V NOCI
Hluboko dole: mučivé temno,
sepiaté ruce – tázavé oči!
prosebné hlasy splývají v jedno:
veliký taj a odvěká touha!
Spícím oknem, zastřeným tylovou záclonou, prosvítá měsíc.
Sedím na loži – chmurný a přemítám.
Neboť v této jiskřivé noci jest síla a kouzelný půvab panství mé duše. Tajemství.
Pociťuji přesně: před duchovním zrakem zvedá se moře a tvoří víry a hučí záhadností života. Vlny bičují břehy skutečnosti a valí se nazpět v obrovských kruzích ve svůj zdroj.
Ach moře žalů, nesmírné, trudné moře, bratře!
Sedím a civím do tmy; měsíc rozšiřuje mi zornice, jež žhou a září, jako dva majáky, zbloudilým korábům snů..snů...
Všechno vůkol mne mění se v bezmezné moře, pableskující přízraky medus, moře mého jsoucna.
*
Na stěně se rozrůstá tmavý stín a tvoří podivné tvary; mohutní a rameny zvedá stropní klenutí. Měsíčné světlo sjíždí po zčernalých okenních rámech na dlaždice síně. – Katedrála.
Zvuky varhan a nábožná píseň; modlící se hlasy v blouznivé zbožnosti.
31
Není ničeho slyšeti, než tyto modlitby a hukot varhan, odrážející se od prostorné chrámové kopule.
Nyní vzkypěly v mohutnou vlnu a dým kadidla a hlasy modlících se a jek varhan víří k nebi.
Mění se v bouřlivé de profundis zmučené duše.
Vidím hubené líce a ruce sepiaté k prosbě. A chrámem hlaholí chorál odvěkého bolu a odvěké naděje..naděje...
*
Opět vše klidné. Cítím, jak krev prudce buší v tepnách.
Noc!
Širá poušť. Nuda, jež tíží, mdloba, jež vraždí; tupé, bezcitné umrtvování. –
Pyramidy, zaváté pyramidy, a stále písek, bez konce..konce... písek.
Proč jsi mne opustila, radosti, klame mých snů, abys mi zanechala nezhostitelný žal? Proč jsi mne opustila, když jsi věděla, že vezmu režné roucho smutku a roztrhnu je nad sebou a hlavu si posypu popelem lítosti.
Lámu pouta a zatínám pěsti; vztyčuji se v černých poduškách noci; rozpínám peruti; letím pod světelným vodopádem věčna, přízrak noci.
Dole, hluboko pode mnou víří dav lidí, zmatené prosby vznášejí se ke mně, úpěnlivé stenání zvonů a duší!
Má touho!
Jako velebná sfinga vévodíš nad světem.
Nezbadatelně šerá, hádankovitá a žensky pečlivá.
Blesky srší z tvé hřívy.
32
Vidím tě spící; tvé tajemné, klidné ruce, jako ruce starověkých královen. A tvé oči: v jejich zrcadle obráží se má dychtivá duše, třpytící se nevinností.
Vidím tě sníti nad moři a vrchy.
Z tvého těla plyne světlo jako bělostný proud přes odumřelá století, nad věžemi veleměst a krčmami hříchů, kolem hradů a polí a hvozdů.
Pyšně a vznešeně shlížíš do propasti.
A stálé promítání mne v tebe, stálé Já a Ty v nejrůznějších proměnách.
*
Vzrušen zírám oknem do ztmělého prostoru. Ve zchřadlém listí sadu stojí můj otec; hledím do jeho zamyšlených očí.
Celý můj život tyčí se před mýma očima. –
Já, noční mlčení. Já, v sobě ztracený a opět nalezený marnotratný syn, prchavý sen a vyhnanec ráje.
Žal mne rdousí a zpívá mi pohřební píseň.
Srdce volá o pomoc a nenalézá odpovědi, jenom vlnění ticha. Ze záhadné propasti jsem vyšel v den svého zrození a zase se navrátím do ní, jako váhavý ohlas kroků, které zanikají.
Neboť mne porodila božská touha, a zvedla mne k nebi, kde snila hvězda mého tvoření.
Tehdy jsem vdechl závan vyššího světa, procitl k životu.
*
33
To je má pýcha i žal. Neboť když slovo tělem učiněno bylo, zazněla neblahá sudba.
To je můj tajemný osud: tvořit a ničit! Ničit a tvořit!
Já jsem sen a svět! A svět jsem Já. Počátek a konec; stvoření a zmar. To je stálý návrat do původního tvaru a stálé svítání nového dne..dne...
U mých nohou leží Země. Je oděna v bojovnou zbroj.
Kloní hlavu v mdlobě, schvácena bojem, vzpurný cherub. Je to poslední odpůrce, který byl ještě schopen odboje. Je přemožen; vítr rozčechrává jeho obří kadeře.
Nad ním se tyčí má vítězící duše s plamenným mečem ducha.
V tento sen a v tuto slávu vpíjím se zrakem zaníceným láskou, odvahou a myšlenkou.
Vysoko v oblacích zvučí jásavé „Te Deum“..„Te Deum“...
*
Širé, vzedmuté moře. Ječící vlny. A koráb. – Ach, jediný stožár je zlomen! – moře rozvírá jícen!
Tam hluboko dole má sláva a snění.
Já v posledním období: duše a moře: stálý neklid a stálé neukojení.
To je mé panství a úděl.
*
A vysoko na nebi září zlomený meč.
Tehdy, ó, moře mé vášně, poznám, že přešel můj čas a zřítím se v bezednou propast..propast...
34