HRAD DUŠE
Dlouho plul jsem po smutném moři, než zahlédl jsem ve večerním šeru tmavé obrysy skály s hradem. Snad čarovnou mocí, však od prvého okamžiku zatoužil jsem vejíti dovnitř. Viděl jsem věž, rostoucí k oblakům, podlouhlá, vysoká okna a skupinu cypřišů před vchodem, jež přibližovaly se k mé lodi. Ve všem bylo kouzlo, jehož nelze vyjádřiti slovy. Kdo sídlí v onom hradě? Netušil jsem. Také marně snažil jsem se určiti pevninu, k níž jsem dojížděl.
Přece však rozhodl jsem se vejíti do hradu. Byl jsem žádostivý dobrodružství a vyhledával jsem je. Žil jsem dlouho se svým pěstounem, šedivým rytířem, na hradě svých předků a snil jsem o hrdinských činech a slávě. Tehdy vzplanuly boje ve Svaté zemi. Ačkoli byl jsem jedinou nadějí starobylého rodu a pěstoun byl na sklonku života, vypravil jsem se do dalekých krajin.
Boje skončily a vracel jsem se k pěstounu. Neuspokojily mne bitevní činy, toužil jsem po vyšším, pohádkovém. Snad proto při spatření hradu na vrchole skály nemohl jsem přemoci žádosti, abych tam vešel. Ve své obrazotvornosti zřel jsem jej obestřený září, jež nepodobala se žádnému přírodnímu úkazu, připomínajíc spíše mlžný jas, jenž vydechuje z bájí nebo vidin; čarovný závoj záhadného obrazu, který, jsa zastřen, svádí k odhalení.
Pohlcoval jsem blížící se hrad vznícenými pohledy. Zdál se býti starobylou budovou. Silná zeď se zubovitým cimbuřím ji chránila. Po levé straně hradu zvedala se věž,
9
která koupala svůj zádumčivý stín v osamělé mořské zátoce.
Neukončil jsem ještě pozorování, když loď se zastavila u vyvýšeného pruhu země, vybíhajícího do vln. Sestoupil jsem s lodi, vystoupil na skálu a zabušil třikrát na bránu. Otevřela se, jako bych byl očekáván. Vešel jsem do dlouhé, temné chodby. Nikoho jsem neviděl. Došel jsem na konec chodby. Síň, do níž jsem vkročil, měla veliká okna a byla prázdná. V šeru nemohl jsem však rozeznati jejích podrobností. Zdálo se mi, že ono přítmí bylo zaviněno spíše smutkem, než blížící se nocí. Prošel jsem komnatou a kráčel do druhých síní. Minuta prchala za minutou, hodina za hodinou a já bloudil místnostmi a chodbami. Dutě ozývaly se mé kroky na dlaždicích. Snažil jsem se uklidniti rostoucí vzrušení. Přesvědčoval jsem sám sebe, že pocity, zde zažité, nutno přičítati opuštěnosti hradu. Však marně jsem se přemlouval. Tušil jsem, že hrad je obýván, a náhle zahlédl jsem před sebou mihotavý stín. Zastavil jsem se a naslouchal. Slyšel jsem vzdech. Jat údivem, přitiskl jsem se ke stěně, neboť se mi zdálo, že vzdech blíží se ke mně, do mne, zcela do mne..mne...
Pak zaslechl jsem tlumené kroky. Sledoval jsem je a pospíchal za nimi; stále však se vzdalovaly a cítil jsem, že ticho, které je vystřídalo, působilo tím tajemněji.
Jsa však nebojácný a lákán záhadností hradu, pokračoval jsem v pátrání. Puzen čímsi nevysvětlitelným, dospěl jsem k přivřeným, zrezavělým dveřím, které se při mém dotyku rozevřely.
10
Zarazil jsem se, neboť právě v tom okamžiku zaslechl jsem smutný a něžný šepot..šepot...
Krajně vzrušen i překvapen stanul jsem v temnu nějaké komnaty, do níž okny vnikaly měsíční paprsky. Místnost byla prostraná a stejně pustá jako předcházející.
Přemýšlel jsem, co činiti, když nedaleko mne ozvalo se povzdechnutí. Ano, cítil jsem někoho v temnu, kde stíny se rodily a umíraly. Kdosi tam byl. A přece se mi zdálo, jako by onen povzdech vyšel z mého nitra. Byl mi blízký a známý. Co to bylo? Přitiskl jsem ruce na rozčilené spánky a vykřikl nejistotou.
Po mém výkřiku temnota zvolna se rozptylovala a v pozadí komnaty na trůně z ebenu zjevila se bytost v modrém závoji. Její obličej byl vážný, jako obličej světic. Hlavu jí věnčila trnová koruna.
Spatřivši mne, nadzdvihla tajemná bytost modrý závoj a snivě se usmála.
Poklekl jsem před ní a podal jí svůj meč. Na důkaz, že chci ji chrániti a pro ni bojovati. Ozdobila jej růží na znamení, že přijímá můj hold.
Jako by jaro rozžehlo v zahradě tisíce květů, rozzářila se komnata slavnostními světly, a venku neviditelní trubači rozhlaholili se s věže Hradu Duše na počest rytíře, jenž svůj meč zasvětil hrdinství duchovní krásy.
11