HRAD DUŠE
Dlouho plul jsem po smutném moři, než zahlédl jsem ve večerním šeru tmavé obrysy skály s hradem. Snad čarovnou mocí, však od prvého okamžiku zatoužil jsem vejíti dovnitř. Viděl jsem věž, rostoucí k oblakům, podlouhlá, vysoká okna a skupinu cypřišů před vchodem, jež přibližovaly se k mé lodi. Ve všem bylo kouzlo, jehož nelze vyjádřiti slovy. Kdo sídlí v onom hradě? Netušil jsem. Také marně snažil jsem se určiti pevninu, k níž jsem dojížděl. Přece však rozhodl jsem se vejíti do hradu. Byl jsem žádostivý dobrodružství a vyhledával jsem je. Žil jsem dlouho se svým pěstounem, šedivým rytířem, na hradě svých předků a snil jsem o hrdinských činech a slávě. Tehdy vzplanuly boje ve Svaté zemi. Ačkoli byl jsem jedinou nadějí starobylého rodu a pěstoun byl na sklonku života, vypravil jsem se do dalekých krajin. Boje skončily a vracel jsem se k pěstounu. Neuspokojily mne bitevní činy, toužil jsem po vyšším, pohádkovém. Snad proto při spatření hradu na vrchole skály nemohl jsem přemoci žádosti, abych tam vešel. Ve své obrazotvornosti zřel jsem jej obestřený září, jež nepodobala se žádnému přírodnímu úkazu, připomínajíc spíše mlžný jas, jenž vydechuje z bájí nebo vidin; čarovný závoj záhadného obrazu, který, jsa zastřen, svádí k odhalení. Pohlcoval jsem blížící se hrad vznícenými pohledy. Zdál se býti starobylou budovou. Silná zeď se zubovitým cimbuřím ji chránila. Po levé straně hradu zvedala se věž, 9 která koupala svůj zádumčivý stín v osamělé mořské zátoce. Neukončil jsem ještě pozorování, když loď se zastavila u vyvýšeného pruhu země, vybíhajícího do vln. Sestoupil jsem s lodi, vystoupil na skálu a zabušil třikrát na bránu. Otevřela se, jako bych byl očekáván. Vešel jsem do dlouhé, temné chodby. Nikoho jsem neviděl. Došel jsem na konec chodby. Síň, do níž jsem vkročil, měla veliká okna a byla prázdná. V šeru nemohl jsem však rozeznati jejích podrobností. Zdálo se mi, že ono přítmí bylo zaviněno spíše smutkem, než blížící se nocí. Prošel jsem komnatou a kráčel do druhých síní. Minuta prchala za minutou, hodina za hodinou a já bloudil místnostmi a chodbami. Dutě ozývaly se mé kroky na dlaždicích. Snažil jsem se uklidniti rostoucí vzrušení. Přesvědčoval jsem sám sebe, že pocity, zde zažité, nutno přičítati opuštěnosti hradu. Však marně jsem se přemlouval. Tušil jsem, že hrad je obýván, a náhle zahlédl jsem před sebou mihotavý stín. Zastavil jsem se a naslouchal. Slyšel jsem vzdech. Jat údivem, přitiskl jsem se ke stěně, neboť se mi zdálo, že vzdech blíží se ke mně, do mne, zcela do mne..mne... Pak zaslechl jsem tlumené kroky. Sledoval jsem je a pospíchal za nimi; stále však se vzdalovaly a cítil jsem, že ticho, které je vystřídalo, působilo tím tajemněji. Jsa však nebojácný a lákán záhadností hradu, pokračoval jsem v pátrání. Puzen čímsi nevysvětlitelným, dospěl jsem k přivřeným, zrezavělým dveřím, které se při mém dotyku rozevřely. 10 Zarazil jsem se, neboť právě v tom okamžiku zaslechl jsem smutný a něžný šepot..šepot... Krajně vzrušen i překvapen stanul jsem v temnu nějaké komnaty, do níž okny vnikaly měsíční paprsky. Místnost byla prostraná a stejně pustá jako předcházející. Přemýšlel jsem, co činiti, když nedaleko mne ozvalo se povzdechnutí. Ano, cítil jsem někoho v temnu, kde stíny se rodily a umíraly. Kdosi tam byl. A přece se mi zdálo, jako by onen povzdech vyšel z mého nitra. Byl mi blízký a známý. Co to bylo? Přitiskl jsem ruce na rozčilené spánky a vykřikl nejistotou. Po mém výkřiku temnota zvolna se rozptylovala a v pozadí komnaty na trůně z ebenu zjevila se bytost v modrém závoji. Její obličej byl vážný, jako obličej světic. Hlavu jí věnčila trnová koruna. Spatřivši mne, nadzdvihla tajemná bytost modrý závoj a snivě se usmála. Poklekl jsem před ní a podal jí svůj meč. Na důkaz, že chci ji chrániti a pro ni bojovati. Ozdobila jej růží na znamení, že přijímá můj hold. Jako by jaro rozžehlo v zahradě tisíce květů, rozzářila se komnata slavnostními světly, a venku neviditelní trubači rozhlaholili se s věže Hradu Duše na počest rytíře, jenž svůj meč zasvětil hrdinství duchovní krásy. 11

POHÁDKA O POZEMSKÉ LÁSCE
Člověk je jako oblak, bloudící mezi nebem a zemí. Je stále puzen k výšinám a zároveň sváděn k zemi. Neboť květina touží po rose a rosa touží po hvězdách.
Byl snivý princ. Znal jedinéjedině svůj palác a jeho okolí. Vyrůstal ve skvoucí samotě a byl jí blažen. Zbožňoval Madžantu, bytost zádumčivou a ozařující jeho život. Ráda prodlévala u něho. Vyprávěl jí o perutných snech a hvězdné lásce. Naslouchala se skloněnou hlavou, narůžovělá chřípě rozkošnicky nadzdvihnutá, chvějící se něhou a nevinností. Jednou přiklonila se k jeho tváři a prozradila sotva slyšitelně: „Králevici, nevýslovně vás miluji.“ Ježto neodpovídal, schýlila klidnou hlavu, jemně rýsovanou, nyvě na jeho prsa. Přivřela pomněnkově modré oči, zářící jako světla vestálek, odsunula závoj, jenž vlnil se přes mírně vyklenutá ňadra, a lehounce dotkla se rty jeho semknutých úst, bolestných němou, záhadnou touhou. Podobala se útlé lilii, rosící bílou krev. Rozesněný princ, zatěkaný kamsi až k mlživému obzoru, kde z moře vynořovaly se skvrny plachet, zaplavený neurčitým opojením, uhadoval, jak ho miluje. Tázal se rozteskněn: „Rcete, sestro, přestanete mne někdy milovati? Opustíte mne někdy?“ „Králevici! Což nepatřím stále vám? A kam bych se uchýlila?“ 12 Vzpřímila se v bledě nachovém rouchu s fialovými, matnými rýhami a rozkvetlém lemem, na němž se zjevovali kolibříci, poletující mezi květinami. Pohladila ho úbělově něžnou rukou, laskanou náramkem z ledvince, po kouzelně plavých vlasech a pohroužila se do studánek jeho očí. Ševelící listoví štíhlých mandlovníků je objímalo. Pestří motýli kolébali se v křišťálově čistém vzduchu. Hyacinty, hortensie, vstavače s tlamatou korunou od světlé červeni až do čokoládové hnědi usmívaly se v záhonech a dovádivý vodotrysk, pohrávaje si s barvami duhy, deštivě rozstřikoval se do nefritové nádrže. Mezi skupinami borovic probleskoval, jako vidění z neznámého světa, palác z cedrového dřeva se střechou s pozlacenými taškami a s pavlány, přes něž řítily se bystřiny rudých růží. V blankytném jezeru se kmitaly perleťové a bleděžluté rybky s lesklými, jako kovovými šupinami, na hladině veslovaly kachny se smaragdově třpytnými šíjemi, zanechávajíce za sebou bronzové prsteny na vlnách, a lekníny líně houpaly se na vodě, která usínala v odpolední záři. Opájeli se paprsky a sny. Pozoroval lavinovitá, různotvárná prchající oblaka nebo keře, s nichž vydechovaly kalíšky květů vonné pozdravy do prohřátého vzduchu, a Madžanta zhlížela se v zrcadle vodojemu, v němž chvělo se milostně hřejivé slunce. Dbala, by nezaplašila jeho pavučinových snů. To byly jejich chvíle souzvuku. Princ miloval Madžantu jako miloval blankyt a vůně. Bloudíval sloupovitými, po- 13 hádkovými síněmi paláce s ohvězděným stropem, na jejichž stěnách, vykládaných lazuritovými, ametystovými a malachitovými kostkami, byly vytvořeny postavy zpola lidské, zpola zvířecí, okouzlující i strašidelné, podoby krokodilů i ichneumonů, obrazy bohyně Pecht s kočičí hlavou, boha slunce Ra nebo ochránkyně lásky Hathor, držící strunový nástroj ze sloni a vyluzující z něho milostnou píseň. Vzdychal: „Madžanto, bělostná labuti, zda jsem hoden vaší lásky?“ A rozezvučel struny stříbrné harfy. *
V královské zahradě, kde se procházeli mezi řadami mramorových sfing a bronzových lvů, vedoucích ke schodišti paláce, na jehož průčelí zářil znak slunce, k němuž vzlétá zázračný Fénix a po jehož obou křídlech vchodu vypínaly se dva obelisky, kvetly žluté pivoňky, černé růže, bílé kosatce a červené lilie. Modří pávi rozprostírali oslňující chvosty na prostorných trávnících, rajky, plameňáci, ibisové a šediví marabu hověli si v stínu obrovitých soch a sloupových ochozů. Zaujat steny vzlykajícího vodometu nebo smutečními zvuky gingrasu a frygické flétny, jež tryskaly z křídla paláce, vykázaného služebnictvu, oděn v šat z bledě modrého brokátu, spiatý na kyčli chalcedonovým pásem, na nohou žluté, hedvábné střevíce, po boku mečík, jehož rukověť a pochva byly posázeny turmaliny a tyrkysy a chráněn závěsem z lapisu lazuli, princ procházel se jako ve snu, 14 z něhož nepřál si procitnouti. Jeho líce a dlouhé nazlátlé kadeře hovořily tajemnou řečí nadsmyslných pojmů. Jako by se v nich hlásil smutek bytosti, žijící na jiné hvězdě, daleko od pozemského světa. Nejraději se potuloval princ s Madžantou po zahradě, dumavé a němé jako hrobka, stezkami posypanými barevným pískem, kolem osamělé věže, kam ohňostroj slunce vysílal nejméně jasnou tříšť své smavé a prchavé slávy. Vyhledávali odlehlá místa: háj s jeho stínovou hrou nebo důvěrná loubí,vyvolávající přeludy, modré pohádky vzbuzené kouzlem samoty. Mluvívali o duši a jezeru, o lásce a květinách, o kráse a hvězdách. Nebo usedali v křeslech ze sloni, s podnožemi z egyptského fíkovníku, na úbočí palmového návrší, dávajíce se ovívati vějíři ze pštrosích per černými otrokyněmi s vlasy protkanými stříbrnými penízky, a zírali do dálky, kde na nejzazším obzoru vynikala fialová čára nebe nad šedomodrými hřbety neznámých pohoří, na jejichž hrotech se blyštil sníh a led. *
Zbožňoval Madžantu již jako dítě. Byla obdivuhodné, zvláštní krásy, která podobala se jitřním neposkvrněným červánkům. Vzhlížel k ní s úctou jako k bohyni a políbil-li se jeho hvězdný pohled s jejím vzníceným zrakem, cítil s rozkoší, jak křídlo jakési vyšší bytosti lehounce dotýká se jeho rozcitlivělého srdce. A někdy, když jí hladil provoněnou, těžkou, tmavou 15 kštici, povznášelo se jeho srdce vzmachem nepovědomého křídla nad svět, do nekonečna..nekonečna... On i Madžanta blaženě se usmívali ve svém klamu, jako by chtěli říci: „Dospěli jsme k výši dokonalosti.“ V těch okamžicích princ vnímal, jak na tomto vysněném vrchole je vzdálen všemu nízkému a sobeckému tam dole, a zdálo se mu, jako by hebká oblaka plynula zcela nízko nad jeho hlavou..hlavou... *
Často Madžanta churavěla. Tehdy dlel u jejího lože s růžovými nebesy a trpěl. Jak jej zraňovalo všechno, co jí působilo bolest! Nosíval jí květy lotosu, tulipánu nebo begonií srdcovitého tvaru. Vždy je políbila, vynořivši líbeznou tvář z vln indických polštářů a mdle se pousmála, jako by v její duši procitly hvězdy a putovaly k nebi. Marně žadonil: „Co je vám, Madžanto? Zdá se, že nesníte již o mně!“ Nebo upozorňoval na květiny: „HIeďte, zde drobné srdce štěstí. To je velice citlivý kvítek, Madžanto, jejž jsem vám přinesl: jest živoucí, krásný a vonný.“ A zticha probudil spící struny harfy. Očarován její chřadnoucí krásou, jež nemocí stávala se význačnější a obláčnější, neodcházel téměř od jejího lože. Sedával na pohovce, lokty podepřen o stolek, na kterém mezi dvojicí ebenových svícnů zvedala se jaspisová soška, 16 nesoucí mísu s hrozny, pomeranči a granátovými jablky, nakupenými v něžnou pyramidu a díval se na její bledé, jemně žilkované ruce s prsty pozlacených nehtů. Zbožně jí sledoval, když Madžanta šeptala pro sebe, usmívajíc se nebo když snila. Hleděla oblíbeným slídovým oknem, vpouštějícím opálové svity, za nímž se pyšnily kamelie ve vázách pestrých smaltových ozdob a před kterým míhali se ptáci jako kmitání naděje a plápolal plamének nebeské modři. Setrvával se spánky uchýlenými mezi dlaně, vdechuje ovzduší kořeněné nardovou vůní a hořekoval: „Madžanto, sestro, na co myslíte?..myslíte?...“ A soucitně hladil princezniny ruce a rozblouznil se o bělostné lásce. *
Kdysi, po západu slunce, když princ, rozdvojiv na zápraží závěsy perských čalounů, vstoupil do Madžantiny komnaty, zastihl ji u otevřeného křídla okna, jímž prokvétaly hvězdy. Žlutý paprsek srpovitého měsíce zamilovaně odpočíval na achátových dlaždicích a vůně ze zahrady vanula do zešeřelé síně. Tmavá kštice splývala Madžantě v mihotavém světle po šíji krášlené perlami, liliové ruce měla zkříženy, a hlava skláněla se k ňadrům. Vytušila jeho příchod. Spěla mu s pláčem do náruče a lačně líbala jej na ústa, na čelo, na líce, až zmaten svezl se na obrubu jejího lože, nevěda, co se s ní stalo, co vyjadřují polibky, jichž dosud od ní neochutnal a kterých nedovedl si vysvětliti. 17 Zlekaně sledoval nepochopitelný horečný jas jejích očí, když jej vášnivě uchvátila za ruku; vnímal zápasící tlukot srdce, vzruch ňader, nadzdvihujících šarlatové roucho. Co se s ní dělo? Ach, nemilovala jej, jak on ji miloval. Kam odlétla tichá, hvězdná láska, kterou jí vdechl? Lítostně svěsil hlavu. „Což mne již nemilujete?“ bojácně se otázal, když nad ni skláněl se v měsíční záři. Vpil se v její mandlově podlouhlé oči jako v úzkou skulinu dveří, za nimiž skrývají se zakleté poklady. Vydechla: „Miluji vás více, nežli kdy v našem životě!“ Jako by jí neslyšel. Hovořil u vytržení: „Ach, v jaké bouři rozkvetly ony polibky? Snil jsem o blankytu. Nyní je zakryt mračny, z nichž srší blesky. Připadalo mi, jako by se loučily dvě sestry před dalekou poutí, s které není návratu. Přislibte mi, že mne již nikdy tak nepolíbíte!“ Jen zaštkala a přitulila hlavu k jeho srdci. A modří pávi křičeli ze spánku a choré lilie plakaly v zahradě. *
Madžanta neodloučila se již od lože. Blížil se podzim, listí kvapně stárlo; vítr plenil stromořadí. Po nebi prchaly šiky volavek a oblaka vlála nad horami jako cáry praporů. Princ, jenž neopouštěl Madžanty, zpovídal se stále teskněji na stříbrnou harfu. „Hněváte se na mne, sestro?“ nesměle vyzvídal. 18 „Ubližuji vám, že jste smuten?“ tázala se Madžanta, majíc soustrast s princem, jenž potají zaslzel. A kterési sychravé zimomřivé noci tiše zesnula s motýlkem úsměvu na rtech, jako by se jí byl dotkl anděl noci svým žezlem. Tehdy princ procitl ze snů. Odpočívala zde, jako by dřímala. Neviditelná ruka zatřásla jím a ukrutná skutečnost nahlédla do komnaty. Nerozuměl Madžantinu spánku, ani vetřelcově pohledu. Proč usnula, že jí nemohl probuditi? Což jí nemiloval jako sestru?..sestru?... Či to nedostačovalo pro život? Zadíval se do zchladlé panenské tváře. Odpověděla mu vyčítavě..vyčítavě... Jitřenka uvadala na nebi a zanikala v ranní, ledově zrůžovělé mlze. *
Mlčení se uhostilo v osiřelých palácových komnatách. Právě ustlali Madžantě v rodinné hrobce, a ubledlý princ, vrátiv se z hrobky, zhroutil se u milovaného okna, kde ráda rozjímala, a zahleděl se ven pochmurným pohledem. Slunce umíralo na temně modrém koberci obzoru v kaluži ssedlé krve. Stromy zasmušile zíraly do prázdna, a stíny na zahradních stezkách množily se jako černí, neblazí hosté, scházející se k pohřbu. Místy houpala se pestrobarevná svítilna na zlatém řetízku, splývajícím s klenby ochozu. Večer zahaloval popelavým rubášem nebe i zemi, 19 a podzimní vítr, chvílemi naříkaje ve vyhaslém krbu, podobal se vzdálenému prosebnému volání. Soumrak objal prince, přivíral jeho znavená oční víčka a konejšivě zkolébal jej v rajské snění. Bylo mu, jako by usínal a jako by někdo kráčel po špičkách k němu, usedl mu po boku a sklonil hebkou hlavu na jeho prsa. Poznal spanilou tvář, kterou ovíjel prstenec tmavých vlasů. Cítil žhavý polibek na rtech. „Madžanto, věděl jsem, že nelze vám odejíti. Kam byste odešla beze mne. Má milenko!“ zašeptal ze sna a hlava mu bezvládně klesla. A modří pávi uprchli a stříbrná harfa sama od sebe zastenala do tmavé noci. 20

BÍLÝ PAPRSEK
Touho má, studánko bolu a slasti!..slasti!...
Obloha byla zatažena popelavými mraky a nad vrcholky hor kmitaly se sinavé blesky. Kráčel jsem plání, na níž živořila skromná tráva a nízké zkřivené stromky a která snoubila se na dalekém obzoru s bílým, útlým pruhem nebe..nebe... Daleko široko nebylo přístřeší. V kalném vzduchu krákaly vrány a poletovaly nad plání. Cítil jsem únavu a nohy poklesávaly..poklesávaly... Přemáhal jsem se. Strach před klesnutím mne poháněl a dodával mi síly. Ale jak dlouho vydržím? Mé oči žhly a nohy byly zkrvaveny. Namáhavě vlekl jsem se plání k onomu bílému pruhu na obzoru..obzoru... Nevím, jak dlouho jsem kráčel. Znenáhla opouštěly mne síly a klesl jsem do trávy. V hlavě nastala noc. *
Procitl jsem na loži v bělostných poduškách..poduškách... Kde to jsem? – Neznámé stěny..stěny... kdo mne sem donesl? Vztyčil jsem se. Spatřil jsem bílý paprsek kráčeti síní. Byla to postava ženy s teskným pohledem. Nyní jsem měl jistotu! To byl onen bílý, útlý pruh daleko na obzoru, k němuž jsem se ubíral. 21 Má touha to byla..byla... A tato žena byla má spása, můj začátek a konec, život i smrt. Neb hledali jsme se od počátku světa. A konečně se našli. *
Nikdy jsem nemiloval tak, jako tenkrát. A byli jsme jedinou bytostí, jedinou duší. Ó, chvíle štěstí v družném objetí! Vzpomínám na ně v měsíčných nocích. „Má milenko, záříš jako slunce!“ A v opojení touhy, jež zpívala mi na prsou, rozkvetly úsměvy v mých očích a zářící sny obletovaly naše skráně. Neboť nebylo šťastnějších bytostí nad nás. *
I stalo se, že strašlivá bouře se rozpoutala nad domemdomem, v němž jsme střežili svého štěstí. Vyděšeně pohlížela k oknu, v které šlehaly dešť a sinavé blesky. Zavřel jsem dveře a okenice. Seděli jsme v šeru a naslouchali, jak bouře zuří okolo našeho útulku. Objímal jsem útlou bytost, cítě, jak chvěje se v hrozné předtuše. Můj pohled vpíjel se do jejích záhadných očí, jako by chtěl z nich vyčísti tajemství, jež přede mnou skrývala. Pojednou dveře se rozlétly. Divoký vichr vyrval mi z náruče milenku a zmizel s ní v noční temnotě. Slyšel jsem, jak se s ní vzdaluje, kamsi daleko..daleko... 22 Pak zavládlo ticho, zoufalé ticho, které mne zbavilo smyslů. *
Však mé srdce nezemřelo. Z rozkoší naší lásky zrodila se dcera, má píseň. A v ní žije má touha, má žena a mé štěstí, můj život i má smrt. *
Zase je bouřlivá noc a blesky se kmitají nad vrcholky hor. Daleko, závratně daleko zpívá bílý, útlý, teskný pruh obzoru: „Má milenko, záříš jako slunce!“ Mé srdce jásá, mé oči hoří. Jsem nevýslovně šťasten. Dojatě skláním hlavu a tisknu k srdci svou dceru, svou píseň. 23

CESTA DO MĚSÍCE
Byla noc. Země spala a měsíc v úplňku rozkvétal na obloze. Stál jsem na pavlánu domu a pozoroval hvězdy. Bylo ticho, že jsem slyšel tlukot svého srdce. Pode mnou odpočívalo město a jeho věže toužily k nebi, vrhajíce nenávistné stíny do ulic. Na dalekém obzoru rýsoval se bojácný pruh běli, smutný jako neukojená touha. Naslouchal jsem. Zaslechl jsem vzdálenou píseň, vábivou a něžnou. Povědomou mi odedávna. A ona píseň vznesla mne k výši. Vzlétl jsem k hvězdám. Letěl jsem daleko od země. Velmi daleko. Neboť jsem již necítil pozemských pout: světelnou oblastí jsem letěl a viděl jsem žhavé slunce planout v tajemném širu. A slyšel jsem jeho plamenný oddech, jak šířil se všeho mírem a vymršťoval ohnivé výbuchy do ohromných vzdáleností. Avšak nebyl jsem zasažen touto bouří a letěl jsem neúchylně vpřed..vpřed... V dálce usmívalo se světlo. Stříbrný bod, který mne přitahoval k sobě. Ve hvězdných mlžinách slnivé světlo..světlo... to byl můj cíl, má domovina, z které jsem kdysi přišel. Touha ožila v srdci, bolestná touha, jež zplodila mou duši v horké noci snů. Neboť ona mne probudila v lůně Prahmoty, v němž 24 jsem spal od počátku světa. Ona mi vnukla sílu rozletu do bezmezného prostoru. Ona mi ukázala stříbrné světlo v světovém moři. *
Letěl jsem hvězdným prostorem. Chtěl jsem doletět k světlu, jež prchalo přede mnou a svítilo s výše. Ach, uslyšet zblízka onu píseň, zachytit paprsek, který zranil mé srdce..srdce... Touho, má záři bolestná! Dej sílu mým křídlům a rozžehni srdce láskou a dovol, abych spočinul v klíně domoviny, okřál v lesku jejího světla a dýchal její vůni. Viz, mé srdce, útlocitné dítě, spíná dlaně k tobě. O tvou pomoc prosím, sestro Bolesti! *
Pozvolna jsem rozeznával před sebou měsíční krajinu. Můj duch zajásal, a z očí mi vytryskly slzy. A tak jsem doletěl k svému cíli, měsíčné domovině, již jsem opustil kdysi, v pradávné době, a jíž se nedotkla dosud pozemšťanova noha. *
Snesl jsem se na hvězdu a políbil posvátnou půdu. Vládlo zde ticho jako v jasných nocích, kdy nebe je poseto zářícími drahokamy. Kráčel jsem opálovými hvozdy a naslouchal zpěvu paprsků, odpočívajících na úbočí vysokých hor a vyhaslých kráterů. 25 A slyšel jsem prameny stínů vytryskovati ze země. Síly mne opustily, únava mne přemohla, a mateřský spánek zahalil mne do svého pláště. *
Ze vzdálené oběžnice jsem přišel, kde žijí lidé, kteří se vraždí a nenávidí. V tmavém domě jsem žil v dobrovolném vězení. Žil jsem jako smutný vyhnanec, který opustil drahou domovinu. Trpěl jsem jako snílek, jenž zabloudil v cizí svět a který marně se snaží, aby mu porozuměl. Toužil jsem jako dítě, vyrvané z mateřské náruče a odchované a týrané cizími lidmi, jež volá po slovech lásky. Snil jsem v měsíčních nocích, kdy hlučící ulice zmlkají, kdy duch se odděluje od těla a uniká světu, a měsíc svítí jako oko matky, jež hledá ve všeho míru své ztracené dítě. *
Hledal jsem domovinu. Byl jsem nemocen všedním, pozemským shonem, duše vyhledávala samotu, a tváře zbrázdily smutky. V nevlídné síni svého domu jsem spřádal sny a plány, které by mne uvedly na cestu. Pročetl jsem různé knihy, prošel srdce mnohých lidí, otevřel dveře četných domů. Hledal jsem svůj domov, své panství, z něhož jsem vyšel. Opovrhoval jsem vším, co pocházelo ze světa lidí. 26 Přál jsem si býti jinou bytostí, krásnější a ušlechtilejší než ti, s nimiž jsem se setkal. Vzdálen nízkých radostí, vzdaluje se lidí, snil jsem o svém prapůvodu. A v bolesti touhy přál jsem si prchnouti z onoho světa, kamkoli mimo něj, v nedozírný prostor. *
Zkoumal jsem oblohu. V šeré hvězdárně jsem seděl u obrovského dalekohledu a pozoroval hvězdy, kolotající věčností. Chtěl jsem čísti ve hvězdách, není-li v nich psáno tajemství mého původu. Luštil jsem nejtěžší záhady, abych se dopátral pravdy. Ptal jsem se učenců, zda neznají hvězdy, na které jsem žil před svým příchodem na zemi. Mnohé oběžnice jsem zkoumal, četné komety jsem sledoval. Pozoroval jsem hvězdy, jichž dosud nikdo nepoznal. Posléze jsem sklonil hlavu na prsa, a bolest mi sevřela srdce: Marně! Nemám domoviny! Mé pátrání je bezvýsledné! Nemám domoviny, nemám naděje! Zaplakal jsem. Zdálo se mi, jako bych byl opuštěn v světě, sám v prostoře všeho míra. Zdálo se mi, jako bych byl odsouzen k stálému odříkání, k neukojitelné touze. Jako bych trpěl za neznámou vinu. 27 Smutek naplnil mi srdce, vlil se do mých žil. Touha oživla, a v širém mlčení slyšel jsem vzdálený hlas jako duchové prozpěvování. Cítil jsem, že musím pokračovati v hledání a můj duch zalkal tichem: „Sešli mi znamení, po kterém bych tě poznal!“ Tu klesl měsíčný svit do síně a dotkl se zlehka mého srdce. A opět nastalo šero, až náhle jsem dokořán rozevřel okenice a vykřikl s rozpiatou náručí: „Luno!“ *
Od této chvíle byl jsem klidný. Měsíční paprsky proudily v mém pokoji a líbaly mi čelo. Cítil jsem je všude a mé srdce naslouchalo jejich slovům, jež mi skýtala útěchu a posilovala mne v bludišti života. *
Byl jsem blažen, ačkoli jsem cítil, že to není pravé blaženství, že je to pouze jeho odlesk. Všední život mne vysiloval. Odvykal jsem lidem, spal jsem ve dne a v noci jsem bděl, naslouchaje pohádkám měsíce. *
Mnoho dnů minulo. Nestěžoval jsem si již na život, však toužil jsem po 28 domovinědomovině, neboť měsíc stal se nyní mou duchovní posilou. Jeho světlo sytilo mi oči, jeho polibky přebarvily pleť, a mé myšlenky měly barvu měsíční noci. Když přišel večer a měsíc objal mne světelnýma pažema a hýčkal mne ve svém jase, tu stával jsem se vzdušnějším, můj duch rozpínal křídla, a pohled unikal do vesmíru. Jak jsem toužil po domovině! Kdybych se mohl navrátit do svého domova, jen na chvíli třeba, jen dotknouti se půdy, z níž jsem vzešel. Ale vycítil jsem, že nejsem dosti silný, že má křídla jsou chabá. Smuten jsem sedal u okna a cítil, jak se mi kladou na hlavu něžné ruce a konejší žal..žal... *
Přece přišly chvíle, kdy touha mne pudila na pavlán. Držel jsem se zábradlí, a oči lačně žehly. S divokou žádostí hroužil se pohled do nesmírné dálky. Ale nechtěl jsem se dosud vydati k měsíci, neboť jsem věděl, že bych nedokončil cesty. A měsíc mne očekával. Viděl jsem, jak hledí na mne, cítil jsem, jak mne přitahuje. Nemohl jsem se déle přemoci. I zvolal jsem: „Chci k tobě! Chci!“ Má vůle byla silná. Však křídla byla ještě slabá..slabá... Až jednou večer zaslechl jsem hlas vábivý a něžný. 29 Srdce procitlo. Kdo mne volal? Vyšel jsem na pavlán. Měsíc vycházel na obloze. Zdálo se mi, že se ke mně sklání s povzbuzujícím úsměvem. Náhle rozeznal jsem píseň, kterou kdysi jsem zaslechl jako děcko. „Nerozkvetly růže, které miloval..miloval...“ Jako by se neviditelná ruka dotkla srdce. V černém tichu, posetém hvězdami, vzlétl můj duch. Nadšená křídla rozptýlila vzduch a vznesla se k blankytu. *
Hluboko dole svět lidí. Na pavlánu tmavé budovy stojí spící přízrak. Mluví ze sna: „Teď se prochází tam nahoře po měsíčných nivách. Záhadný cizinec. Opustil mne. Jako motýl opouští kuklu. Odlétl na jinou hvězdu. Nyní je blažen..blažen...“ Přízrak se hrouží zcela v sen. Měsíc v úplňku září na obloze. 30

V NOCI
Hluboko dole: mučivé temno, sepiaté ruce – tázavé oči! prosebné hlasy splývají v jedno: veliký taj a odvěká touha!
Spícím oknem, zastřeným tylovou záclonou, prosvítá měsíc. Sedím na loži – chmurný a přemítám. Neboť v této jiskřivé noci jest síla a kouzelný půvab panství mé duše. Tajemství. Pociťuji přesně: před duchovním zrakem zvedá se moře a tvoří víry a hučí záhadností života. Vlny bičují břehy skutečnosti a valí se nazpět v obrovských kruzích ve svůj zdroj. Ach moře žalů, nesmírné, trudné moře, bratře! Sedím a civím do tmy; měsíc rozšiřuje mi zornice, jež žhou a září, jako dva majáky, zbloudilým korábům snů..snů... Všechno vůkol mne mění se v bezmezné moře, pableskující přízraky medus, moře mého jsoucna. *
Na stěně se rozrůstá tmavý stín a tvoří podivné tvary; mohutní a rameny zvedá stropní klenutí. Měsíčné světlo sjíždí po zčernalých okenních rámech na dlaždice síně. – Katedrála. Zvuky varhan a nábožná píseň; modlící se hlasy v blouznivé zbožnosti. 31 Není ničeho slyšeti, než tyto modlitby a hukot varhan, odrážející se od prostorné chrámové kopule. Nyní vzkypěly v mohutnou vlnu a dým kadidla a hlasy modlících se a jek varhan víří k nebi. Mění se v bouřlivé de profundis zmučené duše. Vidím hubené líce a ruce sepiaté k prosbě. A chrámem hlaholí chorál odvěkého bolu a odvěké naděje..naděje... *
Opět vše klidné. Cítím, jak krev prudce buší v tepnách. Noc! Širá poušť. Nuda, jež tíží, mdloba, jež vraždí; tupé, bezcitné umrtvování. – Pyramidy, zaváté pyramidy, a stále písek, bez konce..konce... písek. Proč jsi mne opustila, radosti, klame mých snů, abys mi zanechala nezhostitelný žal? Proč jsi mne opustila, když jsi věděla, že vezmu režné roucho smutku a roztrhnu je nad sebou a hlavu si posypu popelem lítosti. Lámu pouta a zatínám pěsti; vztyčuji se v černých poduškách noci; rozpínám peruti; letím pod světelným vodopádem věčna, přízrak noci. Dole, hluboko pode mnou víří dav lidí, zmatené prosby vznášejí se ke mně, úpěnlivé stenání zvonů a duší! Má touho! Jako velebná sfinga vévodíš nad světem. Nezbadatelně šerá, hádankovitá a žensky pečlivá. Blesky srší z tvé hřívy. 32 Vidím tě spící; tvé tajemné, klidné ruce, jako ruce starověkých královen. A tvé oči: v jejich zrcadle obráží se má dychtivá duše, třpytící se nevinností. Vidím tě sníti nad moři a vrchy. Z tvého těla plyne světlo jako bělostný proud přes odumřelá století, nad věžemi veleměst a krčmami hříchů, kolem hradů a polí a hvozdů. Pyšně a vznešeně shlížíš do propasti. A stálé promítání mne v tebe, stálé Já a Ty v nejrůznějších proměnách. *
Vzrušen zírám oknem do ztmělého prostoru. Ve zchřadlém listí sadu stojí můj otec; hledím do jeho zamyšlených očí. Celý můj život tyčí se před mýma očima. – Já, noční mlčení. Já, v sobě ztracený a opět nalezený marnotratný syn, prchavý sen a vyhnanec ráje. Žal mne rdousí a zpívá mi pohřební píseň. Srdce volá o pomoc a nenalézá odpovědi, jenom vlnění ticha. Ze záhadné propasti jsem vyšel v den svého zrození a zase se navrátím do ní, jako váhavý ohlas kroků, které zanikají. Neboť mne porodila božská touha, a zvedla mne k nebi, kde snila hvězda mého tvoření. Tehdy jsem vdechl závan vyššího světa, procitl k životu. *
33 To je má pýcha i žal. Neboť když slovo tělem učiněno bylo, zazněla neblahá sudba. To je můj tajemný osud: tvořit a ničit! Ničit a tvořit! Já jsem sen a svět! A svět jsem Já. Počátek a konec; stvoření a zmar. To je stálý návrat do původního tvaru a stálé svítání nového dne..dne... U mých nohou leží Země. Je oděna v bojovnou zbroj. Kloní hlavu v mdlobě, schvácena bojem, vzpurný cherub. Je to poslední odpůrce, který byl ještě schopen odboje. Je přemožen; vítr rozčechrává jeho obří kadeře. Nad ním se tyčí má vítězící duše s plamenným mečem ducha. V tento sen a v tuto slávu vpíjím se zrakem zaníceným láskou, odvahou a myšlenkou. Vysoko v oblacích zvučí jásavé „Te Deum“..„Te Deum“... *
Širé, vzedmuté moře. Ječící vlny. A koráb. – Ach, jediný stožár je zlomen! – moře rozvírá jícen! Tam hluboko dole má sláva a snění. Já v posledním období: duše a moře: stálý neklid a stálé neukojení. To je mé panství a úděl. *
A vysoko na nebi září zlomený meč. Tehdy, ó, moře mé vášně, poznám, že přešel můj čas a zřítím se v bezednou propast..propast... 34

STVOŘITELŮV SMUTEK
Na počátku byla bolest a bolest byla u mne a já jsem byl bolest. V bezmezné prostoře spal jsem a snil o stvoření. Neboť nemám začátku ni konce; a věčný život jsem. I procitl jsem a počal přemítati o stvoření světa. A svět byl ve mně a všechny jeho zázraky; neboť jsem prapůvod Všeho. Tu počal jsem tvořit nebe a zemi. Však bolestné bylo mé dílo, a nebe i země bolestí byly. I počal jsem truchlit, když jsem stvořil svět; a bylo mi smutno pro stvoření. Hory zvedaly se k oblakům a neklidná moře hučela v hlubině; ale já truchlil. Tehdy jsem stvořil muže a ženu z bláta a vody; a nic nebylo mocnější mne. Vdechl jsem duši do jejich těl; a jejich těla obživla. Vložil jsem srdce do jejich prsou; a jejich ústa promluvila. Dal jsem jim moc nad zemí; a vládci světa učinil jsem je. Tak jsem dovršil dílo své tvorby; a můj zrak těkal oblastí světa. Hvězdy kroužily svými drahami, a slunce ohlašovalo den a měsíc noc, ale já snil ve věčnosti a truchlil. Neb svět povstal ze mne a svět jsem byl já. Ne v radosti jsem tvořil, ale v bolesti, a bolest stala se údělem světa. 35 Takto mluvili lidé, jež jsem stvořil: „V potu tváří vyděláváme chléb svůj a bolest je naším osudem. Proč jsi nás stvořil, ukrutný Jahve? Proč jsi nás nenechal sníti v klíně věčnosti? Prokletý buď den, kdy jsi stvořil nebe a zemi. Neboť nikoli z radosti, ale z bolesti své jsi tvořil. A k podobě své stvořil jsi člověka, avšak z bláta a vody, aby věděl, že prachem je a v prach se obrátí. A duši jsi vdechl do jeho těla, abys jej učinil nevolníkem svým. A srdce jsi vložil do jeho hrudi, aby se trýznil a trápil. A dal jsi mu moc nad zemí a zvěři podobnými učinil jsi nás.“ *
Tvořil jsem z bolesti a bolest sklízím. Vím; že bych byl dovedl stvořiti jiné dílo, ale bolest má byla silnější vůle. A netvořil jsem to, co jsem měl tvořiti. Ó, poznání, stvořiti dílo a zatruchliti nad ním. Tehdy jsem viděl svou chybu. Ti, jež jsem stvořil; klnuli mi a strojili úklady. Pravili: jsme zlí, stvořil nás zlý bůh. A vyhostili mne z chrámů, které mi vystavěli; neboť neporozuměli mé bolesti. Bolest je zaslepila, že nechápali boha, že zapomněli, že jsou stvořeni nejen k obrazu božímu, ale i k bolesti boží. Ale oni se zatvrdili: a tak jsem pocítil nesmírnou lítost. 36 A lidé tonuli v zlu a zapomněli na boha! Neboť zavřeli chrámy a zabili kněze; a téměř nebylo člověka; jenž by mne opravdově miloval. Vystavěli oltáře a postavili na ně ženu a přišli a křičeli: Ejhle bůh! A já jsem všechno slyšel a nebylo větší bolesti nežli byla bolest má. I zažehl jsem znamení na nebi a seslal rány na lidstvo; však marně..marně... Mé jméno je potupeno, mé dílo zneuctěno, že nelze je milovati. *
Zničím svět, který jsem stvořil; to je má vůle. Zplodil jsem bolest; a bolest vymyslila zlo. Bolest stvořila i zničí svět lidí. Nechtěli míti bolesti a oddali se zlu. A zlo jsou lidé. Stvořil jsem bolest; ale lidé jí nepřekonali láskou. Stvořil jsem tělo a s ním zárodek zla. Ale teď zničím tělo i zlo. Lidé mne zradili, káceli mé sochy a vztyčili sochy sobě. Totoť je má vůle: Nebude již starého světa a nebude lidí a bude, jak bylo na počátku. Jsou ještě jiné tvary, jež mohu vymysliti. Je ještě jiná touha, již mohu uskutečniti. Zničím své dílo, abych měl volnost: budu přemítati. Nestvořiti bytostí, které by cítily bolesti: toho je třeba. Jsou ještě jiné dny, než oněch sedm dnů stvoření: a těm věřím. 37 Je ještě jiná myšlenka, nežli na počátku světa: a tu nutno uskutečniti. Přišel čas přeměniti bolest v radost. Pak přerodí se svět v ohni vesmírné lásky. 38

KLEC
Vlídné paprsky slunce a zvědavé vůně nahlédaly do pokoje a otevřeným oknem zasnil jsem se v prosvícený blankyt, po němž pluly spokojeně a zvolna labuti oblaků..oblaků... Jaká nevyslovitelná slast cítit se svobodný a volný! Než potom všiml jsem si klece na okně, a porozuměl jsem stísněnému a vyčítavému tikotu skřivana, v ní zajatého, jenž jako by si steskl: Oblaka, oblaka, šťastná oblaka..oblaka... A zlehka pootevřel jsem dvířka klece – 41

MOŘE
Odpočíval jsem na skalnatém mořském břehu a naslouchal písni příboje, bych zaplašil truchlivé myšlenky. Miluješ moře? Pozoroval jsi plující loď? V duchu pluji často na vlnách jako loď s rozpiatými plachtami. Moře je světem krásy a hrůzy: otvírá bránu k cizokrajné přírodě a ukazuje pohřebiště v jícnu svých hlubin. V jeho náruči pociťuji dobrodiní volnosti a sílu odvahy. Hukot jeho vln podobá se měnlivosti mých nálad, prosněných na skalisku v siré zátoce, odkud lze sledovati čarovné hry východu a západu slunce na obzoru zatopeném vodou, hněvivé výbuchy rozpoutaného živlu za bouře a slavnostní klid mořské hladiny za smavé pohody. Miluji moře. Vidím-li loď na obzoru, odjíždím s ní v duchu ke všem čtyřem světovým stranám najednou. 42

TOUHA
Ve východním městě, pod fialkovými nebesy, jež rozpínala se do nekonečna, na tržišti s otroky, spatřil jsem ji krásnou a obnaženou. Byla obklíčena muži s divokými, hrubými vousy a smyslnýma očima, kteří se jí dotýkali necudnými prsty, přihazujíce na ni. Křičeli o závod, a jejich těly prochvívala žádostivost. Viděl jsem, jak ji pokořují; slyšel jsem úryvky sprostých vět, jež vháněly mi krev do tváří..tváří... S výrazem opovržení, jako královna zajatá lotry, smutně a hrdě stála na tržišti ona žena nádherná, zářící, které – chudý poutník – nemohl jsem vykoupiti z otroctví. 43

MODRÉ SVĚTLO
Slunce žhlo s nejmodřejšího nebe. Kráčel jsem březovým hájem, jenž vybíhal mi vstříc z horské rokle. Mezi kmeny zahlédl jsem nenadále studni z neotesaných balvanů a nad její obrubou skláněla se rusálka. Přistoupil jsem k ní a řekl: – Má drahá, prosím, nechte mne napíti se vody, v níž se zhlížíte. Jdu z daleka a jsem unavený. Poutníče, lituji tebe, ale není tam vody. – Má drahá, proč tedy hledíte do studně; zajisté je hluboká, pojme vás závrať. Poutníče, nevím, je-li hluboká nebo mělká, nevidím dna, ale vidím v ní modré světlo, jež naplňuje srdce blažeností. Pojal jsem ji za ruku a řekl: – Modré světlo? Hledám je v celém světě, řadu let. Poutníče, pohlédni do studny. Zatím odběhnu natrhati květiny. – Ano, vidím v ní modré světlo; to je hluboká studna, má drahá, pojímá mne závrať, děkuji vám; nenahlédnu do ní již nikdy. Ohlížím se, avšak rusálka již zmizela. A tak musím hleděti do oné studny, očarován, připiat neviditelným poutem k modrému světlu. 44

VZÁCNÁ CHVÍLE
Je slunečný den. Vzácná chvíle! Abychom zbavili se všednosti, jež zatěžuje našeho ducha a kalí nám zrak, použijme dobrodiní očisty přírodou. Svěřme své nitro stromům, ptactvu, vodě, blankytu. Otevřme svou bytost slunečním paprskům. Přizpůsobíme-li své myšlenky smavé obloze, zeleni listí, hovorům potoků, ptačímu poletování, zapomeneme na trudy, nesnáze a všechno, co mučí a zhořčuje, zapomeneme na všednost. Myšlenkám narostou křídla a oči se rozjasní. A všechno bude nám nové a žádoucí, i my sami sobě. 45

NEDĚLE SRDCE
Stojím u otevřeného okna. Ulice se hemží lidmi a projíždějícími povozy; střechy domů pestří se v křišťálovém vzduchu, a v přízemí chvilkou zazní chraplavý monolog gramofonu. Je letní nedělní odpoledne. Baldachýn nebe plaje světle fialkový. Věže katedrály rostou k oblakům. Teskním do ulice. Za visutými žaluziemi protějšího okna září dvě děvčátka. Čtou z veliké knihy. Mají bílé šaty, zlaté vlasy a čekankově modré oči. Z blízkého sadu prýští medová vůně oliv. Jsem blažený, jako by mi bylo teprve dvanáct let. A měl jsem bílé šaty, zlaté vlasy a čekankově modré oči. 46

NÁVĚŠTNÍ TABULE
Jaro se vrátilo! volaly děti a slunce se na ně usmívalo teplými paprsky jako spokojená matka. Stromy a keře probouzely se v požehnaném klíně země, květiny pozdravovaly přírodu svým příchodem, jenž připomínal zjev družiček o velikém svátku, a teplý větřík, těkající na vzdušných křídlech, líbal sladce modrou nekonečnost. Děti zpívaly písně na oslavu slunce, blankytné oblohy a pozemské krásy, kterou vyciťovaly v svatostánku svých prostých srdcí. Bylo jim veselo, vůkol všechno jiskřilo a rašilo na květy v symfonii vševládného Všeho míra. Vzduch voněl touhou a hřál rozkošemi, míče dětí vzlétaly do výše, kačeny kroužily na chodnících jako svůdné tanečnice. U místopisné návěštní tabule zastavily se dvě děti. Střízlivě zarámovaná, zasklená visela na sloupu o samotě, jen slunce se o ni měkce opíralo. „Škoda, že také nekvete“, vzdychly si děti a soucitně hladily nazelenalé sklo, jež hřálo jejich ruce a slibovaly hrsti pestrých květin, jimiž ji chtěly oživiti k její potěše a ku poctě jara. – „Není třeba“,třeba,“ pravil pojednou hošík ke svému druhu, „vidíš, kvete sama a kvete drobnými démanty, co rosí se na skle; i ona žije, dýchá, těší se, pláče slzy radosti!“ 47

LETNÍ JITRO
Toulám se lukami. Prchl deštivý, nevlídný čas. Je krásně..krásně... Jdu po mezi; ve vysoké metlici svítí pýřité lampionky pampelišek a hvězdičky heřmánku; s žitniště vyšlehují plaménky máků. Chlumy procítají; lahodný vánek je provoněn. Věru, kouzelné jitro. Mé myšlenky jsou průzračné jako křišťál. Zapomenuty stesky. Květnatý, svátečně vyšňořený kraj objímá oslňující jasno. Zšedlé stěny mlýna omyl liják; jsou přívětivě bílé. Od potoka se ozývá klapot kola. Tráva se něžně čeří; je srpnové jitro. Měsíc sklizně, požehnaná radost hospodářů. Jsem blažen. Chmurné nálady odlétly; jsou za horami..horami... V stromoví neblouzní Meluzina, a dešťové slzy oschly již v očích vesnických domků. Zažil jsem nudné dny. Prodléval jsem v chladné jizbě, kde churavěly mé myšlenky. Obzor byl zastřen smuteční clonou. Toužil jsem po životodárném úsměvu slunce. A ono zazářilo. Štědřejší než jindy. Jak příjemně hřeje. Je mi, jako by sluneční teplo proudilo mými zmalátnělými údy. Ach, nyní! Cítím, jak se stávám obrovským tělem. Zemí samou! A s rostoucím zájmem sleduji rolničkově rozjásaného skřivana v bezoblačném blankytu, a touha jímá srdce. Vnímám spokojené oddychování země; obilná stébla laskají mi boky. Zrakem líbám mědnatě svítícího 48 zlatohlávka, vyhřívajícího se v okolíku kopretiny, prolétám s rorýsy vůní opojený vzduch, tulím se v duchu k panenským pňům bělostných bříz. Zdá se, že všemu tvorstvu radostí rozkvetly zornice. Proč mne všechno tolik zajímá? Jistě, že léta žil jsem s nevidoucíma očima: Netušil jsem krás zřeného; samolibě neuvědomil jsem si přírody, která čekala, by mne pozdravila ve své božské velkoleposti. Nachová jitra neměla pro mne leč předtuchu strasti, a fialové večery našeptávaly jízlivé vzkazy smrti – – Brouzdám se v trávě. Na polích bzučí čmeláci; mimoděk napodobuji jejich píseň. Mé pohledy rozlétají se jako motýli po malebné stráni. Vidím děvče, pasoucí husy a osmahlé žence, již v rukou houpají neúprosné kosy. Rozmarné paprsky vlídně ťukají mi na čelo. Vdechuji jitřní vánek; smavá obloha a zpívající zeleň odpovídají mé svátostné náladě. Těším se z přátelsky hovorných vlnek potoka, které rýžují své zlato prostřed smaragdových niv, raduji se z perleťové vážky, jež mihla se vzduchem, tknu se zrakem svěžího mlází bažantnice, samotářského milíře a obemšených zdí pastoušky, a přeji dobrého jitra stařeně v loktuši, která odpočívá s otepí klestí u božích muk. Řebřinový vůz kolísá se stromořadím jabloní, jejichž větve sklánějí se pod bohatstvím zardělých plodů. Kráčím mezi lány zlatoplavých klasů vonících chlebem, usmívám se, naslouchám volání chřástalovu s luk a doupnáků z lesa a mé oči ssají na medových korunkách jetelových, kolem nichž krouží sametové včely. 49

PROTĚŽ
Za nádherného letního odpoledne jsem si vyšel do velkolepé alpské krajiny a oddal se rozkoši stoupání do hor. Dostoupiv vrcholu nejbližší hory, nevzpomenul jsem si již na věžatá, ponurá města; bezstarostný vdechoval jsem svěží horský vzduch, jenž mne ovíval. Těšil jsem se z širokého rozhledu, a večerní obloha, jako zrcadlo moře, objevila se přede mnou. Můj opojený zrak hroužil se do přílivu šera, zvířeného odlesky západu, které zaplavovalo zemi. Viděl jsem v hloubce setmělá údolí a srázná úbočí vrchů, zarostlá zakrnělými stromky. Stál jsem opřen o veliký, omšený balvan, nachýlený nad propastí; u mých nohou rozkvétala bílá protěž, unylá květina, jemná jako neurčitý sen a milá jako stesk zapomenutého básníka, kterou zádumčivý horolezec si vyjde vyhledat ve chvíli odpočinku. 50

RŮŽOVÁ PŘÍHODA
V útulné zahradní restauraci romantického údolí. Vzdálen Čech..Čech... V šeřícím se výhledu je viděti obrysy Heidelberku se zámkem na vrchu. Přede mnou Nekar, po němž míjí lodice s děvčaty a hochy, mávajícími šátky. Je vlažno a ticho. Jen chvílí zalétne ke mně zpěv s lodice nebo veselé zapísknutí vzdalujícího se rychlíku. Sním pro sebe..sebe... Jak milo je zde. Vůkol planoucí zeleň a uprostřed roztavené stříbro řeky. A maně pluje pohled po třpytné hladi a utkvívá na břehu. Právě přihrčel kočár k přívozu. Čeká na pramici. – Kdo sedí asi v onom kočáru? Mladá žena, vyvolávající si v duchu slastná dobrodružství srdce? Či samotářský myslitel, uvažující o toulkách světem a opojený poutí Vesmírem? Nevím..Nevím... Co tak hledím a přemítám, vidím ve spuštěném okně kočáru ruku, jež si pohrává kyticí květin. Pojednou uvolní se purpurově zářivá růže a oddaně skane do stříbrného náručí vln, které kolébavě ji unášejí do tmy. Purpurově zářivá vzpomínka. 51

STESK ZVADÁNÍ
Zežloutlé listí prší na cestu stromořadí..stromořadí... Odumírající iluse opadávají se stromu Života. Přišla Jeseň, milenka samotářských duší..duší... Nebe je smutné a slunce lítostivě hledí závojem mlh na osiřelou krajinu. Ze zahrady line se hořký pach listí a květin, jež zemřely stářím. Severák prohání se po polích..polích... Stráně jsou holé, háj je pustý. Chceš, má duše, půjdeme spolu do stromořadí a usedneme na prázdnou lavičku, kam nepřichází již nikdo, a budeme sledovati, jak listí prší se stromů. 52

PODOBIZNA
Jistý malíř měl sličnou ženu, však vypočítavou, naprosto ho nechápající a cenící umění jen jako dobré řemeslo, jež případně může býti výnosně zpeněženo. Umělec, přes všechen žal a zklamání, nedovedl se odloučiti od oné ženy: byla mu snad souzena osudem. Stalo se, že jedenkráte maloval ženinu podobiznu a stvořil mistrné dílo. Když končil podobiznu, zasnil se před obrazem, do něhož vkouzlil své umění. Stále mu připadalo, že podobizně cosi schází, čeho nedovedl vystihnouti. Po dva dny rozrušen hodiny stál před obrazem, až třetího dne, umučen přemýšlením, v podzimním večerním šeru to vytušil. Podobizna jeho ženy ve vzrůstající temnotě měnila se v démonický zjev: oči, krvelačné oči, nemilosrdné rty, ňadra jako upíří křídla. Obraz žádal krev, to náhle vycítil, vřelou umělcovu krev, jíž by se upír napojil. Pak byla by podobizna dokonalá. A dlouho se nerozmýšleje, vyňal ze zásuvky stolu revolver a zastřelil se před obrazem, třísně plátno krví srdce. A v skonu usmíval se spokojeně, neboť dokončil nejlepší své dílo: ženinu podobiznu. 53

PES
Samotář měl psa: bílého špice. Mima. Moudré zvíře, přítulné, milé. Pes večer vždy sedával na okně a díval se do stmívajícího se sadu. Vydržel tak hodiny: básnický pes. Po nějaké době pes pošel. Samotář, zvyklý psu a teskně po něm, dlíval u opuštěného okna, na němž pes sedával a snil. Kteréhosi večera zdálo se mu, že pes – mrtvý Mim – opět sedí na okně a hledí do sadu. Vžil se v onu myšlenku tak, že skutečně psa viděl. Od té doby on a přelud psa sedali spolu večer u okna a dívali se do stmívající se krajiny: básník a přelud! 54

MILOVNÍK PAVOUKŮ
Jeho život byl uzavřený a podivínský. Jako básník psal verše teskné hudebnosti a snivého kouzla; v soukromí žil sběratelské vášni. Sbíral zejména obrazy, kresby a rytiny, s vkusem znalce a uctívače krásy. Za dvacet let sběratelského úsilí se mu podařilo seskupiti díla vzácné umělecké ceny. Celé jmění vložil do sbírek. Při tom tvořil umělecká díla, jež vydával pro ctitele krásné knihy a básnického slova. Poslední jeho knihou bylo lyrické drama: „Já, ty, on“. V něm shrnul svůj vnitřní život a vylíčil svět, v němž žije i svět, v němž by nemohl žíti. Tuto poslední práci vydal jako závěrečné slovo svých souborných spisů, již na rozhraní stáří, kdy cítil, že vstupuje mezi stíny. Odevzdaně uzavřel svůj účet básníka a zbývalo ještě postarati se o sbírku obrazů a kreseb, jež byla jeho tichou soukromou vášní. A tu kteréhosi dne veřejnost se dověděla, že známý básník nezištně věnoval národu svou obsáhlou sbírku obrazů a kreseb. Nyní bylo postaráno o jeho životní dílo a mohl uspokojeně stanouti na prahu dveří života. Ještě poslední starosti a radosti s umístěním, označením a popisem obrazů v galerii, kterou založil, a jeho životní poslání bylo skončeno. Zbýval jen vyčerpaný člověk, jenž vykonal předurčenou práci a toužil po odpočinku. Jeho byt, z něhož se odstěhovaly milované obrazy, zel prázdnotou; byl tu jen nejnutnější nábytek a několik rodinných památek. Tehdy básník připadl na myšlenku pěstovati pavouky. Líbili se mu mlčeliví snovači a nezabil žádného, 55 chránil je úzkostlivě a přinášel si domů nové a nové druhy pavouků a pavoučků ze svých toulek přírodou i městem. Žil tak v říši pavouků. Jeho pustý byt byl oživen němým národem drobných tkalců pavučin. Byli zde malí, červení a zelení pavoučkové, byli zde i velicí sekáči s dlouhými nohami, křižáci různě zbarvení a různé velikosti. Básník stýkal se stále méně s lidmi a stále více s pavouky. Sousedé, kteří jej ctili jako proslulého muže, věděli o jeho zvláštní vášni a vykládali ji podivínstvím. Ale když neviděli básníka přes týden vyjíti z bytu, oznámili to jeho příbuzným. Byt byl násilně otevřen. Očím vstupujících zjevil se obraz hrůzný a zároveň dojemný. Mrtvý básník ležel na pohovce. Jeho poprsí a obličej byly opředeny jemnou stříbřitou pavučinou. Básníkova ústa byla otevřena a právě uprostřed nich byl střed pavučiny, v němž seděl nepohnutě a přísně, jako němý strážce vchodu do svatyně, – veliký pavouk křižák. 56

OSTROV ZAPOMENUTÍ
Osamělý ostrov v Atlantickém oceánu, u něhož jen zřídka přistává loď. Žijící jediné exotické květeně, volnému blankytu a prostým domorodcům. Skromně hrouží se z moře, klidný Robinson, zálibně naslouchaje pozounům, píšťalám a bubnům příboje a křiku mořských ptáků. Nedozírné obzory jej objímají s bratrskou láskou a líbají jeho peřesté palmy za dne zlatem slunce a navečer purpurem západu. A za nocí světlých a vonných odlétají s jeho břehů písně hnědých dívek, jež chodí, nedočkavé, vyzpívat stesk srdcí moři..moři... Osamělý, sobě žijící svět! Vytoužený útulek duší zraněných, osamocených nebo hloubavých. S lékem hojivé přírody a uklidňující samoty. Se zpěvy živlů..živlů... Básník! Básník mezi ostrovy. 57

SVĚTOOBČANŮV SEN
Co byste učinil, kdybyste byl milionářem? zeptal se mne kdysi přítel. Koupil bych si jachtu a cestoval po moři: Najal bych si pokojíky s výhledem na moře v Amsterodamu, v Leningradu, v Lisabonu, v Neapoli, v Cařihradu, v Alexandrii, v Kapském městě, v Novém Yorku, v Rio de Janeiru, v Adelaidě, v Bombayi, v Nagasaki, Hong-Kongu. Zařízení pokojíků bylo by zcela jednoduché: stůl, židle, lože, lenoška, pianola, police s několika knihami mně nejmilejších básníků. Přijel-li bych k některému ze zmíněných přístavišť, odebral bych se do svého bytu a pobyl tam, jak dlouho by se mi líbilo. Do některého bych zavítal třeba jen jednou za života. Byl bych pak v pravém smyslu slova světoobčanem. 58

VNITŘNÍ ŽIVOT
Vnitřní život člověkův je spleť záhad. Má pečeť věčnosti, neboť je neobsáhlý, má pečeť svobody, neboť je neomezený, volný. Představuji si vnitřní život jako kolotání, podobné pohybu nebeských těles. Představuji si vnějšího člověka nalézajícího se v hlubině, zkoumajícího z hvězdárny mozku postavení hvězd a uhadujícího pohodu nebo nehodu. Duše je vesmír, je matkou a člověk je jejím dítětem a jeho život je závislý na jejích pokynech. *
Člověk někdy nezná vyššího smyslu života. Většinou pohlíží na duši jako sedlák na hvězdu; diví se jí, zdá se, jako by žasl, že je cosi vyššího. Zakrývá si vnitřní život vnějším životem, zapomíná na blankyt pro prach silnice. Vnější život poutá jeho smysly, jež tonou ve všednosti a zoufale chytají se stébel marnosti. Posléze člověk si uvědomuje prchavost vnějšího života a zatouží po něčem cennějším, pátrá ve svém nitru po pokladu, který zabezpečuje budoucnost. Pud sebezachování přivádí jej k duši; věnuje jí myšlení a snaží se vyjádřiti ji činem. Tato živelná síla, zdokonalující člověka a nutící jej uznati její velkost, je světlem, které prozařuje temnotu našeho jsoucna. Ukazuje cestu k vyššímu cíli, u něhož spojují se ruce nespočetných pracovníků všech věků na stavbě chrámu lidského ducha. Ona je to, jež probouzí 61 v člověku touhu, aby vynikl nad průměr a vykonal něco podivuhodného nebo božského. Vnější člověk nemůže proniknouti ovzduším skutečnosti k chápání mysteria Všeho míra. Jeho dalekohled je mozek. Dohaduje se jenom, blábolí; a když jeho oči, oslepené nádherou věčnosti, spatří na duchovním nebi nějaký úkaz, střízlivě jej odhaduje. Ale je jeho odhad správný? Domnívá se, že umí čísti ve hvězdách; avšak hvězdy jsou příliš vznešené, aby zjevily povrchnímu člověku něco ze svého tajemství. Duše je pro člověka saiským obrazem. A kdyby se někdo odvážil odhaliti roušku, jej zastírající, spatří sebe samého: vnitřního člověka. Člověk, který poznal svou duši, poznal sebe. 62

TAJEMSTVÍ NOCI
Miluji tajemství noci s jejími hvězdami, jež ji zářivě provázejí na pouti Vesmírem. Jako kouzelná vlna přichází z dálky; přináší květy cizích krajin, vůně neznámého ráje. Jako čaroděj vyvolává v nitru vzácné vzruchy a odívá svět snivým rouchem. Na její pokyn otvírá se výhled do nadzemské oblasti. Sedím v klíně spící Země. Svět usnul pod přikrývkou temna. Jako by veškero stvoření odpočívalo po denním zápasu, aby se zotavilo pro nový zápas. Sen kráčí jako milosrdná sestra od lůžka k lůžku a dobrotivým slovem zaplašuje životní chmury, tiší bolest ran osudu a zasévá naděje v budoucnost. Noční něha vchází do mého nitra. Jsi to ty, mlčelivá přítelkyně? Podivné dary máš v náručí. Konejšíš smutek a dovoluješ zapomínati. Tuším tvou neviditelnou ruku na srdci. Cítím tvé hvězdné oči, jak pohlížejí do mých zřítelnic a tvůj letmý polibek osvěžuje přemýšlivé čelo. Jak nicotnými zdají se pak všední starosti? Jak malicherným životní shon? Noc připravuje léky a podává kalich útěchy. Není milosrdnější bytosti nad ni. Duch se uvolňuje a zří do nekonečné dálky, sbližuje nás s věčností. Buď pozdravena, rozněcovatelko básníků, vznešená kněžko stínů! Posiluješ a ozdravuješ, posvátná noci. Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. 63

EXTASE
Ve chvílích extase možno viděti neviditelné světy věčného prostoru. Jsou mnohé zázraky vůkol nás, jichž nepostřehujeme a které přece zasahují do našeho života. Jakmile jsme v extasi, spadne bělmo s našich očí. Domníváme se, že jsme se octli v jiném světě. Stalo se s námi cosi nepochopitelného a cítíme, že smysly jsou zbystřenější a jasnovidnější. Zdá se nám, jako by duch byl odpoután od hmoty a vzlétal k vrcholkům myšlenek, které nás tajemně obklopují. Proč nyní vidíme pronikavěji a jinak než jindy? Kdo způsobil nenadálý obrat v naší mysli? Byli jsme jakousi tajemnou mocí zbaveni pozemských pout? Není to smyslové mámení, duchovní zrcadlení? Zdá se, že chápeme podstatu všeho a čteme ve věčnosti jako v knize, v níž jsou zaznamenány nepomijitelné zákony. Nesoudíme již podle předpisů země a lidského rozumu. Chápeme hudbu hvězd a zázrak stvoření světa a mnohé vytušíme, co bylo dříve skryto: Je ještě jiný život nežli pozemský: život nadpozemský. Moc, jíž jsme podrobeni a podle jejíž božské moudrosti jsme se vtělili v pozemský život, z něhož vystupujeme ve chvílích extase. Život v mimojsoucnu skýtá výhled do věčného života. Čteme myšlenky, které přijdou teprve za staletí jako vlasatice, aby se zjevily lidským očím. Neboť vzdálenost mezi životem pozemským a nadpozemským měří propasti a světlo neviditelných sluncí dolétá na zemi za věky. 64 Neboť dříve nežli jsme se zde vtělili, byli jsme počati v nekonečnosti. Jsme jenom odleskem vyššího života. Pouze v extasi se blížíme k němu, bychom překročili hranice skutečnosti a přiblížili se k věčnému. Jsou okamžiky, kdy sníme bdíce a bdíme sníce. V těchto chvílích vidíme za meze země. Třeba čekati, až duše vejde do vyššího života. Pak je možno vytušiti to, co je nepochopitelné tvorům, kteří žijí jen ve tmě slzavého údolí. 65

PLANETY
Symfonický triptych
[67] I
[69] NADZEMSKÁ SFÉRA. HVĚZDY Z DÁLKY OZAŘUJÍ SE VZÁJEMNĚ. PROSTOROU VZNÁŠÍ SE DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA. OZÝVAJÍ SE HLASY.
Země:
Proč odcházíš? Mým miláčkem byls’ přece. Svou poutí všeho mírem jsi mne našel, jak čekala jsem tě, ó, zpěvné dítě. V mých loktech procits’ z pravěkého spánku a uzřel jsi svou matku, jež tě střehla a všechno skýtala, bys poznal její něhu a lásku, dobrotu i nutnou přísnost někdy k všem jejím dětem, které vedla žitím. Však tobě zvláštní péči věnovala, neb tys měl schopnost; stát se jejím pěvcem i hlasatelem její lidské víry. Proč odcházíš již? Proč jsi opustil mne? Thanatos s dvojí tváří:
Můj milenec byl. Na mne mnoho myslil a vysvětloval všem můj skrytý smysl. Jak snivý jinoch ženě milované 71 on něžně snímal závoj za závojem, až odhalil mou tvář, již tvorstvo mylně si chmurnou, hrůznou povždy představuje, by zazářila láskyplným zrakem. A potom poklek’ přede mnou a zpíval, jak milenec jen zpívá pro milenku. V své písni vroucně lidem vypravoval o spravedlivém poslání mém v světě, o dvojí tváři mé, jež vždy však tatáž, jež jednou smrt a jindy život sluje. Duch Bývalého Člověka:
Vás obě vždycky miloval jsem stejně, neb jedno jste a ve všem obsaženy, a jedno také, kde snad znova začnu dál vyvíjet se, ztělesňovat v bytost, jež vyšší bude, než jsem kdysi býval, neb ve všem duch je, všude žírná hmota ve Všeho míra prostornosti vládne; je jedno, jestli zde jsem nebo jinde. Noc:
On ze mne vyšel, k čemu teď chce dospět? Jsem všude, ve všem, prazáklad jsem Všeho. Neb Den je pouze jiný název pro mne. 72 Duch Bývalého Člověka:
Noc, noc je vůkol a přec’ je to světlo. Jak duch teď chápu to, co dříve člověk vždy rozlišoval, soudil dvojím zrakem. Ó, nový zrak, jenž procitl teď ve mně! Genius umění:
Já sklenul bránu vítěznou, jíž prošel. Byl ukazatelem jsem cesty vzhůru, jíž kráčel k vesmírnému náboženství. Duch Bývalého Člověka ve vzpomínce:
Mně zdá se, jako lyra kdes by zněla a její akord známý připadá mi..mi... Snad je to ona, již jsem musil nechat pro příští pěvce kdesi v jiném světě. Genius ženství:
Ó, slastný pocit jeho obejmutí! Dosavad blaží jeho políbení. Na ňadrech mých se učil znáti život a chápat všemohoucí lásku hmoty. Vždy dítě byl a nepřestal být děckem, 73 u nohou mých si hrál se sluncem, lunou, po moři plul na listu leknínovém a v jícnu sopky hledal oheň očí. To byly hry a dobrodružství srdce. Jak radostí vzplál, když šel luční stezkou a zahléd’ krásnou květinu, již utrh’, by na klín mně ji přines’ usměvavě. Na to vždy budu myslit v opojení. Roztouženě:
Ach, zda se ke mně vrátí, poutník nyvý, na tuto hvězdu, či mne bude hledat na jiné hvězdě v bezmeznosti věčna? Duch Bývalého Člověka zamyšleně:
Proč stále cítím jakés’ políbení? Byl záblesk to neb závan z blízké hvězdy, jenž pozdravil mne nebo vzpomíná mne? Fantasie v rouchu hvězdných mlžin:
Můj nejvěrnější oddaný byl přítel. Mně svěřoval se, o radu mne žádal. My hovořili spolu na vrcholcích, kde oslňovalo jej světlo výšin i v hloubkách, v kterých tma ho pozřít chtěla. 74 Měl ve mně vnitřní světlo, jež jej vedlo a posilovalo a všude střehlo. Já byla jsem to, jež mu otevřela zrak do prostory Věčna, ku Vesmíru. Já křídla dala mu, by k hvězdám vzlétl a sílu vlévala, jen aby neumdléval. Já ještě nyní provázím ho cestou, jíž jako duch teď za svým cílem spěje, jenž neznámý mu, jejž však zářně tuší..tuší... Duch Bývalého Člověka blaženě:
Hlas známý vnímám, promlouvá teď ve mně, hlas obraznosti, jež mne neopouští ni na té dráze, kterou nyní letím. Jsi se mnou, božská sestro, Fantasie. Je hlas to tvůj, hlas sladký, nekonečný, jejž právě slyším jako ševel květin? Fantasie ukazuje světelnou paží:
Leť dále, duchu vroucně milovaný, tam, tam, kde nové světlo tobě kyne. Tam budu věrně očekávat tebe, 75 neb my dva spojeni jsme dávným svazkem, jak tam, kdes’ žil, tak tam, kde budeš žíti. Bratrský Duch letící mimo Ducha Bývalého Člověka:
Kam spěješ, duchu? Kde je cíl tvé cesty? Neb ve věčnosti všemu cíl je vytčen. Jak letíš zpíváš, záříš, tvoje cesta je plna jisker jako vlasatice. Duch Bývalého Člověka:
Mne řídí jakýs’ božský hlas, jejž slyším, vím, naznačí mi, kde se zastavit mám; víc nevím nic – jsem poslušný jen poutník. Však kam ty cílíš, jasný krásný duchu? tvá křídla radostně se rozpínají; snad více poznal jsi a vysvětlíš mně, co záhadné mi na mé hvězdné pouti. Bratrský Duch:
Tak jako ty, já spěji k Nové Hvězdě, kde čeká na mne vyšší úkol žití, když branou žití dřívějších jsem prošel: tam pokračovat musím v onom díle, na němž jsem jinde pracoval, je předal. 76 Duch Bývalého Člověka jako by procitl:
Hlas vyšší praví mi, bych dál spěl s tebou, tys průvodce můj, který po mně pátral a který má mne dále doprovázet. Chci pomoci ti v díle, k němuž spěješ, rci, co nás čeká na jiné tam hvězdě? Bratrský Duch nadšeně:
Ne dva my pouze, pohleď, zástup duchů, jež jako jiskry vidíš věčnem spěti, za stejným cílem letí z různých světů. Tiše:
Ti všichni, ty a já, jsme bezejmenní jen pracovníci z vůle Vyšší Moci na Chrámu božství, který duch náš staví na nespočetných hvězdách Všeho míra. Já vítám tebe, bratrský můj duchu. Oba duchové se obejmou. Pak mlčky letí pospolu. Za nimi a vůkol nich letí jiní duchové. Prostorem zní hudba sfér.
77 II
[79] NA NOVÉ HVĚZDĚ. OSLNIVĚ BÍLÝ DEN ZÁŘÍ. NA VRCHOLKU VLNY ČASU VZTYČEN DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA. BRATRSKÝ DUCH MIZÍ V DÁLCE.
Duch Bývalého Člověka:
Mně zdá se, že zde odpočinout mám. Toť Nová Hvězda, jež mi určena, bych působil zde k provedení díla, od něhož jinde byl jsem odvolán. Rozhlíží se:
Duch bratrský, jenž doprovázel mne, zde zanechal mne na křišťálné vlně a spěchá dále za svým určením. Volá do dálky:
Dík, skvoucí duchu, za tvůj doprovod! Bratrský Duch v dáli hasne jako paprsek:
My sejdeme se; ruce naše najdou se při společné práci ve vesmíru..vesmíru... Mlčení.
81 Nová Hvězda z hlubiny:
Buď vítán, duchu, jenž jsi dospěl sem, bys dočasný zde našel domov svůj a zanechal zde stopu žhavé touhy po vznešenějším smyslu života. Já v nespočetných rodech bratrů tvých jsem očekávala tě přátelsky a v dřívějším tvém žití bedlivě jsem sledovala sny a skutky tvé, jež měly býti tobě průpravou pro další vzestup v tvorstvu věčnosti. Jedna z bytostí Nové Hvězdy přibližuje se:
Teď, kdy jsi z vlny času zrozený, pojď v kruh náš, s námi, k práci společné. Druhá bytost se zjevuje:
My dobře známe, bratře, dílo tvé, neb v předešlých cos’ činil zrozeních se dělo za vedení našeho. A často zasáhly jsme v mysl tvou snu Vnuknutím, jež osvítilo tě. 82 Neb věz, že ve Vesmíru nic se dobrovolně nikde neděje, a každý musí splnit úkol svůj, jenž Vyšší Moudrostí mu přikázán, že jedna bytost s druhou souvisí a jedenkaždý slouží druhému od nejmenšího prvku života až ku nejvyšší Kosmu bytosti. Duch Bývalého Člověka v radostném údivu:
Vy věděly jste tedy o mně již, než jsem se mezi vámi objevil? Třetí bytost se zjevuje:
My znaly jsme tě ve všech životech tak, jako ty jsi jistě tušíval nás, světlé duchy, kdesi nahoře neb v sobě, kteří naslouchali ti a ochraňovali tě křídlem tajemným. Tys musil dříve sílit zkouškami na kalné hvězdě, než jsi dospěl k nám, bys moh’ se s námi v práci družiti. 83 Duch Bývalého Člověka:
Nuž veďte mne, ó, jasné bytosti, bych moh’ se v novém díle ztělesnit a znova žít a zpívat, zářiti. Bytosti obklopí Ducha Bývalého Člověka a vzdalují se s ním. Vlna, na níž stál, se rozplyne a za ní na obzoru zjeví se světelná Pyramida.
Pyramida se rozezvučí:
Mne staví ruce tvorů všechněch světů od nepočátku po vše věky věkův, a rostu všemi světy, prostupujíc je neviditelnou svou stavbou věčnou, mnou prochází vše, co kdy vytvořeno ve hvězdných sférách z nejvyšších sil vůle. Jsem schodištěm, jež Všeho mírem vede až k Nejvyššímu, který ve Všem trůní a k němuž stoupá nekonečně duchů a bytostí a tvorů, nestvoření, by nalezli v něm moudrost, smysl Všeho. Neb všechen Vesmír je jen zrcadlení se Boha v nekonečnu jeho tvorstva. 84 Jiné bytosti Nové Hvězdy zjevují se a směřují k světelné Pyramidě; ve sboru:
Jas nesmírný nás zářně obklopuje, jen oči duchů mohou jej však zříti; v tom Jase jásá píseň veškerenstva, v něm všechno stvoření je obsaženo, v něm věrně krouží soustavy všech světů, jež zanikly i jež se nově zrodí, a všechny možnosti v něm spočívají, jež ve světech se teprv uskuteční. Duch Bývalého Člověka, jenž stal se podobným bytostem Nové Hvězdy:
Na stupních tvorstva o jeden jsem stoupl, jsem blíž’ zas vševědnému Zdroji všeho a opět lépe Všechno pochopuji. Nedočkavě:
Nuž tedy k práci, k dílu! Bytosti Nové Hvězdy:
Aleluja. Všichni jsou pohlceni Jasem Pyramidy.
85 III
[87] NOC NA NOVÉ HVĚZDĚ. NA OBLOZE SVÍTÍ HVĚZDY-SVĚTY. MEZI NIMI ZEMĚ. V ZAHRADĚ KRYSTALŮ-KVĚTŮ STOJÍ DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA A HLEDÍ K OBLOZE.
Duch Bývalého Člověka:
Tam v dálce vidím zářit jasnou hvězdu..hvězdu... Žil jsem tam kdysi snad, či kdesi jinde? Již nevzpomínám si, však tuším v duchu, že krásné bylo to, jak mytus krásné. Zasněně:
Je tomu dávno již, snad mnoho věků, kdy jak host žil jsem na skvoucí té hvězdě, los jejích tvorů pokorně jsem snášel a věděl, že můj pobyt na ní zkouškou, bych jednou dospěl ku vyššímu žití. V zamyšlení:
Co jsem as prožíval v té dávné době? Co zřel jsem, slyšel, uchopil svou rukou? Snad miloval jsem podobnou mi bytost, jíž světem zdál jsem se a již jsem vedl po cestách žití světlých nebo temných. A jaké květy jsem tam asi viděl, a jaké zvuky jsem tam asi slyšel, a jakých tvarů jsem tam dotýkal se? Nic nevím, sním jen, že to bylo krásné, 89 že v duchu jakás’ vzpomínka mně zbyla, jak moje bytost Očistcem by prošla, kde zanechala dřívější mé strasti a slabosti a sklony, touhy, viny. Mne jistě očišťoval božský plamen ó, lásky, víry, krásy, jež jsem poznal na oné hvězdě, vzdálené tak nyní. Vroucně:
Tam odpočívá někdejší mé tělo a jeho buňky v jiných nyní žijí; však volný duch můj na cestu se vydal na tuto hvězdu za posláním novým? kde hostem jsem a odkud teď se dívám na nesčíslné hvězdy dálných světů, kde snad jsem žil kdys nebo budu žíti..žíti... Země:
Mne vzpomínáš? Můj paprsek zas cítíš, jak pílí k tobě z nedozírné dálky. Tví spolubratří dosavad se rodí a milují a sváří, hynou v zmatcích; je vše, jak bylo kdysi na počátku a jak i bude při zániku světa. Snad nyní ty, jenž putuješ tam kdesi ve světlé sféře, nadsmyslným vlivem zde řídíš osud oněch, mezi nimiž 90 jsi žil též kdysi a jež nyní vedeš, jak kdys i ty byl kýmsi vyšším veden. Jasněji zazáří:
Mne vroucně opěvals’, ó, hrdý pěvče, mně, miláčku můj, po tobě se stýská..stýská... Duch Bývalého Člověka:
Svit oné hvězdy bratrské a skvoucí teď slyším třpytně zaznívati v duchu a rozumím, co nehmotně mi praví. Mně nese pozdrav od spřízněných tvorů ve škále jsoucna, hostů Všeho míra, a pojí se světem, jenž vyzařuje ve prostor vesmírný své sny a činy. Tam na povrchu hvězdy vidím skvrny, snad jsou to moře neklidná a mocná, z nichž rodí se souš s propastmi a vrchy. Jak všechno matné, malé je z té dálky, z níž sleduji to jako v čárném snění. Oceán na zemi:
Já náručí vln obejímám Zemi, jež v pradávnu se ze mne vynořila, by potom rostla, kvetla, pěla, plála, by stala se pak domovinou tvorů, 91 z nichž posléz člověk slavně vyvinul se. Ve Všeho míru bratry své mám všude, na jiných hvězdách v podobě snad různé, jsem chabý náznak Oceánu Věčna, jsem živel kosmický, jenž podřizuje se zákonům, jež všechno ovládají; a příliv, odliv jsou mé vděčné zpěvy, v nichž pokorně a věrně projevuji, že s jinými jsem světy ve spojení. Velehory na zemi:
Jsme strážci Země, její hradby, věže, jež ukazují k blankytu a k hvězdám, jsme symbol mocné touhy tvůrčí hmoty po sféře duchů nade Vším se skvící. My pozemšťanům Titany se zdáme, však pro daleké hvězdy nejsme více než vrásky, které nespočetné věky do zemské kůry postupně jen ryly. Duch Bývalého Člověka:
Ó, jakou cestou octl jsem se tady? To byla horstva, po kterých jsem stoupal, to byla křídla, na kterých jsem letěl, to byla záře, jež mne unášela od jedné hvězdy na jinou zas hvězdu. 92 Jen jediné však zbylo duchu stále: moc touhy stoupat, vzlétat výš a výše! Ptáče v hnízdě na zemi:
Mých předků písním kdysi naslouchával a potom zkoušel po nich prozpěvovat své kvetoucí a roztoužené sloky. Což odlétl již do teplejších krajin? Chudobka na zemské mezi:
Šel mimo mne kdys putující pěvec, jenž v snění viděl ve mně sedmi-krásu a opěval mne rozkošně jak hvězdu. To bylo krásné; o čem teď as pěje? Duch Bývalého Člověka:
V mé mysli zvučí jakás’ sladká píseň, zde neznámá, však důvěrná a snivá. Je ozvěna to z dřívějšího žití? Básník na zemi na vrchole hory:
Byl světlým předchůdcem mým v dávném čase, vším procházel a ve všem zmnožen planul 93 a náležel všem národům a dobám, neb Orfeem byl Země, jejích divů a jeho lyra kvetla božskou písní. Chtěl proniknouti k prazákladu Všeho, své srdce nechal rozsápati živlům, jej milujícím příliš žhavou láskou, by zanesly je na neznámé hvězdy, kde jistě zkouší dál svou píseň touhy po vyšším žití, jímž duch cílí k Bohu. Duch Bývalého Člověka rozpomíná se:
Byl básník bratrem mým? Sám byl jsem básník? Jak ruce duchovní bych všude cítil, jež přes hranice světů hledají se, by snoubily se v zářném kolozpěvu při zvucích hudby sfér, jež zrcadlí se ve stvoření všem, v hranolech všech věcí. Hvězdář s pozemské hvězdárny:
Teď chyt’ jsem zásvit zajímavé hvězdy, jež dosud cizí astronomům země. Chci zkoumat, zda by mohly na ní žíti též bytosti, jež nám se podobají. 94 Vysílá do Vesmíru světelné znamení:
Zda jedenkrát se dorozumím s nimi? Ó, myslím na ně někdy usilovně. Tu ve mně volá žádost po létání. Duch Bývalého Člověka pozoruje pravidelná světelná zablesknutí v temné dálce:
Mne jistě hledá bytost jiné hvězdy a chce se se mnou nějak dorozumět, neb vidím v dálný éter promítati tmou znamení z řad světel sestavená. Dlouho mlčí; pak:
Jim brzy odpovím též znameními, však dosud musí hledat ještě sebe..sebe... Žena bloudící na břehu pozemského moře:
On spíše vzplanul vesmírnou svou touhou, než láskou pozemskou. Když opěval mne, vždy oslavoval ženy zcela jiné: buď Krásu, Lyru, Hudbu nebo Hvězdu; já byla mu jen mostem, po němž kráčel v snu do jiného života a světa, jen Hadem Ráje, který člověk ztratil za bájné doby prvotním svým hříchem, když chtěl se Bohu mocí vyrovnati. 95 V hlubokém bolu:
Žel, v neznámý svět přešel tajuplně, když dozrál čas a povolán byl jinam, a všechno zůstavil zde s lehkým srdcem, svou lásku, domov, zpěvnou lyru, květy; teď v jase věčném kdesi putuje. Roztouženě dívá se na moře:
Jej unesl zlý vítr na svých křídlech za temný obzor nesmírného Moře, na jehož vlnách dosud bloudí zvučný a osamělý jeho mluvný nástroj, ó, lyra nadšená a opojená světem. Duch Bývalého Člověka láskyplně:
Já přísnou krásou Věčnosti byl dojat, v ní objímá se všechno při zrození, v ní shledává se všechno při svém skonu, a v ní se věky věkův odehrává i neustálá svatba hmoty s duchem. To nevěsta je všeho nejvěrnější, je milenkou i matkou, dcerou světů a všeho stvoření a všechněch duchů. 96 Luna:
Já střežila jej něžně při zrození a rozesnívala jej v trudném mládí o modrém světě, náladovém, luzném, v němž prožíval touh první dobrodružství. V mém třpytu bloudil v chvílích zanícení a učil znát se oblast neskutečna, jež však mu byla pouze šerou branou, jíž vešel v jiný svět a v jiné štěstí, v němž procit’ spící zrak a objal zemi a stal se pěvcem slunné skutečnosti. Bolestně:
Pak, nevěrný, již na mne zapomenul. Jsem pro něj snem. Teď podléhá jen Slunci. Mizí v oblacích.
Duch Bývalého Člověka:
Ach, není možno na nic zapomenout, co jedenkrát duch prožil ve věčnosti, jak není možno zapomenout stromu, jejž oheň strávil, proměnil v šeď dýmu, že kdysi rostl, kvetl, zrál a voněl, neb proměnami z dýmu navrátí se zas na zem’, aby rost’, kvet’, zrál a voněl. 97 Ty hvězdy, které nyní vidím plouti na Nekonečna volném oceánu, mně svítily kdys, svítí mi i nyní, a nejsou-li to ony, jsou to jiné a přece tytéž, neboť Vše je Jedno! Mars rudě:
Mne vede cesta poblíž světa tvorů, jež mučí touha srozumět se se mnou, již pátrají, zda projeví se život na vrcholcích mých, v zledovělých mořích, jež zjevují se jejich teleskopům. Zda navštíví mne v dálné budoucnosti té cizí země smělý dobyvatel? Duch Bývalého Člověka:
Proč, hvězdo, hoříš vyzývavým jasem? Však dočkáš se i ty, jak vše se dočká. Sníš o tom, abys před svým skonem zřela na povrchu svém tvory jiné hvězdy? Je přece jedno, dojde-li kdos hmotně ku cíli touhy své a výbojnosti, neb duch jej jistě předešel a stanul již dávno před ním všude, kam měl dospět. 98 Merkur:
Můj povrch brázdí plno trhlin, hlubin, jež odevzdaně zejí vzduchoprázdnem, neb v oblasti mé život nemožný je. Zamyšlený:
Jsem němá tesklivá poušť putující. Duch Bývalého Člověka tiše, dojat:
Jak mnohá hvězda ve vyhnanství planém sní o šťastnějším osudu svých družek. Venuše bělostně jasně:
Mé nitro plane láskyplným světlem, když tančím k slastné hudbě Všeho míra, v své mlžné šláře cudně zahalena, svět panenský, jejž život oplodňuje, a který vstříc jde skvělé budoucnosti. Duch Bývalého Člověka obrací se k Venuši:
Však ty tam, jasná hvězdo, blaze záříš. Jsi děckem ještě ve svém roztoužení; 99 chceš hrát si s květy, s krystaly a srdci a myslíš, že pak najdeš ukojení? Jupiter:
Můj světelný plášť v prostor věčný splývá a připomíná menším oběžnicím, že ochraňuji je, když kolotají. Duch Bývalého Člověka rozhlíží se po obloze:
Mne ovlivňuje jakás’ tajná síla, již mocná hvězda v éter vyzařuje a která odvahu mé mysli vnuká. Saturn svítí žlutavým světlem:
Tři mlžné prstence mne obkličují, prach hvězd to, jež se kdysi roztříštily a proto paprsky mnou vysílané snad rozsévají símě neblahosti. Duch Bývalého Člověka:
Však někdy vyciťuji kalné svity. 100 Uranus temně:
Ó, hrozná tího, kterou věky nesu, můj těžký dech je zmítán bouří živlů, když prostorou jak černokněžník kroužím se čtyřmi učni kolem sopek Slunce. Duch Bývalého Člověka naslouchá:
Teď zaslechl jsem jakýsi ston temný, jenž plný trudu, hrůzy, ponurosti. To jistě svět je příliš, příliš velký, jejž rmoutí jeho velikost a tíha. Asteroida jiskřivě:
Chci zpívat, zpívat ve skupině hvězdné, jsem plachým květem v sadě Nekonečna, a vůkol vidím větší, menší květy: jak je to krásné, prosté, nevýslovné..nevýslovné... Duch Bývalého Člověka:
Och, lépe je as být jen malou hvězdou, jak tam ta je, jíž téměř není vidět. 101 Tiše, jako by usínal:
Ta lehce letí věčnem, písní jiskří..jiskří... Ztrácí se v snění.
Neptun pravzdáleně:
Z vln éterných se přemýšlivě hrouzím; mám druha Měsíc, s kterým putujeme svou tajuplnou drahou v Nekonečnu. Duch Bývalého Člověka nábožně:
Je Vesmír nevyzpytatelným mytem, je kapkou snad, jež s boží dlaně padá, a jeho trvání se zdá být věčné, však celá věčnost pouze okamžik je..je... Slunce vychází na obzoru:
Já otevřelo kdysi tobě oči, když ještě spaly, neviděly správně, ze snění modrého jsem vzrušilo tě a ukázalo tobě Svět i Vesmír a jasnozřením jsem tě obdařilo. 102 Mnou rozkvetl ti nový den i život, mým ohněm prožhavěl jsi svého ducha a očistil jej od všedního chtění; mnou vykoupil jsi někdejší svou bytost a stal se tvorem zmnoženého žití, jenž vzplanul touhou, aby všechno chápal, vše miloval a všemu porozuměl. Jsem povždy s tebou. I teď provázím tě na další pouti, kterou musíš jíti, neb nutno stoupat bez ustání výše ve zduchovnění, v poslání svém božském ke zdroji Světla, k Bohu, k Absolutnu. Slavnostně:
Tam teprv je tvůj cíl a dovršení! Duch Bývalého Člověka procítá; s otevřenou náručí; vroucně:
Tvůj vnímám jas, ó, Jasný Nekonečný, buď vůle tvá, jsem nástroj, na nějž hraješ, a jít chci všude, kam mne hlas tvůj vyzve, neb vím, že všude ve všem tebe najdu i že mne budeš všude očekávat, neb já jsem ty a ty jsi vše, ó, Věčný! Slunce zlatě vyšlo; osvítí Ducha Bývalého Člověka dobrotivou září.
103

DOZPĚV
ke Kosmické pouti
[105] Své prosté, jasné dílo básnické, na kterém pracoval jsem celý život, jsem zpíval všem, kdož hledají a touží. Já tvořil jsem je pro nesčetné bratry, pro příští pokolení, by v nich zas nově ožilo a rostlo a prošlo výhní jejich snů i činů, a jimi teprv bylo dotvořeno. [107] BÁSNICKÉ DÍLO EMANUELA Z LEŠEHRADU SVAZEK VII. Symfonie MOST NAD SVĚTEM OBRAZY NA VLNÁCH básně prózou jež vznikly v letech 1899–1912 a mystické oratorium PLANETY jež vzniklo v letech 1931–1932 tvoří závěr Lešehradovy epopeje
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze pro nakladatele Aloise Srdce v Praze v březnu roku 1932 Některé básně prózou z Obrazů na vlnách vyšly pod názvem Metempsychosy 1901 Pohádka o pozemské lásce pod názvem Pohádka o věčné touze 1930
E: jf; 2004 [109]