Protějšek
Proti mému oknu
stráň je, na ní ovocný sad zbujel.
Nahlíží v taj pracovny, v níž tvořím,
bývá svědkem mého života i snění,
baví mne svou zelení a šumotem a vůní,
je mou roztomilou přítelkyní.
Mám k ní pouze bujarý skok s okna,
chodím tam, když modrásky chci plašit,
hrát si s divokými králíky, jež hostí,
naslouchat, co sdělují si vrabci v koších hrušní.
Je to úsek ztraceného ráje,
jenž je vzdálen bláznivého shonu města
i všech událostí, které proudí ulicemi,
nestará se o lidi a raší vlastním žitím,
i když mapa staré Evropy se mění,
i když o osudech národů se jedná,
vždycky z jara zmládle rozkvetává,
v láskyplné lázni sluneční se koupá,
zasnívá se v záři čarodějné luny,
27
recituje pravěkou báj o nádheře Země,
která s mnohotvárným vřením lidstva,
s jeho sváry, přerody a radostmi i žaly
netečně se valí v hvězdném věnci
nekonečnou hloubkou věčnosti.
28