PALÁC DUŠE.

Emanuel Lešehrad

PALÁC DUŠE.
Dlouho plul jsem po jednotvárném, smutném, pustém moři, až konečně zahlédl jsem v šeru večerním obrysy nějaké skály s mramorovým zámkem. Nevím jakou magickou mocí – ale od prvního okamžiku pocítil jsem nevysvětlitelnou touhu vejíti do něho. Pozoroval jsem věže, ztrácející se v nebi, safírový portál s amethystovými karyatidami, úzká, gotická okna, skupinu cypřiší, v stavu nejvyšší zvědavosti, jíž jsem nikdy nepoznal a jež přibližovala stále můj koráb. Všechno prozrazovalo nádhernou, nekonečnou něhu – krátce, jakési pohádkové kouzlo, kterého nebylo lze slovy vyjádřiti. Kdo přebýval asi v onom paláci? Bylo to mysterium. A stejně bylo mamo, když jsem se snažil, abych osvětlil pevninu, kterou jsem tak neočekávaně objevil. Přemítal jsem o svých zámořských plavbách, o mocných knížatech a caesarech, ale nedospěl jsem k žádnému uspokojujícímu výsledku. Přece však rozhodl jsem se vkročiti do zámku. Byl jsem zvyklý na dobrodružství a vyhledával jsem je. Žil jsem dlouho se svým otcem – šedým rytířem – na rodném hradě a snil o slávě a hrdinských činech. Náhle vzplanuly boje 3 ve svaté zemi. Ačkoli jsem byl jediným potomkem starobylého šlechtického rodu a otec byl na sklonku života, vypravil jsem se se svým korábem do dalekých krajin Palestíny. Boje se skončily a já se navracel smuten do své vlasti. Nebyl jsem uspokojen slávou a hrdinskými činy, toužil jsem po něčem vyšším, něčem nadsmyslném, pohádkovém. A možná, že to bylo také příčinou, uzřel-li jsem zámek na vrcholu skály, že vzbudila se ve mně zvláštní, neurčitá vášeň, jež naplňovala mé srdce. Má fantasie byla tak pobouřena, že jsem viděl zámek lehkou září obestřený, září, jež nebyla podobna nijakému přírodnímu úkazu, nýbrž té, jež vydechuje z pohádek a vidin bledých mučednic, čarovný to závoj tajůplného obrazu, kterýž jsa zastřen, vybízí k odhalení. Ponořiv se v toto pozorování, které zdálo se býti kouzelným snem, pohlcoval jsem blížící se zámek zanícenými zraky. Hlavní jeho rysy nasvědčovaly chmurné starobylosti. Vše třpytilo se otřelým zlatem a unylým mramorem. Střecha pokryta byla spoustou filigránských věžiček s úzkými okny, jimiž prosvitávalo hvězdnaté nebe. Kromě těchto zvedala se po straně samostatná, vysoká, stříbrná věž, jež vrhala dlouhý stín na vlny moře. Ještě jsem neukončil svého pozorování, když se zastavil koráb u vyvýšeného pruhu země, vybíhajícího do vod. Vystoupil jsem z lodi, nechav družinu svoji zpátky. Zabušil jsem třikrát na bránu. Otevřela se a já vstoupil do dlouhé, tmavé chodby. Ani živé duše nebylo k spatření. Došel jsem na konec chodby. SálSál, do kterého jsem vkročilvkročil, byl prostorný a pustý. Okna byla 4 pomalována táhlými světicemi se zlatými lilijemi v rukou a stěny byly vykládány opály a ebenovým dřevem. Marně jsem se však namáhal rozeznati podrobnosti sálu ve vzrůstajícím šeru noci. Rozeznal jsem pouze spoustu zbraní rozvěšených po zdech, ty však nikterak nebyly s to, aby v temné místnosti zjednaly většího jasna. Seznal jsem, že přítmí, jež zde panovalo, bylo spíše smutkem, než příznakem noci. Prošel jsem místností a kráčel do druhého sálu. Ale minuta míjela za minutou, hodina za hodinou a já bloudil a bloudil. Dutě ozývaly se kroky na mramorových dlaždicích. Snažil jsem se vzrůstající rozčilení uklidniti. Přesvědčoval jsem sama sebe, že většinu toho, co pociťoval jsem v těch divných korridorech a sálech, sluší přičítati vnitřnímu smutku a pustotě jejich. Však marně jsem se přemlouval. Pozvolna počal jsem cítiti hrůzu a konečně lekal jsem se vlastního stínu, plížícího se na stěně. Zastavil jsem se a naslouchal. Naslouchal jsem nakloněn ku předu – s vytřeštěnými zraky – snaže se utišiti své bouřící srdce, dalekému, tichému pláči, který teskně, ach teskně, aniž vím odkud, bylo lze slyšeti. Schvácen náhlým, nesnesitelným děsem přitiskl jsem se ke stěně, neboť se mi zdálo, jakoby se pláč blížil ke mně, do mne, zcela do mne... Sotva však jsem se přitiskl ku stěně, zaslechl jsem tiché kroky opodál. Sledoval jsem je v největším údivu, ne bez zděšení, ač dojmy tyto jsem vysvětliti si nikterak nedovedl. Podivným pocitem zamrazení cítil jsem se zachvácen, když jsem sluchem stopoval tyto lehké kročeje. Jakmile pak zanikly v dálce, pospíchal jsem za 5 nimi, ty však se stále vzdalovaly a jediné to jsem cítil, že ozvěna jimi probuzená mnohem děsivěji působila. Jsa však od nejútlejšího mládí zvyklý nebezpečenství a lákán tajemstvím zámku, nemeškal jsem pokračovati ve svém pátrání; poháněn úzkostí před něčím nevysvětlitelným, dospěl jsem k starým, zrezavělým dveřím, jež byly přivřeny, a jež s pronikavým skřípotem povolily. Zarazil jsem se, neboť právě v tom okamžiku, ačkoli nerozeznával jsem správně, zaslechl jsem podivný, žalostný pláč, pláč smutný a něžný... Zmítán nezvyklými pocity a také překvapen, měl jsem přece ještě tolik duchapřítomnosti, abych nějakým zvukem nerozvířil hrobového ticha. Také nebyl jsem jist, kde se nacházím. Nalézaje se v šeru nějaké komnaty, do níž vnikaly okny paprsky měsíce, mohl jsem tušiti, že je to místnost prostranná a stejně pustá jako předcházející. Též okna byla stejně pomalována a do špičky vybíhající jako v prvém sále. A nyní, když onen divný pocit hrůzy zmizel, rozpomenul jsem se na tiché kroky a na teskný pláč. Kráčel jsem tedy dále. Ale sotva jsem učinil několik kroků, tu jakoby tiše vedle mne někdo zasténal. Ano, cítil jsem cosi tam v temnu, tam v temnu, kde stíny se tísnily a mřely. Ano, slyšel jsem ten nářek – často, celý svůj život – a přece nepátral jsem po příčině jeho. A nyní, večer, v pustém zámku, kde chápal jsem vše, kde cítil jsem své nitro, odkud ten pláč? Vycházel z mého nitra? Zdaž neslyšel jsem ty tiché kroky prodlužovati se ve mně? Naslouchám něčemu dávnému, věčnému, podvědomému? Tu přitiskl jsem své hubené ruce 6 na rozpálené skráně a vykřikl zoufale úzkostí a nejistotou, až hrad se otřásl v základech. A jakoby čarovnou mocí – počala se temnota rozptylovati, a na trůně z ebenu zjevila se báječná bytost v smutečním závoji. Její obličej byl něžný a krásný a z očí jí padali andělé. Hlavu měla skloněnu na sněhová ňadra, a skráně zdobila trnová koruna... Když jsem tak v údivu stál, pozvedla své uslzené zraky a bolestně se usmála. Tu rozzvučelo moře všechny své lýry, tritóni vypluli z hlubin a zaduli v konchy, a zlaté slunce se zastkvělo nad palácem mé Duše...

Kniha Metempsychózy (1901)
Autor Emanuel Lešehrad