CESTA DO MĚSÍCE.
Před mé lůžko luna vrhá ostré svoje světlo;
chvíli v pochybách jsem, jíní nejiskří-li na zemi se.
Zdvihám hlavu, hledím vzhůru k skvělé luně,
hlavu skláním pak a v rozpomínky nořím se na svůj domov.
Li–tai pe.
Byla noc.
Krajina spala a měsíc svítil na obloze.
Stál jsem na balkonu domu a hleděl na veliké hvězdy.
Bylo ticho, že jsem slyšel každý úder svého srdce. Hlava má klesla. U mých nohou leželo město a věže trčely k nebi a vrhaly dlouhé stíny do ulic.
A daleko na obzoru rýsoval se úzký pruh modře, nekonečně smutný, jako neukojená touha. Zvedl jsem zraky a naslouchal. A slyšel jsem zpěv. Vábivý a sladký. Brzy to bylo tiché štkání, brzy úpěnlivé prosby. Odkud přicházel ten zpěv?
A píseň strhla mne s sebou. Letěl jsem prostorem, rozpjal jsem křídla a vznesl se mezi hvězdy. Smál jsem se divoce, mé oči rozšířily se údivem, hruď se nadmula radostí a srdce mé vykřiklo, že temno se rozptýlilo a slunce šlehlo mi v oči. Letěl jsem daleko od světa. Velmi daleko. Daleko, neboť jsem necítil okovů země: V nejčistších sférách jsem letěl, uprostřed zlatých hvězd, bičován větry a viděl jsem ohnivá slunce kroužit v propastech věčnosti. A slyšel jsem hukot hvězd, jak burácel nekonečnem a klesal do náplně noci. A příboj a třeskot
10
stával se orkánem, stáčel se v smršti a strhoval světy do svého víru. Jenom já letěl nedotknut v této bouři a vichru, rozrážeje křídly vzduchové vlny.
Vichřice přešla.
V dálce planulo světlo. Stříbrný bod, který mne přitahoval k sobě.
V omamujících parách zářivé světlo... to byl můj cíl, pochodeň života, dávající rozlet duši, moje vlast, z které jsem kdysi přišel.
Touha procitla v mém srdci, bolestná touha, jež zplodila moji duši v horké noci mých snů.
Neboť ona mne probudila z lůna Prahmoty, v němž jsem snil od počátku světa. Neboť ona mi dala sílu rozletu do nekonečných prostorů. Neboť ona mi ukázala stříbrné světlo planoucí v prostorech věčnosti.
***
Letěl jsem prostorem a vznesl se mezi hvězdy.
Chtěl jsem doletět k světlu, jež prchalo před mojí dlaní a zářilo z obrovské výše. Ach, slyšet jen jedinou píseň, chytit jen jediný paprsek, který zranil mé srdce...
Napjal jsem všechny své síly, abych aspoň rychleji letěl, ale marná byla má námaha, marně plakal jsem bolestí, marně jsem rozpínal paže, abych se přiblížil k světlu.
Touho, má matko bolestná! Vlij sílu do mojich křídel a rozžehni srdce mé láskou a dovol, abych spočinul v klíně své vlasti, abych okřál v lesku jejího světla a dýchal vůni jejích krajin.
Viz, moje srdce, měkké dítě, klečí na kolenou a spíná své dlaně k tobě.
O tvou pomoc prosím, věčná matko Bolesti!
***
11
Nastalo ticho.
V prostorách vládla noc.
Země spala, a měsíc svítil na obloze.
Letěl jsem mléčnou drahou, tisíce hvězd tančilo kolem mne, a veliká slunce líbala moje tváře. Miliardy paprsků sršely mými vlasy a rozrážely se o má křídla.
Viděl jsem světy obydlené okřídlenými panami, háje kovových stromů. Viděl jsem Kyklopická města a obry, kteří měli tisíce očí a ohnivá těla.
Kvetoucí moře jsem přeletěl, zpívající hory jsem překročil, neboť nebylo země, jež by mne mohla upoutati, jež by mi mohla nahradit moji vlast.
Neboť má touha rostla a oči mé hořely radostí.radostí a srdce mé plakalo očekáváním.
A nic nemohlo zlomit mé vůle, neboť jsem toužil po své domovině, své vlasti, svém ráji.
Opovrhoval jsem všemi světy a všemi divy všehomíra, které mi postavila věčnost do cesty.
Letěl jsem přímo k svému světlu a často, když jsem míjel obydlený svět, vzpínal se ke mně zástup pannenských rukou. A když jsem letěl mimo andělské sféry, tu obletovali mne měsíční ptáci a zpívali kouzelné písně.
A nebylo nic, co by mne odvrátilo od cesty.
***
A pojednou, když zvedl jsem zraků svých k výši, spatřil jsem před sebou zářící měsíc. A duše má zajásala štěstím, a z očí mých vyšlehly slzy.
A tak jsem doletěl k své vlasti, měsíčné
12
domovině, již jsem opustil kdysi, v pravěkých dobách, a jíž se nedotkla dosud žádná lidská noha.
***
A slétl jsem zvolna na hvězdu a rty zlíbal jsem posvátnou půdu.
Bylo mi, jako bych znovu obživl, a duše má stala se čistší a vznešenější.
Vládlo zde ticho jako v teplých srpnových nocích, kdy nebe je poseto zářícími drahokamy.
A kráčel jsem opálovými hvozdy a naslouchal zpěvu paprsků odpočívajících na smaragdovém mechu.
A slyšel jsem prameny stínů vytryskovat z noční země.
Síly mne opustily, únava mne přemohla a mateřský spánek zahalil mne do svého pláště.
***
Z tmavé planety jsem přišel, kde žijí ohyzdní lidé, kteří se vraždí a nenávidí. V tmavém domě jsem žil jako poustevník v dobrovolném žaláři.
Žil jsem jako smutný vyhnanec, opustivší svou drahou vlast.
Trpěl jsem jako snílek, který náhodou zabloudil na tento svět a který se marně snaží, aby mu porozuměl.
Toužil jsem jako královské dítě, vyrvané z náručí matky, odchované cizími lidmi, týrané bolestmi, jež volá po slovech lásky a mateřského srdce.
Snil jsem v měsíčních nocích, kdy řinčící
13
ulice dřímají, kdy duše se odděluje od těla a uniká světu k nadzemským rájům, a měsíc svítí jako oko matky, jež hledá ve všemmíru své ztracené dítě.
***
Hledal jsem svoji pravou vlast.
Byl jsem nemocen tím divokým životem, má duše vyhledávala samotu, a moje tváře zbrázdily smutky.
A v temném pokojí svého domu spřádal jsem sny a plány, které by mne přivedly na stopu mé cesty.
Prohledal jsem všecky zapadlé, starožitné knihy, prošel srdce všech lidí, otevřel jsem dvéře všech domů.
V tajemných nocích jsem sloupal do sklepů. Smutně těkal jsem chodbami budovy.
Venku řinčely povozy a jásaly davy a svítilo slunce, ale já hledal svůj domov, svou duši, své panství a království, z něhož jsem vyšel.
Opovrhoval jsem vším, co pocházelo ze světa.
Přál jsem si býti jiným člověkem, krásnějším a čistším než lidé, kteří mne ohmatávali a navštěvovali.
Vzdálen všech radostí, daleko všech lidí, snil jsem o svém prapůvodu.
A v bolesti touhy přál jsem si prchnouti z tohoto světa, někam za hranice země, v nekonečný prostor.
***
14
Zkoumal jsem modrou oblohu.
V tmavé hvězdárně seděl jsem u obrovského dalekohledu a pozoroval veliké hvězdy kráčející věčností.
Chtěl jsem čísti ve hvězdách, nestojí-li v nich psáno tajemství mého původu.
A řešil jsem nejtěžší problémy, abych se dopátral pravdy.
A četl jsem nejstarší knihy aegyptských hvězdářů, zdali v nich není klíč k záhadě mého života.
A ptal jsem se učenců světa, zda neznají hvězdy, na které jsem žil od stvoření vesmíru.
Všechny hvězdy jsem zkoumal, všechny komety jsem odkryl, všechny prostory jsem prohlédl.
Pozoroval jsem celé dny zástupy hvězd, jež dosud nikdo nepoznal.
A posléz sklonil jsem hlavu hluboko na prsa, a bolest mi rvala srdce:
Marně! Nemám vlasti! Mé pátrání je bezvýsledné! Nemám vlasti, nemám matky, nemám nadějí!
Plakal jsem.
Zdálo se mi, jakobych byl opuštěn ode všech, samoten na celém světě, samoten v prostorách vesmíru.
Zdálo se mi, jakobych byl odsouzen k věčné bolesti, k věčné touze. Jakobych trpěl za neznámou vinu.
A smutek naplnil mé srdce, vlil se do mojí krve. Touha vyšlehla, a v bolestném mlčení slyšel jsem vzdálený hlas jako temný, rdousený pláč.
15
Cítil jsem, že musím pokračovati ve svém hledání a duše má zalkala tichem:
„Matko bolestná! Dej mi jen jediné znamení, podle kterého bych tě poznal!“
A tu kleslo světlo měsíčné do síně a dotklo se zlehka mého srdce.
A opět nastalo temno, až náhle jsem otevřel dřevěné okenice a vykřik s rozpjatou náručí:
„Matko!“
***
Od této doby jsem byl kliden.
Paprsky měsíční proudily v mém pokoji a líbaly mne na čelo.
Cítil jsem je všude a moje srdce naslouchalo jejich slovům, které mi přinášely kalich útěchy a které mne sílily na cestách života.
***
Byl jsem šťasten. Byl jsem šťasten, ačkoliv jsem cítil, že to není to pravé štěstí, že je to pouze jeho odlesk.
Celé noci jsem probděl.
Někdy se probudila ve mně tesknota, útrapy a tíže života podlomovaly moje tělo, ale to zase přešlo.
Stranil jsem se světa.
Život mne ničil a vysiloval.
Odvykal jsem pomalu lidem, spal jsem ve dne a v noci jsem bděl, naslouchaje pohádkám měsíce.
Každou noc pouštěl jsem měsíc do síní. A stále více jsem jej miloval a zbožňoval.
***
16
Mnoho dnů přešlo.
Nestěžoval jsem si více na život, ale toužil jsem žhavě po své vlasti, neboť měsíc stal se nyní mou potřebou.
Jeho světlo vyplnilo mé oči, jeho dotek přebarvil mou pleť, a myšlénky mé měly barvu noci.
A když přišel večer a měsíc objal mne svýma pažema a hýčkal mne ve svém klíně, tu stával jsem se vzdušnějším, duše má rozpínala křídla, a pohled můj unikal do nekonečných prostor věčnosti.
Oh, jak jsem toužil po své vlasti!
Kdybych se mohl navrátit do svého domova, jen na krátko třeba, jen dotknout se nohou svou půdy, z níž jsem povstal.
A touha mne mučila a rvala. Mé srdce bušilo jako tisíce zvonů, a nejčistší snové rojili se v mé lebce.
Ale stále jsem cítil, že nejsem dosti silen, že křídla má jsou chabá a touha má nevyspělá.
A smuten sedal jsem u okna a cítil, kterak něžné, mateřské ruce kladou se na moji hlavu a konejší moji bolest...
***
Ale přišly chvíle, kdy moje touha mne vyhnala na balkon a rdousila moje srdce.
Mé ruce se držely zábradlí, a zraky mé žhnuly krvavě.
A s divokou žádostí hroužily se mé oči do nesměrných dálek.
Ale nechtěl jsem odejít ještě k měsíci, neboť jsem věděl, že bych neobstál cestu.
A měsíc čekal na svého syna.
17
A viděl jsem, jak hledí na mne, plačící, jak rozpíná své paže ke mně.
Nemohl jsem vydržet. A zvolal jsem: „Chci k tobě! Chci!“
Má vůle byla silná. Ale má křidla byla slabá. Stál jsem kleslý do sebe.
Duše má dlela u okna a plakala.
Tu jednou v noci slyšel jsem hlas vábivý a smutný.
Mé srdce procitlo.
Kdo mne to volal?
Otevřel jsem okenice.
Na nebi planul měsíc v úplňku.
Zdálo se mi, jakoby se ke mně skláněl s rozprostřenýma pažema a s bolestným úsměvem.
A náhle zaslech’ jsem píseň, kterou jsem kdysi slýchal, když ležel jsem v klíně matky:
„Nerozkvetly růže, které miloval...“
Jakoby se byla neviditelná ruka dotkla mého srdce.
V modrém světle, posetém hvězdami vyplula má duše.
Modrá křídla rozptýlila vzduch a vznesla se k nebi.
Klesl jsem k zemi, a moje dlaně zastřely mé líce.
A veliká záře se rozlila na nebi, a hvězdy pršely k zemi.
V tiché noci slyšel jsem píseň lkáti, viděl jsem zlaté hvězdy, jež kroužily v šíru věčnosti a slyšel jsem srdce, jak bolestně jásá a volá své vlasti vstříc, aby se navrátilo k svému domovu, ke své matce...
18