Kantilény snů a vůní jara (1905)

1904–1905, Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
EM. ŠL. Z LEŠEHRADU.
KANTILENY SNŮ
A VŮNÍ JARA. (1904 – 1905.)
Světlo nade kraji, to jest, co jsem chtěl. (J. P. Jacobsen.)
Das Lebendige will ich preisen, das nach Flammentod sich sehnet (Goethe.)
[1] Veškerá práva vyhrazena.
[2] Příteli Lvu Zelenkovi-Lerando, mistru hry harfové, na důkaz obdivu svého a sympatií.
1./7. 1905. Em. šl. z Lešehradu.
[3] I.
Z KRAJE BÁJE.
Z písní říše jedu tiše cestou svou; zda naleznu svou princeznu zakletou?
[5]
HUDBA.
Ó, zdroji něhy, radostí a hoře, ty rájů zemských hudbo melodická! v tvých hlubinách se chvějí srdce lidská, ty’s asyl snů a ideálů moře! Tvá měkká náruč všem je otevřena, v té žal se tiší, mizí trud a steny, tvým polibkem duch klesá opojený, ty’s nebe zjev, ty’s nesmrtelná žena! Ty konáš stále zázraky a divy, jsi všude kol, máš lék pro všechny rány, ty otvíráš nám nebes zlaté brány, ty’s velký Bůh, ty’s tvůrce dobrotivý! Ó, kráso, světe rozkoší a snění, ó, jase hvězd, jenž pomáháš nám žíti, ve tónech tvých se duše k hvězdám řítí, ó, hudbo čarovná, ty’s naše vykoupení! 7
STVOŘENÍ HUDBY.
V pravěký čas, kdy lidé se zvěří bydleli v skalách, pralesů šeři, kdy hruď jich kůže medvědí kryly, symboly bojů, moci a síly, duch jejich vzplál kdy’s požárem vzdoru. Tehdy byl Zeus pánem všech tvorů. V rozkoších, v tancích, při dobrém víně bohové žili rozmarně, líně, sotva že na svět vzpomněli časem v objetí bohyň se zlatým vlasem. A dole lidé s obřími těly zkoušeli luky, brousili střely, s horečným chvatem snášeli skály, kupili hory v oblačné valy, vášní a touhou divokou hnáni, utkat se s bohy v ruce se zbraní, svrhnout je k zemi a samy sebe učinit bohy, zmocnit se nebe. Zprvu se bozi vzpouře té smáli, teprv, když obři k nebi se hnali, vstali od stolů, s kalnými zraky, vzali své zlaté luky a praky, oštěpy lesklé, zázračné meče, vrhli se směle do kruté seče, však, běda, slábi, neodolali útoku obrů, jížjiž slézali valy. Děs hrozný zmocnil bohů se nyní, v zmatku se shlukli v Olympu síni, bezradni, chabí, mdlí, bez pomoci, vydáni v pospas titánů moci. 8 A obři, spití úspěchem boje, zdvojili s křikem útoky svoje, metali šípy, vrhali skály na brány hradu, jež těžce lkaly, jak v divé bouři, vichřice vání, v poplašném řevu, řinčení zbraní, a bozi chvíli zřeli již děsnou, kdy v temno jícnu podsvětí klesnou. Tu již, když bozi prchali s hlukem, Apollo příběh’ se svojím lukem, a jeho strašné, vítězné střely klestily dráhu obřími těly. Marný byl odpor titánů každý, zmoženi, sbiti, zlomeni navždy klesali s výší zděšeně zpátky v smrtelných stonech v klín Země – matky. Ukončen boj. – Tvrz titánů padla. Lid byl živ lovem, chopil se radla, stavěl si chýše v úkrytech lesů, k nebesům hleděl v posvátném děsu. I sželelo se Phaebovi lidu, a by ozářil nezměrnou bídu, věnoval světu lýru svých písní, by měl v ní družku v bolu a tísni. Od chvil těch hudba lidstvu je duší, v ní ono blízkost Boha vždy tuší, stává se obrem, k Olympu stoupá, v záplavě zlatých světel se koupá, nad svět, nad bohy svými se vznáší ve sféry hvězdné, čistší a krasší. 9
POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.
Na březích velkých modravých jezer, nad nimiž palmy skláněly listy v zlaceném vzduchu polibky slunce žírného jihu sálavých barev, jež touhou mřely v kyticích květin, v kyticích květin planoucích láskou, dýšících mdlými vůněmi vášně zvířené písní potulných bardů s kordem po boku, s kytarou v ruce, v sladké té říši hrdinských bájí, uprostřed lesku, moci a slávy, jak útlý kvítek vyrostla tiše, vzdálena sečí, poplašných křiků, vnořena v snění tajemných legend. Ten starý hrad, kde s otcem svým žila, jenž jako supí hnízdo se vznášel, ke skalní stěně přitulen v bázni, že smělá ruka drzého lovce napne svůj luk a srazí jej v propast, byl jejím světem. Zde žila klidně, čtouc v knihách žlutých o velkých recích, jížjiž zabít saně vyjeli sobě, získati panny pro svoje srdce, hrdinským činem, ostřím svých mečů. Tu kdysi přijel z dalekých krajin neznámý minstrel na bílém koni, měl plavé vlasy, stříbrný palaš a zlatou přílbu, jak záblesk slunce, a modré oči jak jižní blankyt. 10 A kněžna plachá skryla se v síni za tmavou clonou, stínící okno, pod kterým jel, své zpívaje písně o divné touze, již vyjel hledat. A neshléd panny, jež touhou mřela – tak blízko jemu a v dálce přece – tou touhou, za níž vyjel si v dálku za sedm hor a sedmnáct moří... A zmizel zas... zpěv jarý jeho jen z modrých hvozdů zaleh’ jí k sluchu, pak opět ticho nastalo věčné... A smutná panna sedala zase v komnatě chladné čtouc v žlutých knihách o velkých recích, vyjevších sobě zabíti saně, střežící kdesi na konci světa zakletou pannu, práhnoucí láskou po smělém reku s plavými vlasy, modrými zraky... 11
II.
NA STLUMENÉ STRUNĚ.
Tak bílá luna dnes, zářivá... Má těžká hlava tesklivá sny o životě zemdlívá...
A tiše, zcela tiše sní... tak hudebně, tak bolestně, tak nervosní...
[13]
ARIETTA.
Nebe se stmívá. Na větvi ptáče tichounce zpívá, že srdce pláče. Ticho je všude. Stíny se dlouží. Srdce mé mladé, co pak tě souží? Nad střechou kývá větvička hruše; proč as tak bývá smutna má duše? Nebe se stmívá. Na větvi ptáče tichounce zpívá. Srdce mé pláče. 15
KOUT Z PRAHY.
(Malostranské zákoutí.)
Uzounké ulice... Budovy s arkýři, lomenicemi... Na náměstí pustém za kaštany do prázdna palác sní němý... Schodiště zámku... Pár luceren... Park... Starý chrám. Stesk duši jímá... A člověk tak jako ty domy kol v prázdno sní tiše a dřímá... 16
VŮNĚ ŠEŘÍKU.
Tolik dnes šeřík voní, tolik dnes do šera, takovou tesknou mdlou vůní jarního večera, takovou vůní mdlou, nasládle mdlou, jakoby před smrtí duši svou, duši svou balsamickou vydechnout chtěl. 17
Z MÉHO ZÁTIŠÍ.
Jas luny pad do mé síně... Pták zmlk na hruši – Hvizd vlaku... Mdlé stíny líně sprchají v duši... Před okny svítilna plane – Park... Střechy villy... Dech fial oknem sem vane... kdes housle kvílí... Na město noc klesá zvolna... Víc a víc dýše mdlá vůně fial... tak bolná... Pst.... tiše... tiše. 18
BERCEUSE.
Tak modravý měsíc v topolech utkvěl aleje pusté. A šero tak husté, jak sněhové vločky sype se k zemi. U rybníka, v domku, rozžehli světlo. Dech podletí cítím! Ó, moje duše, duše má čistá, bledá má duše. Jak pohádka zlatá táhla by duší v neznámou dálku, a kdos tiše zpíval ukolébavku. 19
VEČERNÍ SNĚNÍ.
(Motiv ze Schumanna.)
Den dohasl... Stmívá se... stmívá... Měsíc se v slzách rozplývá... Odkud ta hudba náhle v duši, tak tklivá, snivá, blouznivá?... Stmívá se... stmívá tak zvolna, vůkol mne všechno hudbou zní, tak bolnou, tak tichou, tak neurčitou, jak v doteku ruky nervosní... A duší kráčí divné snění jak průvod bílých princezen. Ta hudba, ta hudba, ta čarovná hudba! O moci prchnout ve sny ven... Den dohasl... stmívá se... stmívá. A duši se tak krásně sní... Vše kolem mne náhle v píseň se mění, v tak tichou... bledou... nervosní... 20
TRUCHLIVÁ NOC.
Je noc. – V mou jizbu dumavou tmou noční, dusnou noční tmou z alejí vanou vůně mdlé, mdlé vůně růže zažloutlé... A těžké vůně, těžké jsou, mou duši spíjí náladou, mdlou náladou, mdlou, zahořklou tou nocí trudnou, nocí tou... A měsíc smutný, smutnou tmou dnes vyšel v dálce za vodou ospalý, bledý, schvácený, jak do snů někam ztracený. 21
HUDBA NOCI.
Noc tichá, vlažná... Modrou tmou mlhavé zvuky z dálek zní. Vánek lká v duši jemně, mdle, jak v strunách harfy nervosní. Měsíc tak divně modravý nad strání vyšel rozesněn. Vůně jdou kolem z hájů luk mdlým krokem bledých princezen. Kraj v modrých pavučinách sní – Noc tichá, vlažná... Modrou tmou má duše jemná, nervosní zaznívá hudbou zázračnou... 22
PIANISSIMO.
Mé srdce spito sladkým snem o kraji věčně modravém, jenž za světem tam leží... A touha vstává v duši mé, v mé duši teskné, bolavé! Ó, pojď, má duše, půjdeme, pohoří noci přejdeme – do krajů modrých, krajů mých v snů lilijích. – – – – Tam zámek z alabastru mám, jenž ční až do oblak, tam vládnu květům, ptákům sám, tak šťasten, tak... A lunatické princezny zde předou hedvábné své sny (ve vonných, zlatých komnatách, kde život plyne tiše v snách) z paprsků luny třpytivých, jako sníh. A spijeme se bílým snem a zapomenem na vždy zem – pojď! soumrak nastal již.... Nic nevidíš? Nic necítíš? Již sníš?...... 23
V SNÁCH.
Alejí tichounkou jsem šel, když hasl den, v mhách zatopen – do snů ven. A obzor byl jak zahrada, růžová, zlatá záhada vonící z dálky modrou tmou tak známou vůní, neznámou... A ztracen v sen jsem cítil jen, jak přeměněn se vznáším kams nad štíty hor za obzor... 24
III.
PASSIONATO.
Ó, ženo má! Ty hvězdo mého žití, tvá zář, jak trosečníku v moři k spáse svítí.. Ó, hrůzo myšlenky, že jas tvůj kdys by zhas. Pak vlnám žití bych byl vydán na pospas. [25]
SONET MÉ ŽENĚ.
Já kráčel světem polobdící a v květech země, ve hvězd jasu jsem hledal absolutní krásu a ve všem budil echo spící. A duch můj vzlétal do oblaků a v knihách čet a v hrudi lidské a hledal tony melodické, jež vřely v mého srdce tluku. A na konci když pouti bludné jsem našel tebe nenadále, jsem procit ze sna báje trudné. A udiven jsem shledal bdělý, že po můj celý život stále mé písně o tobě jen pěly. 27
A TY’S PŘIŠLA.
Tolik jsem se naplakal ve své duši trudné, komu bych své srdce dal, něžné srdce svoje dal na své pouti bludné. A ty’s přišla jako den jarní plný vůně, zakývala’s do oken, za kterými bledý sen dlouhá léta stůně... A když jsi mne na čelo políbila dlouze, srdce tiše zaznělo, jasnou písní zaznělo v nekonečné touze. A mé kraje tesknící procitly v tvém hlase, slunce paprsk zářící, květy vonné zářící zaplanuly zase. A já tak se naplakal ve své duši trudné, komu bych své srdce dal, něžné srdce svoje dal na své pouti bludné. 28
ROZKVĚT.
Ptáci sladce pějí den tak usměvavý, že se mi chce rozletěti do dálavy. Na obloze plují obláčkové hebcí. Duše naslouchá, jak jilmy v sny jí šepcí. Labutě mdlé, bílé plují po jezeře, a sny křehké klepou na mé chýše dvéře. Přináší mi pozdrav z dálných krajů snění, kam nepřišel nikdo, odkud návrat není. A ty sedíš u mne, květy zdobíš čelo, abych snil, že moje jaro rozpučelo... Že mé jaro kvete, že se mládí vrací, z jihu že přec přilétli zas mojímoji ptáci... 29
ŠLA’S KOL...
Šla’s kol snící, a z tvých retů plno květů skanulo v mou duši spící, netušící, že přicházíš z jiných světů. A v tvých stopách se má tichá niva, snivá, zádumčivá probudila ze sna. Vesna rozpěla se mlčelivá. A ta píseň v moje nitro, nitro tvoje, vnesla vůně, po nichž věčně, věčně stůně lidské srdce bez úkoje. 30
TVÉ OČI.
V tvojich očích zelenavých vidím kraje zářící, zírám v kout ten v snivé chvíli láskou spilý zpod tvé kštice šumící. Jak bych bloudil tklivou nivou, hvězdami jež rozkvetla, cítím, kterak ze zahrady pluje všady vůně růží, vůně mdlá. Slunce plane z modré výše, jako zlatý drahokam, teplo v moji duši dýše z oné říše, kraj svých dětství vidím tam. 31
VE HNĚDÝCH VLASECH...
Ve hnědých, těžkých vlasech tvých šer cítím hvozdů zapadlých, v nichž víly v modrých závojích se koupou v tůních měsíčných. Tvých tváří bledých hebký sníh zřím vláti v dlouhých šarpijích do šera hvozdů zapadlých, těch hnědých, těžkých vlasů tvých. A z očí tvojich dumavých svit luny plane do snů mých z propastí dálek neznámých, zkad zdá se mi, že v líc mi dých’ šer teskných hvozdů zapadlých. 32
NECH MNE ZASTŘÍT DLOUHÝM VLASEM SVÝM...
Tvůj vlas je jako samet mdlý, jak noc, jež v luny paprsku se v řece zrcadlí. Tvůj vlas tak voní omamně polibky zrosen, v nočních tmách do snů vždy kyne mně. Chci zabořit v něj hlavu svou, chci utopit v něm bolest svou, v něm bolest svou, v něm smutek svůj, ty tmavý vlase, vlase můj... 33
PRŠÍ TAK TIŠE.
Prší tiše na město. (Paul Verlaine.)
Prší tak tiše do šera teskného mdlého večera... Sedím u okna s ženou svou, s ženou svou, sestrou, milenkou. Slyším kvil deště vzlykavý: „Což naše srdce churaví?“ A stále šumí deště sten, hledíme v sebe, zříme ven; mdlo venku, mdlo je v nitru mém: „Budeme šťastni, nebudem?...“ Prší tak tiše do šera zádumčivého večera... 34
JARO V ZIMĚ.
Na horách, pláních dosud sníh, však smavé jaro v očích mých – Hle, ženo, pole lilijí před okny. Nech, ať uviji z nich pro tě věnec nevěsty, v svůj vlas jej můžeš zaplésti. A bílé roucho na se vem a z diamantů diadém, bych v loktech tvojich opojen snil v růžích jara vonný sen. 35
SPLYNUTÍ DUŠÍ.
Je jaro zas, svět jeden jas, a vůně plují v našínaši síň tak měkce kolem nás. Ten domek náš. Tak diskretní ve květech stulen. V bájích tu dvě duše sní. Má ženo, ženo oddaná, to vše jsem stvořil pro tebe, ty duše má. A ty’s se bála se mnou žít... Teď nebojíš se více již v tu chýš mou jít? Mně život sen, a snem mi žít! V té malé síni, v květech, snech chceš mojí být? 36
IDYLLA.
Zda sobě vzpomínáš na blahé ony chvíle? Máj kolem rozkvetl... My v rokokové ville na břehu jezírka v thujovém stromořadí jsme spřádali své sny o nekonečném mládí. A pozdě večer pak, když stříbro luny plavé v klokotu slavíků své světlo mihotavé na naše postýlky dvě hebce rozlévalo nám všechno dokola se krásným snem být zdálo. 37
JE MI TAK SLADCE...
Je mi tak sladce, tak sladce mdle, v duši se písnička vkrádá, zdá se mi, drahoušku, že mne máš den ke dni víc a víc ráda... Tak mdlo mi, tak sladce, tak sladko mdle, z mé duše se akkordy roní, modravé, bleďounké, zarudlé, parfumem tuberos voní. 38
PAK LÍBEJ MNE...
Když tichá píseň duší táhne, a slyším housle všude znít, když úsměv na mých retech sídlí, mně plane v očích slunce svit, ó, nech mne snít. Však když zříš chmuru na mém čele, na tváři vrásky tajemné, mé zraky planou rozteskněle, mé srdce steskem rozechvělé, pak líbej mne, pak líbej mne! 39
V CHVÍLI VÁŠNIVÉ.
Ó, pojď a líbej tváře mé... My přece šťastni budeme. Můj dech se chvěje, cítíš snad? Ó, tolik chtěl bych mít tě rád. Stiskni v dlani ruce mé, moje srdce vášní vře, slyšíš tepat v stěny cév prudce, bouřně mojímoji krev? Jen naslouchej, uslyšíš její zpěv! 40
TOUHA.
Nebe jako purpur plane požárem nádherným. Dvé rukou ženských, jemných mne tiskne k ňadrům svým. A v sadě vodotrysky jak ze sna šumějí. Paní Melancholie prochází alejí,alejí. A tiše, zlehka kráčí, hledí do oken mých, jak přízrak dávných časů smutných, mdlých, blaživých... Ó, tento večer chtěl bych tě strhnout v náruč svou a vyšílit se láskou tak dlouho pohřbenou. 41
RŮŽE.
Ó, růže rudé, ó, růže plavé, teskné vy květy, vášnivé, žhavé, jak často jsem o vás v nocích svých sníval, jak mnohé písně o vás jsem zpíval, jak ve vás, s vámi v jedno jsem splýval, ó, květy moje. Ó, květy žhoucí, ó, květy mroucí, v duši však nehynoucí, jež věčně pláte, svit slunce ždáte a bez úkoje. 42
IV.
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Má ženo snící, jaro mé duše, můžeš mi říci, jaký to div se náhle stal?
Nad vrchy v slunci vůně se třese, třešně květ vůkol obsypal.
[43]
PÍSEŇ JARA.
Letí jaro krajem, letí, sype v srdce nadšení, obaluje sněti květy, z pupenců tká lupení. Cítím ve svém srdci chvěti dávných tužeb rašení, letí jaro, krajem letí, sype v srdce nadšení. Stromy září kolem květy, v sny ti šumí lupení, všechno v píseň mění se ti, v píseň jara, nadšení. 45
JARO.
Tak sladce ptáci pějí, tak jemně vánky vějí, na nivách září kvítí, oblaka rudě svítí, a všechny dívky touhou mrou, jakoby jaro láskou svou vše chtělo udusiti. 46
V ALEJI.
Slunce svoje světlo spouští v šerá houští, vánek zlehka nese sem vůni pestrých chrysanthem... Listí šumí, ptáci pějí ve aleji, kdesi kvílí fontán mdlou píseň tichou, vzlykavou... V jasmínových snětích skryt vidím spit, jak se kolem celý svět mění zvolna v samý květ... 47
KRAJ V KVĚTECH.
Kraj v květech. Vesnička. Pastviny, lesy. Kde asi srdce mé, kde myslí, kde jsi? Na stráních děvčátka sbírají květy. Vzpomínám, co bylo před mnoha lety, Teplo tak... Za humny šalmaj kdes zpívá... Léta odplynulá, co z vás mi zbývá? 48
LÉTO NA VENKOVĚ.
Ve zlaté záři hřející lze vidět v květech smějící se klidnou vlídnou vesnici. Kol luka, háje tesknící, kde bloudím s duší pějící, s úsměvy štěstí na líci. A prostřed nivy vonící ční hřbitov s pustou zvonicí stříbrné tony ronící. Jen večer, když v hvězd směsici se lesknou hvozdy šumící zní krajem vzdechy tesknící. To kraj mé duše blouznící, jež sní ve zlatém měsíci o touhách, láskách tisíci. 49
KVĚTEN.
Máj rozkvetl... Mdlá nálada se rozlila po kraji všem, a zlatá světla na lada se sypou s nebe lijákem. Kvetoucí třešně září v dál... Kol kočár přejel... Akáty kdes voní... Pták v snech zatikal... Vzduch chví se sluncem prohřátý... Cvrkání cvrčků slyšet sem... chýš v stráni... Včely s bzukotem se spouští v jetel, bílý rmen... A ty jsi šťasten – zdá se ti, že držíš ženu v objetí a líbáš, líbáš, líbáš jen... 50
POLEDNE.
Luh, stráně, hvozd... a něco níž pár chaloupek se v břízách tají. Je ticho... Občas uslyšíš, jak cvrčci v polích cvrkotají. Klasy se vlní. V žitě mák se pestří. U cest hruše zrají. A slunce žhne, žhne v srdce tak, že lidé láskou omdlévají. Den mdlý, den horký, žhavý den. Jsou lidské duše okouzleny. Krev v žilách vře, žhneš, omámen se řítíš v teplou náruč ženy... 51
HORSKÁ VESNICE.
V topolech běží bílá silnice... U lesa dým se valí z brambořiští... Pastvina, kopce, v rokli vesnice... Pár kachen kejhá v kalném tratolišti... Na polích žluté stohy... kupky sena... Beránci bílí nebem v dálku pílí... A za stodolou s hráběmi jde žena... zpívá si: „Jene, Jeníčku můj milý“... 52
TICHÝ VEČER.
Nad zemí závoj mlh zlehounka splývá, za hájkem vychází měsíc jak sen – V chaloupkách zažehli světla... Kdos zpívá u rybníka tichounce, tichounce jen... V kapličce pod strání klekání zvoní. Jdeš v snech jak somnambul k vesnici tmou. Hvozd šumí... Sníš... Třešňová alej v sny voní vůní tak sladkou, až k závrati mdlou. 53
POLNÍ STEZKOU.
Luh pomněnek je pln a květů sedmikrás, pruh řeky v keřích vrbových se vine, pod strání k obzoru se vlní zlatý klas, u háje rybník modrý v sítí kyne. A v hvozdu houštinách je dneska plno ptáků, a skvrny jahod všude v mechu svítí, a klenbou buků vidět do oblaků, zkad v stíny lilavé se snopy světla řítí. V té lázni teplé, v které kraj se koupá, – jak žena, jež své odhaluje vnady – zrak vytržením plá a duše v azur stoupá. A tiše, měkkounce, jda polní úzkou cestou, mním, šťasten k zbláznění, že ubírám se tady do blízké, tiché dědinky, v údolí, za nevěstou. 54
SVÁTEČNÍ DEN.
Kraje v bílém rouše skví se, drahokamy blyští, svítí, potok jako poblázněný po svahu se ke vsi řítí, slunce stříbrňáky hází... stromy stromům vyprávějí, les jak kostel kyne, ptáčci na mši hlučně vyzvánějí. V trávě kráčím stezkou žitem, písničku si v duchu zpívám, ke stromkům se vroucně tulím, květy hladím, broučky líbám, jsem tak blažen, v slunce záři, spokojen a roztoužený, jak bych probudil se z mrákot na růžových loktech ženy... 55
CHCI UMŘÍT V KVĚTECH.
Přál bych si jen umříti v den, kdy léto dýchá vůněmi a světly do oken... A zeleň plá a svítí tak, cypřiše teskné, topoly šumějí do oblak... A odkuds’ zdáli, nevíš, víš, mdlé tóny houslí zahrady ti táhnou blíž a blíž... A ty jsi šťasten, šťasten tak, jak cypřiší bys’ byl, jež šumí do oblak... A tóny houslí, tóny mdlé se snáší níž a níž... ty umíráš, se usmíváš... smrt ani necítíš... 56
V ZANÍCENÍ.
Letní krajiny! Kdy v dálce vrchů lem se snoubí v úsměvech a světlech s azurem, a vzduch pln nadějí, kontury vesnice se štíhlou zvonicí, ty sady, aleje, břeh květy bující se v řece shlížejí, tu cítím v moje sny, jak prší slunce jas a kvetou nivy mé a zrá mých polí klas a voní sklizněmi, a pro mé objetí svět malým zdá se být, chci tolik zpívati a tolik, tolik žít, jak nikdo na zemi. 57 OBSAH:
I. Z kraje báje.
Hudba7 Stvoření hudby8 Pohádka o snivé duši10
II. Na stlumené struně.
Arietta15 Kout z Prahy16 Vůně šeříku17 Z mého zátiší18 Berceuse19 Večerní snění20 Truchlivá noc21 Hudba noci22 Pianissimo23 V snách24
III. Passionato.
Sonet mé ženě27 A ty’s přišla28 Rozkvět29 Šla’s kol...30 Tvé oči31 Ve hnědých vlasech...32 Nech mne zastřít33 Prší tak tiše34 Jaro v zimě35 Splynutí duší36 Idylla37 Je mi tak sladce...38 Pak líbej mne...39 V chvíli vášnivé40 Touha41 Růže42
IV. Píseň života.
Píseň jara45 Jaro46 V aleji47 Kraj v květech48 Léto na venkově49 Květen50 Poledne51 Horská vesnice52 Tichý večer53 Polní stezkou54 Sváteční den55 Chci umřít v květech56 V zanícení57
E: jf; 2004 [59]
Bibliografické údaje

Vydání: [1.]

Počet stran: 60

Věnování: Zelenka-Lerando, Lev
(Příteli Lvu Zelenkovi-Lerando, mistru hry harfové, na důkaz obdivu svého a sympatií. 1./7. 1905. Em. šl. z Lešehradu.)

Autor motta: Jacobsen, Jens Peter; Goethe, Johann Wolfgang
(J. P. Jacobsen. Goethe.)

Motto: Jacobsen, Jens Peter; Goethe, Johann Wolfgang
(J. P. Jacobsen. Goethe.)