POHÁDKA O SNIVÉ DUŠI.
Na březích velkých modravých jezer,
nad nimiž palmy skláněly listy
v zlaceném vzduchu polibky slunce
žírného jihu sálavých barev,
jež touhou mřely v kyticích květin,
v kyticích květin planoucích láskou,
dýšících mdlými vůněmi vášně
zvířené písní potulných bardů
s kordem po boku, s kytarou v ruce,
v sladké té říši hrdinských bájí,
uprostřed lesku, moci a slávy,
jak útlý kvítek vyrostla tiše,
vzdálena sečí, poplašných křiků,
vnořena v snění tajemných legend.
Ten starý hrad, kde s otcem svým žila,
jenž jako supí hnízdo se vznášel,
ke skalní stěně přitulen v bázni,
že smělá ruka drzého lovce
napne svůj luk a srazí jej v propast,
byl jejím světem. Zde žila klidně,
čtouc v knihách žlutých o velkých recích,
jížjiž zabít saně vyjeli sobě,
získati panny pro svoje srdce,
hrdinským činem, ostřím svých mečů.
Tu kdysi přijel z dalekých krajin
neznámý minstrel na bílém koni,
měl plavé vlasy, stříbrný palaš
a zlatou přílbu, jak záblesk slunce,
a modré oči jak jižní blankyt.
10
A kněžna plachá skryla se v síni
za tmavou clonou, stínící okno,
pod kterým jel, své zpívaje písně
o divné touze, již vyjel hledat.
A neshléd panny, jež touhou mřela
– tak blízko jemu a v dálce přece –
tou touhou, za níž vyjel si v dálku
za sedm hor a sedmnáct moří...
A zmizel zas... zpěv jarý jeho
jen z modrých hvozdů zaleh’ jí k sluchu,
pak opět ticho nastalo věčné...
A smutná panna sedala zase
v komnatě chladné čtouc v žlutých knihách
o velkých recích, vyjevších sobě
zabíti saně, střežící kdesi
na konci světa zakletou pannu,
práhnoucí láskou po smělém reku
s plavými vlasy, modrými zraky...
11