STVOŘENÍ.
Je vis dans la nuée un clairon monstrueux.
Et ce clairon semblait, au seuil profond des cieux
calme, attendre le souffle immense de l’Archange
Victor Hugo.
Na počátku byla bolest a bolest byla u mne a já jsem byl bolest.
V tajemných prostorách spal můj duch a snil o stvoření: a nebylo nic mimo mne.
Neboť já nemám začátku ani konce; a život věčný jsem.
I procit jsem a počal přemítati o stvoření světa.
A tehdy svět byl ve mně a všechny zázraky vesmíru; neboť já byl život věčný.
A počal jsem tvořit země a nebe a veliké hvězdy jsem rozhodil prostoryv prostory.
A bolest bylo mé dílo, a země a nebe bolestí byly. –
I počal jsem plakati, když stvořil jsem svět; a bylo mi smutno pro stvoření.
Zlaté hvězdy zářily v mracích a veliká moře hučela v hlubinách; ale já truchlil.
Tehdy stvořil jsem muže a ženu z bláta a vody dle podoby své; a nikdo nebyl mocnějším mne.
Vdechl jsem duši svou do jejich těl; a těla jejich obživla.
Vložil jsem srdce své do jejich prsou; a ústa jejich promluvila.
Dal jsem jim moc nad světem; a všechno tvorstvo bylo jich služebníky.
A tak jsem dovršil dílo své tvorby; a ulehl jsem k spánku, abych si odpočal, ale nepřestal smutek můj.
19
A oči mé těkaly prostorem, který jsem stvořil.
Hvězdy kroužily svými drahami, a slunce ohlašovalo den a měsíc noc, a já snil nad věčností a truchlil.
Neb svět povstal ze mně a svět jsem byl já.
Ne v radosti jsem stvořil, ale v bolesti, a bolest byla údělem světa.
Stvořil jsem svět, ale radost jsem zapomněl stvořiti.
V potu tváři vydělávati budeš chléb svůj a bolest bude tvým osudem. Proč jsi nás stvořil, ukrutný Jahve? Proč jsi nás nenechal sníti v klíně věčnosti?
Prokletý buď den, kdy jsi stvořil nebe a zemi. Neboť nikoliv z radosti, ale z bolesti své jsi tvořil.
A dle podoby své stvořil jsi člověka z bláta a vody, aby věděl, že prachem je a v prach se obrátí.
A duši jsi vdechl do jeho těla, abys jej učinil otrokem svým.
A srdce jsi vložil do jeho hrudi, aby se trýznil a trápil.
A dal jsi mu moc nad veškerým tvorstvem a zvěři podobným učinil’s nás.
A nebe a světy pominou, a bolest naše nepomine.
***
Tvořil jsem z bolesti a bolest jsem sklidil. A bude-li smutek můj světem a bolestí a sklamáním?
Tehdy, kdy budu sníti nad plodem své tvorby?
Vím, že bych dovedl stvořiti jiné dílo, ale bolest má byla silnější vůle.
A netvořil jsem to, co jsem měl tvořiti a nechtěl jsem to, co chtěli lidé.
20
O, smutku, stvořiti dílo a splakati sám nad ním.
Tehdy jsem poznal svoji chybu; a procitl smutek, ale bolest má byla pevná.
Ti, jež jsem stvořil, klnuli mi a strojili úklady.
Neboť pravili: Jsme zlí, neboť nás stvořil zlý Bůh.
A vyhostili mne ze svých chrámů, které mi vystavěli; neboť nechápali mojí bolesti.
Neboť bolest je zaslepila, že nechápali Boha, že zapomněli, že jsou stvořeni nejen k obrazu božímu, ale i k bolesti boží.
Ale oni se zatvrdili: a tak pocítil jsem nekonečnou lítost.
A lidé tonuli v hříších a zapomněli na Boha!
Neboť zavřeli své chrámy a zabili kněze; a nebylo člověka, jenž by mne miloval.
A vystavěli oltáře a postavili na ně ženu a přišli a křičeli: Ejhle Bůh!
A já všechno slyšel a nebylo větší bolesti nežli byla bolest má.
Lidé, již byli mojí nadějí a mým dílem a hlasateli mé moci?
I zažehl jsem znamení na nebi a seslal rány na lidstvo ; však marně...
Co činiti. Mé jméno je potupeno, mé dílo znetvořeno, že nelze ho milovati.
***
Zničím tedy svět, který jsem stvořil; to je má vůle.
Zplodil jsem bolest; a bolest zplodila hřích a zničila svět.
Bolest stvořila a zničí svět; kdo pochopí toto slovo, jež bylo od počátku a bude až do skonání světa?
21
Nechtěli míti bolest a stvořili si hřích. A hřích jsou lidé.
Stvořil jsem bolest, ale lidé mne nepochopili.
Stvořil jsem duši a učinil ji nesmrtelnou; a učinil ji rovnu sobě.
Stvořil jsem tělo a učinil hřích.
Ale teď zničím tělo a hřích. Lidé mne zradili.
Zkáceli mé sochy a vztýčili sochy sobě.
A byl jsem oklamán v době svého spánku. To je má vůle.
A nebude více světa a nebude lidí a bude, jak bylo na počátku.
Jsou ještě myšlénky jiných tvarů, jež mohu stvořiti...
Jiné jsou touhy, jež mohu uskutečniti!
Zničím své dílo, abych měl volné prostory: budu přemítat.
Nestvořit těch, kteří by mně byli podobni: v tom je má spása.
Nestvořit duší, které by cítily bolesti: toho je třeba.
Nestvořit krátký život, nýbrž život věčný: to je má moudrost.
Jsou ještě jiné dny, než oněch sedm dnů stvoření; a těm věřím.
Jsou ještě jiné myšlénky, nežli na počátku světa: a ty nutno realisovat.
Svět věčný je ve mně, svět věčný žiji, který nemá počátku ani konce.
Jsou zárodky a životy v tomto světě: jenom je nutno probuditi.
Jsem věčný: přišel čas proměnit se v život.
Pak nastane den, který bude trvati od věčnosti do věčnostivěčnosti, a slunce nezapadne nad mojí slávou.
22
OBSAH:
PALACPALÁC DUŠE3
BÍLÝ PAPRSEK7
CESTA DO MĚSÍCE10
STVOŘENÍ19
E: jf; 2004
[23]