SRPNOVÁ
Je srpen. Z pasek cítím jahod vůni.
A mezi kmeny jedlí vběhla louka.
Jak plyš je hebká zeleň, v níž se pestří
směs líbezného kvítí sytých barev.
Kdes nedaleko v lese doupňák houká
a spokojené mouchy bzučí vzduchem.
Mně zdá se jak bych rozhříval se v nitru
tou nádherou a zapomínal sebe.
I usedám si na mech, vůkol hledím:
na skvělé barvy, světla, ptáky, potok.
Ó, nechci víc než pocel těchto barev,
jen sloku slastné písně smavých lučin,
pak prosté srdce chalup v rámci polí.
Na volných toulkách lukami a lesem
bych poznal v divech přírody své štěstí,
a kdyby všední starost tísnila mne,
tu ulehl bych pod keř planých růží
a myslil jenom na to, jak je krásné,
když slunce může prohřívat mé tělo
a kol mne plaje tolik něžných květin.
16