NÁVĚŠTNÍ TABULE

Emanuel Lešehrad

NÁVĚŠTNÍ TABULE
Jaro se vrátilo! volaly děti a slunce se na ně usmívalo teplými paprsky jako spokojená matka. Stromy a keře probouzely se v požehnaném klíně země, květiny pozdravovaly přírodu svým příchodem, jenž připomínal zjev družiček o velikém svátku, a teplý větřík, těkající na vzdušných křídlech, líbal sladce modrou nekonečnost. Děti zpívaly písně na oslavu slunce, blankytné oblohy a pozemské krásy, kterou vyciťovaly v svatostánku svých prostých srdcí. Bylo jim veselo, vůkol všechno jiskřilo a rašilo na květy v symfonii vševládného Všeho míra. Vzduch voněl touhou a hřál rozkošemi, míče dětí vzlétaly do výše, kačeny kroužily na chodnících jako svůdné tanečnice. U místopisné návěštní tabule zastavily se dvě děti. Střízlivě zarámovaná, zasklená visela na sloupu o samotě, jen slunce se o ni měkce opíralo. „Škoda, že také nekvete“, vzdychly si děti a soucitně hladily nazelenalé sklo, jež hřálo jejich ruce a slibovaly hrsti pestrých květin, jimiž ji chtěly oživiti k její potěše a ku poctě jara. – „Není třeba“,třeba,“ pravil pojednou hošík ke svému druhu, „vidíš, kvete sama a kvete drobnými démanty, co rosí se na skle; i ona žije, dýchá, těší se, pláče slzy radosti!“ 47

Básně v knize Most nad světem (in Básnické dílo Emanuela z Lešehradu, svazek 7):