BÍLÝ PAPRSEK.
Vratkost věcí, jež jsou.
Věčnost věcí, o nichž sníme.
Darmesteter.
Obloha byla zatažena mraky, a nad vrcholky hor kmitaly se rudé, sinavé blesky.
Kráčel jsem pustou rovinou, na níž rostla spoře tráva a nízké stromky a která splývala na dalekém obzoře s bílou, útlou linií nebe...
Obloha byla zatažena mraky. Nade mnou krákalo hejno havranů a kroužilo nad mojí hlavou.
Cítil jsem únavu ve všech údech, a nohy mé klesaly... Vzmužil jsem se a kráčel dále. Skřek havranů poháněl mne ku předu a dával mi nadlidskou sílu.
7
Avšak jak dlouho to může trvat? Zraky mé žhnuly a nohy mé byly rozedrány do krve. Vlekl jsem se tedy namahavě pustou plání k onomu bílému pruhu na obzoru....obzoru...
Nevím, jak dlouho jsem ještě kráčel. Ale pojednou mne síly opustily a já klesl u cesty do nízké trávy, a v mé hlavě nastala noc.
***
Procit jsem na loži v bílých poduškách....poduškách... Kde to jsem? – Neznámé stěny....stěny... kdo mne sem donesl?
Vztýčil jsem se a rozevřel oči.
Pojednou spatřil jsem bílý paprsek kráčeti komnatou. Byla to postava ženy s dlouhými pažemi a nevýslovně smutnými zraky.
Nyní jsem věděl jistotu!
To byla ona bílá, útlá linie daleko na obzoru, k níž jsem kráčel.
Má touha to byla....byla... A tato žena byla má jediná spása, můj začátek a konec, život a smrt.
Neb my hledali se od počátku světa.
A konečně se našli.
A tehdy zpívaly hvězdy, a slunce vyšlo nad obzor....obzor...
***
Nikdy jsem jí nemiloval tak jako tenkráte. A byli jsme jednou bytostí, jedinou duší, věčnou a nekonečnou...
Oh, ty chvíle štěstí v družném objetí!
Vzpomínám na ně v měsíčných nocích a tisknu je na svá bledá ústa.
„Má vlasti, ty záříš jak slunce!“
8
A z bolestí touhy, jež zpívala na mých prsou, rozkvetly písně v mých sadech a vylétli zářící ptáci.
Neboť nebylo šťastnějších duší nad duše naše.
***
Ale Osud nám nepřál. Neboť počal váti a studené větry zmrazily její líce.
A kdysi v bouřlivé noci, kdy dešť a blesky šlehaly v okna, zavřely se její oči a ona skonala v mém náručí.
***
Ale mé srdce jásalo. Neboť z roskoší lásky, jež nás vrhla do bílých sněhových podušek, zrodil se můj syn, má píseň, má věčnost.
Neboť v něm žila má touha, má žena a mé štěstí, můj život a má smrt.
***
A opět byla bouřlivá noc a blesky se kmitaly nad vrcholky hor.
Daleko, závratně daleko zpívá bílá, útlá, nekonečně smutná linie obzoru:
„Má vlasti, ty záříš jak slunce!“
Srdce mé jásá, oči mé hoří. Jsem šťasten, nevýslovně šťasten.
A opět skláním hlavu na prsa, hruď má se zvedá, a líbám a laskám kadeře svého syna, své štěstí a svoji věčnost...
9