SRPNOVÁ

Emanuel Lešehrad

SRPNOVÁ
Je srpen. Z pasek cítím jahod vůni. A mezi kmeny jedlí vběhla louka. Jak plyš je hebká zeleň, v níž se pestří směs líbezného kvítí sytých barev. Kdes nedaleko v lese doupňák houká a spokojené mouchy bzučí vzduchem. Mně zdá se jak bych rozhříval se v nitru tou nádherou a zapomínal sebe. I usedám si na mech, vůkol hledím: na skvělé barvy, světla, ptáky, potok. Ó, nechci víc než pocel těchto barev, jen sloku slastné písně smavých lučin, pak prosté srdce chalup v rámci polí. Na volných toulkách lukami a lesem bych poznal v divech přírody své štěstí, a kdyby všední starost tísnila mne, tu ulehl bych pod keř planých růží a myslil jenom na to, jak je krásné, když slunce může prohřívat mé tělo a kol mne plaje tolik něžných květin. 16