STVOŘENÍ HUDBY.
V pravěký čas, kdy lidé se zvěří
bydleli v skalách, pralesů šeři,
kdy hruď jich kůže medvědí kryly,
symboly bojů, moci a síly,
duch jejich vzplál kdy’s požárem vzdoru.
Tehdy byl Zeus pánem všech tvorů.
V rozkoších, v tancích, při dobrém víně
bohové žili rozmarně, líně,
sotva že na svět vzpomněli časem
v objetí bohyň se zlatým vlasem.
A dole lidé s obřími těly
zkoušeli luky, brousili střely,
s horečným chvatem snášeli skály,
kupili hory v oblačné valy,
vášní a touhou divokou hnáni,
utkat se s bohy v ruce se zbraní,
svrhnout je k zemi a samy sebe
učinit bohy, zmocnit se nebe.
Zprvu se bozi vzpouře té smáli,
teprv, když obři k nebi se hnali,
vstali od stolů, s kalnými zraky,
vzali své zlaté luky a praky,
oštěpy lesklé, zázračné meče,
vrhli se směle do kruté seče,
však, běda, slábi, neodolali
útoku obrů, jížjiž slézali valy.
Děs hrozný zmocnil bohů se nyní,
v zmatku se shlukli v Olympu síni,
bezradni, chabí, mdlí, bez pomoci,
vydáni v pospas titánů moci.
8
A obři, spití úspěchem boje,
zdvojili s křikem útoky svoje,
metali šípy, vrhali skály
na brány hradu, jež těžce lkaly,
jak v divé bouři, vichřice vání,
v poplašném řevu, řinčení zbraní,
a bozi chvíli zřeli již děsnou,
kdy v temno jícnu podsvětí klesnou.
Tu již, když bozi prchali s hlukem,
Apollo příběh’ se svojím lukem,
a jeho strašné, vítězné střely
klestily dráhu obřími těly.
Marný byl odpor titánů každý,
zmoženi, sbiti, zlomeni navždy
klesali s výší zděšeně zpátky
v smrtelných stonech v klín Země – matky.
Ukončen boj. – Tvrz titánů padla.
Lid byl živ lovem, chopil se radla,
stavěl si chýše v úkrytech lesů,
k nebesům hleděl v posvátném děsu.
I sželelo se Phaebovi lidu,
a by ozářil nezměrnou bídu,
věnoval světu lýru svých písní,
by měl v ní družku v bolu a tísni.
Od chvil těch hudba lidstvu je duší,
v ní ono blízkost Boha vždy tuší,
stává se obrem, k Olympu stoupá,
v záplavě zlatých světel se koupá,
nad svět, nad bohy svými se vznáší
ve sféry hvězdné, čistší a krasší.
9