodí se v dohodě pohledů,
přes všechny překážky táhneme dopředu,
nedbáme hranic, jdem přes zrádců rozbroje,
do práce nesem si ruce jak nástroje,
výbojně třímáme prapory volnosti,
v prsou všech vzbouzíme ozvěnu rovnosti,
starý řád boříme, nový řád tvoříme,
nadšením jednotné myšlenky hoříme,
k tobě jdem, budoucí hrdino, bratře všech,
jenž jsi byl zplozený v odbojných zástupech.
Ráz... Ráz... Ráz...
66
EMANUEL LEŠEHRAD
DOMOV
Symfonie díků z cyklu
„Legenda lidstva“
(1946-48), tvořícího doplněk
souborného básnického díla.
Vydal autor v edici Triglav na jaře roku 1949
v nákladu čtyř set výtisků podepsaných
a číslovaných.
Vytiskla knihtiskárna
Tempo, nár. správa, Praha II.
Cena brožovaného výtisku je 43 Kčs.
E: jf; 2004
[68]