PROTĚŽ
Za nádherného letního odpoledne jsem si vyšel do velkolepé alpské krajiny a oddal se rozkoši stoupání do hor. Dostoupiv vrcholu nejbližší hory, nevzpomenul jsem si již na věžatá, ponurá města; bezstarostný vdechoval jsem svěží horský vzduch, jenž mne ovíval. Těšil jsem se z širokého rozhledu, a večerní obloha, jako zrcadlo moře, objevila se přede mnou. Můj opojený zrak hroužil se do přílivu šera, zvířeného odlesky západu, které zaplavovalo zemi.
Viděl jsem v hloubce setmělá údolí a srázná úbočí vrchů, zarostlá zakrnělými stromky. Stál jsem opřen o veliký, omšený balvan, nachýlený nad propastí; u mých nohou rozkvétala bílá protěž, unylá květina, jemná jako neurčitý sen a milá jako stesk zapomenutého básníka, kterou zádumčivý horolezec si vyjde vyhledat ve chvíli odpočinku.
50