Metempsychosy
„Abyssus abyssum vocat“.vocat.“
V PRAZE
Tiskem Em. Stivína v Praze. – Nákl. vlastním.
1901.
[1]
Psáno v letech 1899.
[2]
PALÁC DUŠE.
Dlouho plul jsem po jednotvárném, smutném, pustém moři, až konečně zahlédl jsem v šeru večerním obrysy nějaké skály s mramorovým zámkem. Nevím jakou magickou mocí – ale od prvního okamžiku pocítil jsem nevysvětlitelnou touhu vejíti do něho. Pozoroval jsem věže, ztrácející se v nebi, safírový portál s amethystovými karyatidami, úzká, gotická okna, skupinu cypřiší, v stavu nejvyšší zvědavosti, jíž jsem nikdy nepoznal a jež přibližovala stále můj koráb. Všechno prozrazovalo nádhernou, nekonečnou něhu – krátce, jakési pohádkové kouzlo, kterého nebylo lze slovy vyjádřiti. Kdo přebýval asi v onom paláci? Bylo to mysterium. A stejně bylo mamo, když jsem se snažil, abych osvětlil pevninu, kterou jsem tak neočekávaně objevil. Přemítal jsem o svých zámořských plavbách, o mocných knížatech a caesarech, ale nedospěl jsem k žádnému uspokojujícímu výsledku.
Přece však rozhodl jsem se vkročiti do zámku. Byl jsem zvyklý na dobrodružství a vyhledával jsem je. Žil jsem dlouho se svým otcem – šedým rytířem – na rodném hradě a snil o slávě a hrdinských činech. Náhle vzplanuly boje
3
ve svaté zemi. Ačkoli jsem byl jediným potomkem starobylého šlechtického rodu a otec byl na sklonku života, vypravil jsem se se svým korábem do dalekých krajin Palestíny.
Boje se skončily a já se navracel smuten do své vlasti. Nebyl jsem uspokojen slávou a hrdinskými činy, toužil jsem po něčem vyšším, něčem nadsmyslném, pohádkovém. A možná, že to bylo také příčinou, uzřel-li jsem zámek na vrcholu skály, že vzbudila se ve mně zvláštní, neurčitá vášeň, jež naplňovala mé srdce. Má fantasie byla tak pobouřena, že jsem viděl zámek lehkou září obestřený, září, jež nebyla podobna nijakému přírodnímu úkazu, nýbrž té, jež vydechuje z pohádek a vidin bledých mučednic, čarovný to závoj tajůplného obrazu, kterýž jsa zastřen, vybízí k odhalení.
Ponořiv se v toto pozorování, které zdálo se býti kouzelným snem, pohlcoval jsem blížící se zámek zanícenými zraky. Hlavní jeho rysy nasvědčovaly chmurné starobylosti. Vše třpytilo se otřelým zlatem a unylým mramorem. Střecha pokryta byla spoustou filigránských věžiček s úzkými okny, jimiž prosvitávalo hvězdnaté nebe. Kromě těchto zvedala se po straně samostatná, vysoká, stříbrná věž, jež vrhala dlouhý stín na vlny moře.
Ještě jsem neukončil svého pozorování, když se zastavil koráb u vyvýšeného pruhu země, vybíhajícího do vod. Vystoupil jsem z lodi, nechav družinu svoji zpátky. Zabušil jsem třikrát na bránu. Otevřela se a já vstoupil do dlouhé, tmavé chodby. Ani živé duše nebylo k spatření. Došel jsem na konec chodby. SálSál, do kterého jsem vkročilvkročil, byl prostorný a pustý. Okna byla
4
pomalována táhlými světicemi se zlatými lilijemi v rukou a stěny byly vykládány opály a ebenovým dřevem. Marně jsem se však namáhal rozeznati podrobnosti sálu ve vzrůstajícím šeru noci. Rozeznal jsem pouze spoustu zbraní rozvěšených po zdech, ty však nikterak nebyly s to, aby v temné místnosti zjednaly většího jasna. Seznal jsem, že přítmí, jež zde panovalo, bylo spíše smutkem, než příznakem noci. Prošel jsem místností a kráčel do druhého sálu. Ale minuta míjela za minutou, hodina za hodinou a já bloudil a bloudil. Dutě ozývaly se kroky na mramorových dlaždicích. Snažil jsem se vzrůstající rozčilení uklidniti. Přesvědčoval jsem sama sebe, že většinu toho, co pociťoval jsem v těch divných korridorech a sálech, sluší přičítati vnitřnímu smutku a pustotě jejich. Však marně jsem se přemlouval. Pozvolna počal jsem cítiti hrůzu a konečně lekal jsem se vlastního stínu, plížícího se na stěně. Zastavil jsem se a naslouchal. Naslouchal jsem nakloněn ku předu – s vytřeštěnými zraky – snaže se utišiti své bouřící srdce, dalekému, tichému pláči, který teskně, ach teskně, aniž vím odkud, bylo lze slyšeti. Schvácen náhlým, nesnesitelným děsem přitiskl jsem se ke stěně, neboť se mi zdálo, jakoby se pláč blížil ke mně, do mne, zcela do mne...
Sotva však jsem se přitiskl ku stěně, zaslechl jsem tiché kroky opodál. Sledoval jsem je v největším údivu, ne bez zděšení, ač dojmy tyto jsem vysvětliti si nikterak nedovedl. Podivným pocitem zamrazení cítil jsem se zachvácen, když jsem sluchem stopoval tyto lehké kročeje. Jakmile pak zanikly v dálce, pospíchal jsem za
5
nimi, ty však se stále vzdalovaly a jediné to jsem cítil, že ozvěna jimi probuzená mnohem děsivěji působila.
Jsa však od nejútlejšího mládí zvyklý nebezpečenství a lákán tajemstvím zámku, nemeškal jsem pokračovati ve svém pátrání; poháněn úzkostí před něčím nevysvětlitelným, dospěl jsem k starým, zrezavělým dveřím, jež byly přivřeny, a jež s pronikavým skřípotem povolily.
Zarazil jsem se, neboť právě v tom okamžiku, ačkoli nerozeznával jsem správně, zaslechl jsem podivný, žalostný pláč, pláč smutný a něžný...
Zmítán nezvyklými pocity a také překvapen, měl jsem přece ještě tolik duchapřítomnosti, abych nějakým zvukem nerozvířil hrobového ticha. Také nebyl jsem jist, kde se nacházím. Nalézaje se v šeru nějaké komnaty, do níž vnikaly okny paprsky měsíce, mohl jsem tušiti, že je to místnost prostranná a stejně pustá jako předcházející. Též okna byla stejně pomalována a do špičky vybíhající jako v prvém sále.
A nyní, když onen divný pocit hrůzy zmizel, rozpomenul jsem se na tiché kroky a na teskný pláč. Kráčel jsem tedy dále.
Ale sotva jsem učinil několik kroků, tu jakoby tiše vedle mne někdo zasténal. Ano, cítil jsem cosi tam v temnu, tam v temnu, kde stíny se tísnily a mřely. Ano, slyšel jsem ten nářek – často, celý svůj život – a přece nepátral jsem po příčině jeho. A nyní, večer, v pustém zámku, kde chápal jsem vše, kde cítil jsem své nitro, odkud ten pláč? Vycházel z mého nitra? Zdaž neslyšel jsem ty tiché kroky prodlužovati se ve mně? Naslouchám něčemu dávnému, věčnému, podvědomému? Tu přitiskl jsem své hubené ruce
6
na rozpálené skráně a vykřikl zoufale úzkostí a nejistotou, až hrad se otřásl v základech.
A jakoby čarovnou mocí – počala se temnota rozptylovati, a na trůně z ebenu zjevila se báječná bytost v smutečním závoji. Její obličej byl něžný a krásný a z očí jí padali andělé. Hlavu měla skloněnu na sněhová ňadra, a skráně zdobila trnová koruna...
Když jsem tak v údivu stál, pozvedla své uslzené zraky a bolestně se usmála. Tu rozzvučelo moře všechny své lýry, tritóni vypluli z hlubin a zaduli v konchy, a zlaté slunce se zastkvělo nad palácem mé Duše...
BÍLÝ PAPRSEK.
Vratkost věcí, jež jsou.
Věčnost věcí, o nichž sníme.
Darmesteter.
Obloha byla zatažena mraky, a nad vrcholky hor kmitaly se rudé, sinavé blesky.
Kráčel jsem pustou rovinou, na níž rostla spoře tráva a nízké stromky a která splývala na dalekém obzoře s bílou, útlou linií nebe...
Obloha byla zatažena mraky. Nade mnou krákalo hejno havranů a kroužilo nad mojí hlavou.
Cítil jsem únavu ve všech údech, a nohy mé klesaly... Vzmužil jsem se a kráčel dále. Skřek havranů poháněl mne ku předu a dával mi nadlidskou sílu.
7
Avšak jak dlouho to může trvat? Zraky mé žhnuly a nohy mé byly rozedrány do krve. Vlekl jsem se tedy namahavě pustou plání k onomu bílému pruhu na obzoru....obzoru...
Nevím, jak dlouho jsem ještě kráčel. Ale pojednou mne síly opustily a já klesl u cesty do nízké trávy, a v mé hlavě nastala noc.
***
Procit jsem na loži v bílých poduškách....poduškách... Kde to jsem? – Neznámé stěny....stěny... kdo mne sem donesl?
Vztýčil jsem se a rozevřel oči.
Pojednou spatřil jsem bílý paprsek kráčeti komnatou. Byla to postava ženy s dlouhými pažemi a nevýslovně smutnými zraky.
Nyní jsem věděl jistotu!
To byla ona bílá, útlá linie daleko na obzoru, k níž jsem kráčel.
Má touha to byla....byla... A tato žena byla má jediná spása, můj začátek a konec, život a smrt.
Neb my hledali se od počátku světa.
A konečně se našli.
A tehdy zpívaly hvězdy, a slunce vyšlo nad obzor....obzor...
***
Nikdy jsem jí nemiloval tak jako tenkráte. A byli jsme jednou bytostí, jedinou duší, věčnou a nekonečnou...
Oh, ty chvíle štěstí v družném objetí!
Vzpomínám na ně v měsíčných nocích a tisknu je na svá bledá ústa.
„Má vlasti, ty záříš jak slunce!“
8
A z bolestí touhy, jež zpívala na mých prsou, rozkvetly písně v mých sadech a vylétli zářící ptáci.
Neboť nebylo šťastnějších duší nad duše naše.
***
Ale Osud nám nepřál. Neboť počal váti a studené větry zmrazily její líce.
A kdysi v bouřlivé noci, kdy dešť a blesky šlehaly v okna, zavřely se její oči a ona skonala v mém náručí.
***
Ale mé srdce jásalo. Neboť z roskoší lásky, jež nás vrhla do bílých sněhových podušek, zrodil se můj syn, má píseň, má věčnost.
Neboť v něm žila má touha, má žena a mé štěstí, můj život a má smrt.
***
A opět byla bouřlivá noc a blesky se kmitaly nad vrcholky hor.
Daleko, závratně daleko zpívá bílá, útlá, nekonečně smutná linie obzoru:
„Má vlasti, ty záříš jak slunce!“
Srdce mé jásá, oči mé hoří. Jsem šťasten, nevýslovně šťasten.
A opět skláním hlavu na prsa, hruď má se zvedá, a líbám a laskám kadeře svého syna, své štěstí a svoji věčnost...
9
CESTA DO MĚSÍCE.
Před mé lůžko luna vrhá ostré svoje světlo;
chvíli v pochybách jsem, jíní nejiskří-li na zemi se.
Zdvihám hlavu, hledím vzhůru k skvělé luně,
hlavu skláním pak a v rozpomínky nořím se na svůj domov.
Li–tai pe.
Byla noc.
Krajina spala a měsíc svítil na obloze.
Stál jsem na balkonu domu a hleděl na veliké hvězdy.
Bylo ticho, že jsem slyšel každý úder svého srdce. Hlava má klesla. U mých nohou leželo město a věže trčely k nebi a vrhaly dlouhé stíny do ulic.
A daleko na obzoru rýsoval se úzký pruh modře, nekonečně smutný, jako neukojená touha. Zvedl jsem zraky a naslouchal. A slyšel jsem zpěv. Vábivý a sladký. Brzy to bylo tiché štkání, brzy úpěnlivé prosby. Odkud přicházel ten zpěv?
A píseň strhla mne s sebou. Letěl jsem prostorem, rozpjal jsem křídla a vznesl se mezi hvězdy. Smál jsem se divoce, mé oči rozšířily se údivem, hruď se nadmula radostí a srdce mé vykřiklo, že temno se rozptýlilo a slunce šlehlo mi v oči. Letěl jsem daleko od světa. Velmi daleko. Daleko, neboť jsem necítil okovů země: V nejčistších sférách jsem letěl, uprostřed zlatých hvězd, bičován větry a viděl jsem ohnivá slunce kroužit v propastech věčnosti. A slyšel jsem hukot hvězd, jak burácel nekonečnem a klesal do náplně noci. A příboj a třeskot
10
stával se orkánem, stáčel se v smršti a strhoval světy do svého víru. Jenom já letěl nedotknut v této bouři a vichru, rozrážeje křídly vzduchové vlny.
Vichřice přešla.
V dálce planulo světlo. Stříbrný bod, který mne přitahoval k sobě.
V omamujících parách zářivé světlo... to byl můj cíl, pochodeň života, dávající rozlet duši, moje vlast, z které jsem kdysi přišel.
Touha procitla v mém srdci, bolestná touha, jež zplodila moji duši v horké noci mých snů.
Neboť ona mne probudila z lůna Prahmoty, v němž jsem snil od počátku světa. Neboť ona mi dala sílu rozletu do nekonečných prostorů. Neboť ona mi ukázala stříbrné světlo planoucí v prostorech věčnosti.
***
Letěl jsem prostorem a vznesl se mezi hvězdy.
Chtěl jsem doletět k světlu, jež prchalo před mojí dlaní a zářilo z obrovské výše. Ach, slyšet jen jedinou píseň, chytit jen jediný paprsek, který zranil mé srdce...
Napjal jsem všechny své síly, abych aspoň rychleji letěl, ale marná byla má námaha, marně plakal jsem bolestí, marně jsem rozpínal paže, abych se přiblížil k světlu.
Touho, má matko bolestná! Vlij sílu do mojich křídel a rozžehni srdce mé láskou a dovol, abych spočinul v klíně své vlasti, abych okřál v lesku jejího světla a dýchal vůni jejích krajin.
Viz, moje srdce, měkké dítě, klečí na kolenou a spíná své dlaně k tobě.
O tvou pomoc prosím, věčná matko Bolesti!
***
11
Nastalo ticho.
V prostorách vládla noc.
Země spala, a měsíc svítil na obloze.
Letěl jsem mléčnou drahou, tisíce hvězd tančilo kolem mne, a veliká slunce líbala moje tváře. Miliardy paprsků sršely mými vlasy a rozrážely se o má křídla.
Viděl jsem světy obydlené okřídlenými panami, háje kovových stromů. Viděl jsem Kyklopická města a obry, kteří měli tisíce očí a ohnivá těla.
Kvetoucí moře jsem přeletěl, zpívající hory jsem překročil, neboť nebylo země, jež by mne mohla upoutati, jež by mi mohla nahradit moji vlast.
Neboť má touha rostla a oči mé hořely radostí.radostí a srdce mé plakalo očekáváním.
A nic nemohlo zlomit mé vůle, neboť jsem toužil po své domovině, své vlasti, svém ráji.
Opovrhoval jsem všemi světy a všemi divy všehomíra, které mi postavila věčnost do cesty.
Letěl jsem přímo k svému světlu a často, když jsem míjel obydlený svět, vzpínal se ke mně zástup pannenských rukou. A když jsem letěl mimo andělské sféry, tu obletovali mne měsíční ptáci a zpívali kouzelné písně.
A nebylo nic, co by mne odvrátilo od cesty.
***
A pojednou, když zvedl jsem zraků svých k výši, spatřil jsem před sebou zářící měsíc. A duše má zajásala štěstím, a z očí mých vyšlehly slzy.
A tak jsem doletěl k své vlasti, měsíčné
12
domovině, již jsem opustil kdysi, v pravěkých dobách, a jíž se nedotkla dosud žádná lidská noha.
***
A slétl jsem zvolna na hvězdu a rty zlíbal jsem posvátnou půdu.
Bylo mi, jako bych znovu obživl, a duše má stala se čistší a vznešenější.
Vládlo zde ticho jako v teplých srpnových nocích, kdy nebe je poseto zářícími drahokamy.
A kráčel jsem opálovými hvozdy a naslouchal zpěvu paprsků odpočívajících na smaragdovém mechu.
A slyšel jsem prameny stínů vytryskovat z noční země.
Síly mne opustily, únava mne přemohla a mateřský spánek zahalil mne do svého pláště.
***
Z tmavé planety jsem přišel, kde žijí ohyzdní lidé, kteří se vraždí a nenávidí. V tmavém domě jsem žil jako poustevník v dobrovolném žaláři.
Žil jsem jako smutný vyhnanec, opustivší svou drahou vlast.
Trpěl jsem jako snílek, který náhodou zabloudil na tento svět a který se marně snaží, aby mu porozuměl.
Toužil jsem jako královské dítě, vyrvané z náručí matky, odchované cizími lidmi, týrané bolestmi, jež volá po slovech lásky a mateřského srdce.
Snil jsem v měsíčních nocích, kdy řinčící
13
ulice dřímají, kdy duše se odděluje od těla a uniká světu k nadzemským rájům, a měsíc svítí jako oko matky, jež hledá ve všemmíru své ztracené dítě.
***
Hledal jsem svoji pravou vlast.
Byl jsem nemocen tím divokým životem, má duše vyhledávala samotu, a moje tváře zbrázdily smutky.
A v temném pokojí svého domu spřádal jsem sny a plány, které by mne přivedly na stopu mé cesty.
Prohledal jsem všecky zapadlé, starožitné knihy, prošel srdce všech lidí, otevřel jsem dvéře všech domů.
V tajemných nocích jsem sloupal do sklepů. Smutně těkal jsem chodbami budovy.
Venku řinčely povozy a jásaly davy a svítilo slunce, ale já hledal svůj domov, svou duši, své panství a království, z něhož jsem vyšel.
Opovrhoval jsem vším, co pocházelo ze světa.
Přál jsem si býti jiným člověkem, krásnějším a čistším než lidé, kteří mne ohmatávali a navštěvovali.
Vzdálen všech radostí, daleko všech lidí, snil jsem o svém prapůvodu.
A v bolesti touhy přál jsem si prchnouti z tohoto světa, někam za hranice země, v nekonečný prostor.
***
14
Zkoumal jsem modrou oblohu.
V tmavé hvězdárně seděl jsem u obrovského dalekohledu a pozoroval veliké hvězdy kráčející věčností.
Chtěl jsem čísti ve hvězdách, nestojí-li v nich psáno tajemství mého původu.
A řešil jsem nejtěžší problémy, abych se dopátral pravdy.
A četl jsem nejstarší knihy aegyptských hvězdářů, zdali v nich není klíč k záhadě mého života.
A ptal jsem se učenců světa, zda neznají hvězdy, na které jsem žil od stvoření vesmíru.
Všechny hvězdy jsem zkoumal, všechny komety jsem odkryl, všechny prostory jsem prohlédl.
Pozoroval jsem celé dny zástupy hvězd, jež dosud nikdo nepoznal.
A posléz sklonil jsem hlavu hluboko na prsa, a bolest mi rvala srdce:
Marně! Nemám vlasti! Mé pátrání je bezvýsledné! Nemám vlasti, nemám matky, nemám nadějí!
Plakal jsem.
Zdálo se mi, jakobych byl opuštěn ode všech, samoten na celém světě, samoten v prostorách vesmíru.
Zdálo se mi, jakobych byl odsouzen k věčné bolesti, k věčné touze. Jakobych trpěl za neznámou vinu.
A smutek naplnil mé srdce, vlil se do mojí krve. Touha vyšlehla, a v bolestném mlčení slyšel jsem vzdálený hlas jako temný, rdousený pláč.
15
Cítil jsem, že musím pokračovati ve svém hledání a duše má zalkala tichem:
„Matko bolestná! Dej mi jen jediné znamení, podle kterého bych tě poznal!“
A tu kleslo světlo měsíčné do síně a dotklo se zlehka mého srdce.
A opět nastalo temno, až náhle jsem otevřel dřevěné okenice a vykřik s rozpjatou náručí:
„Matko!“
***
Od této doby jsem byl kliden.
Paprsky měsíční proudily v mém pokoji a líbaly mne na čelo.
Cítil jsem je všude a moje srdce naslouchalo jejich slovům, které mi přinášely kalich útěchy a které mne sílily na cestách života.
***
Byl jsem šťasten. Byl jsem šťasten, ačkoliv jsem cítil, že to není to pravé štěstí, že je to pouze jeho odlesk.
Celé noci jsem probděl.
Někdy se probudila ve mně tesknota, útrapy a tíže života podlomovaly moje tělo, ale to zase přešlo.
Stranil jsem se světa.
Život mne ničil a vysiloval.
Odvykal jsem pomalu lidem, spal jsem ve dne a v noci jsem bděl, naslouchaje pohádkám měsíce.
Každou noc pouštěl jsem měsíc do síní. A stále více jsem jej miloval a zbožňoval.
***
16
Mnoho dnů přešlo.
Nestěžoval jsem si více na život, ale toužil jsem žhavě po své vlasti, neboť měsíc stal se nyní mou potřebou.
Jeho světlo vyplnilo mé oči, jeho dotek přebarvil mou pleť, a myšlénky mé měly barvu noci.
A když přišel večer a měsíc objal mne svýma pažema a hýčkal mne ve svém klíně, tu stával jsem se vzdušnějším, duše má rozpínala křídla, a pohled můj unikal do nekonečných prostor věčnosti.
Oh, jak jsem toužil po své vlasti!
Kdybych se mohl navrátit do svého domova, jen na krátko třeba, jen dotknout se nohou svou půdy, z níž jsem povstal.
A touha mne mučila a rvala. Mé srdce bušilo jako tisíce zvonů, a nejčistší snové rojili se v mé lebce.
Ale stále jsem cítil, že nejsem dosti silen, že křídla má jsou chabá a touha má nevyspělá.
A smuten sedal jsem u okna a cítil, kterak něžné, mateřské ruce kladou se na moji hlavu a konejší moji bolest...
***
Ale přišly chvíle, kdy moje touha mne vyhnala na balkon a rdousila moje srdce.
Mé ruce se držely zábradlí, a zraky mé žhnuly krvavě.
A s divokou žádostí hroužily se mé oči do nesměrných dálek.
Ale nechtěl jsem odejít ještě k měsíci, neboť jsem věděl, že bych neobstál cestu.
A měsíc čekal na svého syna.
17
A viděl jsem, jak hledí na mne, plačící, jak rozpíná své paže ke mně.
Nemohl jsem vydržet. A zvolal jsem: „Chci k tobě! Chci!“
Má vůle byla silná. Ale má křidla byla slabá. Stál jsem kleslý do sebe.
Duše má dlela u okna a plakala.
Tu jednou v noci slyšel jsem hlas vábivý a smutný.
Mé srdce procitlo.
Kdo mne to volal?
Otevřel jsem okenice.
Na nebi planul měsíc v úplňku.
Zdálo se mi, jakoby se ke mně skláněl s rozprostřenýma pažema a s bolestným úsměvem.
A náhle zaslech’ jsem píseň, kterou jsem kdysi slýchal, když ležel jsem v klíně matky:
„Nerozkvetly růže, které miloval...“
Jakoby se byla neviditelná ruka dotkla mého srdce.
V modrém světle, posetém hvězdami vyplula má duše.
Modrá křídla rozptýlila vzduch a vznesla se k nebi.
Klesl jsem k zemi, a moje dlaně zastřely mé líce.
A veliká záře se rozlila na nebi, a hvězdy pršely k zemi.
V tiché noci slyšel jsem píseň lkáti, viděl jsem zlaté hvězdy, jež kroužily v šíru věčnosti a slyšel jsem srdce, jak bolestně jásá a volá své vlasti vstříc, aby se navrátilo k svému domovu, ke své matce...
18
STVOŘENÍ.
Je vis dans la nuée un clairon monstrueux.
Et ce clairon semblait, au seuil profond des cieux
calme, attendre le souffle immense de l’Archange
Victor Hugo.
Na počátku byla bolest a bolest byla u mne a já jsem byl bolest.
V tajemných prostorách spal můj duch a snil o stvoření: a nebylo nic mimo mne.
Neboť já nemám začátku ani konce; a život věčný jsem.
I procit jsem a počal přemítati o stvoření světa.
A tehdy svět byl ve mně a všechny zázraky vesmíru; neboť já byl život věčný.
A počal jsem tvořit země a nebe a veliké hvězdy jsem rozhodil prostoryv prostory.
A bolest bylo mé dílo, a země a nebe bolestí byly. –
I počal jsem plakati, když stvořil jsem svět; a bylo mi smutno pro stvoření.
Zlaté hvězdy zářily v mracích a veliká moře hučela v hlubinách; ale já truchlil.
Tehdy stvořil jsem muže a ženu z bláta a vody dle podoby své; a nikdo nebyl mocnějším mne.
Vdechl jsem duši svou do jejich těl; a těla jejich obživla.
Vložil jsem srdce své do jejich prsou; a ústa jejich promluvila.
Dal jsem jim moc nad světem; a všechno tvorstvo bylo jich služebníky.
A tak jsem dovršil dílo své tvorby; a ulehl jsem k spánku, abych si odpočal, ale nepřestal smutek můj.
19
A oči mé těkaly prostorem, který jsem stvořil.
Hvězdy kroužily svými drahami, a slunce ohlašovalo den a měsíc noc, a já snil nad věčností a truchlil.
Neb svět povstal ze mně a svět jsem byl já.
Ne v radosti jsem stvořil, ale v bolesti, a bolest byla údělem světa.
Stvořil jsem svět, ale radost jsem zapomněl stvořiti.
V potu tváři vydělávati budeš chléb svůj a bolest bude tvým osudem. Proč jsi nás stvořil, ukrutný Jahve? Proč jsi nás nenechal sníti v klíně věčnosti?
Prokletý buď den, kdy jsi stvořil nebe a zemi. Neboť nikoliv z radosti, ale z bolesti své jsi tvořil.
A dle podoby své stvořil jsi člověka z bláta a vody, aby věděl, že prachem je a v prach se obrátí.
A duši jsi vdechl do jeho těla, abys jej učinil otrokem svým.
A srdce jsi vložil do jeho hrudi, aby se trýznil a trápil.
A dal jsi mu moc nad veškerým tvorstvem a zvěři podobným učinil’s nás.
A nebe a světy pominou, a bolest naše nepomine.
***
Tvořil jsem z bolesti a bolest jsem sklidil. A bude-li smutek můj světem a bolestí a sklamáním?
Tehdy, kdy budu sníti nad plodem své tvorby?
Vím, že bych dovedl stvořiti jiné dílo, ale bolest má byla silnější vůle.
A netvořil jsem to, co jsem měl tvořiti a nechtěl jsem to, co chtěli lidé.
20
O, smutku, stvořiti dílo a splakati sám nad ním.
Tehdy jsem poznal svoji chybu; a procitl smutek, ale bolest má byla pevná.
Ti, jež jsem stvořil, klnuli mi a strojili úklady.
Neboť pravili: Jsme zlí, neboť nás stvořil zlý Bůh.
A vyhostili mne ze svých chrámů, které mi vystavěli; neboť nechápali mojí bolesti.
Neboť bolest je zaslepila, že nechápali Boha, že zapomněli, že jsou stvořeni nejen k obrazu božímu, ale i k bolesti boží.
Ale oni se zatvrdili: a tak pocítil jsem nekonečnou lítost.
A lidé tonuli v hříších a zapomněli na Boha!
Neboť zavřeli své chrámy a zabili kněze; a nebylo člověka, jenž by mne miloval.
A vystavěli oltáře a postavili na ně ženu a přišli a křičeli: Ejhle Bůh!
A já všechno slyšel a nebylo větší bolesti nežli byla bolest má.
Lidé, již byli mojí nadějí a mým dílem a hlasateli mé moci?
I zažehl jsem znamení na nebi a seslal rány na lidstvo ; však marně...
Co činiti. Mé jméno je potupeno, mé dílo znetvořeno, že nelze ho milovati.
***
Zničím tedy svět, který jsem stvořil; to je má vůle.
Zplodil jsem bolest; a bolest zplodila hřích a zničila svět.
Bolest stvořila a zničí svět; kdo pochopí toto slovo, jež bylo od počátku a bude až do skonání světa?
21
Nechtěli míti bolest a stvořili si hřích. A hřích jsou lidé.
Stvořil jsem bolest, ale lidé mne nepochopili.
Stvořil jsem duši a učinil ji nesmrtelnou; a učinil ji rovnu sobě.
Stvořil jsem tělo a učinil hřích.
Ale teď zničím tělo a hřích. Lidé mne zradili.
Zkáceli mé sochy a vztýčili sochy sobě.
A byl jsem oklamán v době svého spánku. To je má vůle.
A nebude více světa a nebude lidí a bude, jak bylo na počátku.
Jsou ještě myšlénky jiných tvarů, jež mohu stvořiti...
Jiné jsou touhy, jež mohu uskutečniti!
Zničím své dílo, abych měl volné prostory: budu přemítat.
Nestvořit těch, kteří by mně byli podobni: v tom je má spása.
Nestvořit duší, které by cítily bolesti: toho je třeba.
Nestvořit krátký život, nýbrž život věčný: to je má moudrost.
Jsou ještě jiné dny, než oněch sedm dnů stvoření; a těm věřím.
Jsou ještě jiné myšlénky, nežli na počátku světa: a ty nutno realisovat.
Svět věčný je ve mně, svět věčný žiji, který nemá počátku ani konce.
Jsou zárodky a životy v tomto světě: jenom je nutno probuditi.
Jsem věčný: přišel čas proměnit se v život.
Pak nastane den, který bude trvati od věčnosti do věčnostivěčnosti, a slunce nezapadne nad mojí slávou.
22
OBSAH:
PALACPALÁC DUŠE3
BÍLÝ PAPRSEK7
CESTA DO MĚSÍCE10
STVOŘENÍ19
E: jf; 2004
[23]