POHÁDKA O POZEMSKÉ LÁSCE

POHÁDKA O POZEMSKÉ LÁSCE
Člověk je jako oblak, bloudící mezi nebem a zemí. Je stále puzen k výšinám a zároveň sváděn k zemi. Neboť květina touží po rose a rosa touží po hvězdách.
Byl snivý princ. Znal jedinéjedině svůj palác a jeho okolí. Vyrůstal ve skvoucí samotě a byl jí blažen. Zbožňoval Madžantu, bytost zádumčivou a ozařující jeho život. Ráda prodlévala u něho. Vyprávěl jí o perutných snech a hvězdné lásce. Naslouchala se skloněnou hlavou, narůžovělá chřípě rozkošnicky nadzdvihnutá, chvějící se něhou a nevinností. Jednou přiklonila se k jeho tváři a prozradila sotva slyšitelně: „Králevici, nevýslovně vás miluji.“ Ježto neodpovídal, schýlila klidnou hlavu, jemně rýsovanou, nyvě na jeho prsa. Přivřela pomněnkově modré oči, zářící jako světla vestálek, odsunula závoj, jenž vlnil se přes mírně vyklenutá ňadra, a lehounce dotkla se rty jeho semknutých úst, bolestných němou, záhadnou touhou. Podobala se útlé lilii, rosící bílou krev. Rozesněný princ, zatěkaný kamsi až k mlživému obzoru, kde z moře vynořovaly se skvrny plachet, zaplavený neurčitým opojením, uhadoval, jak ho miluje. Tázal se rozteskněn: „Rcete, sestro, přestanete mne někdy milovati? Opustíte mne někdy?“ „Králevici! Což nepatřím stále vám? A kam bych se uchýlila?“ 12 Vzpřímila se v bledě nachovém rouchu s fialovými, matnými rýhami a rozkvetlém lemem, na němž se zjevovali kolibříci, poletující mezi květinami. Pohladila ho úbělově něžnou rukou, laskanou náramkem z ledvince, po kouzelně plavých vlasech a pohroužila se do studánek jeho očí. Ševelící listoví štíhlých mandlovníků je objímalo. Pestří motýli kolébali se v křišťálově čistém vzduchu. Hyacinty, hortensie, vstavače s tlamatou korunou od světlé červeni až do čokoládové hnědi usmívaly se v záhonech a dovádivý vodotrysk, pohrávaje si s barvami duhy, deštivě rozstřikoval se do nefritové nádrže. Mezi skupinami borovic probleskoval, jako vidění z neznámého světa, palác z cedrového dřeva se střechou s pozlacenými taškami a s pavlány, přes něž řítily se bystřiny rudých růží. V blankytném jezeru se kmitaly perleťové a bleděžluté rybky s lesklými, jako kovovými šupinami, na hladině veslovaly kachny se smaragdově třpytnými šíjemi, zanechávajíce za sebou bronzové prsteny na vlnách, a lekníny líně houpaly se na vodě, která usínala v odpolední záři. Opájeli se paprsky a sny. Pozoroval lavinovitá, různotvárná prchající oblaka nebo keře, s nichž vydechovaly kalíšky květů vonné pozdravy do prohřátého vzduchu, a Madžanta zhlížela se v zrcadle vodojemu, v němž chvělo se milostně hřejivé slunce. Dbala, by nezaplašila jeho pavučinových snů. To byly jejich chvíle souzvuku. Princ miloval Madžantu jako miloval blankyt a vůně. Bloudíval sloupovitými, po- 13 hádkovými síněmi paláce s ohvězděným stropem, na jejichž stěnách, vykládaných lazuritovými, ametystovými a malachitovými kostkami, byly vytvořeny postavy zpola lidské, zpola zvířecí, okouzlující i strašidelné, podoby krokodilů i ichneumonů, obrazy bohyně Pecht s kočičí hlavou, boha slunce Ra nebo ochránkyně lásky Hathor, držící strunový nástroj ze sloni a vyluzující z něho milostnou píseň. Vzdychal: „Madžanto, bělostná labuti, zda jsem hoden vaší lásky?“ A rozezvučel struny stříbrné harfy. *
V královské zahradě, kde se procházeli mezi řadami mramorových sfing a bronzových lvů, vedoucích ke schodišti paláce, na jehož průčelí zářil znak slunce, k němuž vzlétá zázračný Fénix a po jehož obou křídlech vchodu vypínaly se dva obelisky, kvetly žluté pivoňky, černé růže, bílé kosatce a červené lilie. Modří pávi rozprostírali oslňující chvosty na prostorných trávnících, rajky, plameňáci, ibisové a šediví marabu hověli si v stínu obrovitých soch a sloupových ochozů. Zaujat steny vzlykajícího vodometu nebo smutečními zvuky gingrasu a frygické flétny, jež tryskaly z křídla paláce, vykázaného služebnictvu, oděn v šat z bledě modrého brokátu, spiatý na kyčli chalcedonovým pásem, na nohou žluté, hedvábné střevíce, po boku mečík, jehož rukověť a pochva byly posázeny turmaliny a tyrkysy a chráněn závěsem z lapisu lazuli, princ procházel se jako ve snu, 14 z něhož nepřál si procitnouti. Jeho líce a dlouhé nazlátlé kadeře hovořily tajemnou řečí nadsmyslných pojmů. Jako by se v nich hlásil smutek bytosti, žijící na jiné hvězdě, daleko od pozemského světa. Nejraději se potuloval princ s Madžantou po zahradě, dumavé a němé jako hrobka, stezkami posypanými barevným pískem, kolem osamělé věže, kam ohňostroj slunce vysílal nejméně jasnou tříšť své smavé a prchavé slávy. Vyhledávali odlehlá místa: háj s jeho stínovou hrou nebo důvěrná loubí,vyvolávající přeludy, modré pohádky vzbuzené kouzlem samoty. Mluvívali o duši a jezeru, o lásce a květinách, o kráse a hvězdách. Nebo usedali v křeslech ze sloni, s podnožemi z egyptského fíkovníku, na úbočí palmového návrší, dávajíce se ovívati vějíři ze pštrosích per černými otrokyněmi s vlasy protkanými stříbrnými penízky, a zírali do dálky, kde na nejzazším obzoru vynikala fialová čára nebe nad šedomodrými hřbety neznámých pohoří, na jejichž hrotech se blyštil sníh a led. *
Zbožňoval Madžantu již jako dítě. Byla obdivuhodné, zvláštní krásy, která podobala se jitřním neposkvrněným červánkům. Vzhlížel k ní s úctou jako k bohyni a políbil-li se jeho hvězdný pohled s jejím vzníceným zrakem, cítil s rozkoší, jak křídlo jakési vyšší bytosti lehounce dotýká se jeho rozcitlivělého srdce. A někdy, když jí hladil provoněnou, těžkou, tmavou 15 kštici, povznášelo se jeho srdce vzmachem nepovědomého křídla nad svět, do nekonečna..nekonečna... On i Madžanta blaženě se usmívali ve svém klamu, jako by chtěli říci: „Dospěli jsme k výši dokonalosti.“ V těch okamžicích princ vnímal, jak na tomto vysněném vrchole je vzdálen všemu nízkému a sobeckému tam dole, a zdálo se mu, jako by hebká oblaka plynula zcela nízko nad jeho hlavou..hlavou... *
Často Madžanta churavěla. Tehdy dlel u jejího lože s růžovými nebesy a trpěl. Jak jej zraňovalo všechno, co jí působilo bolest! Nosíval jí květy lotosu, tulipánu nebo begonií srdcovitého tvaru. Vždy je políbila, vynořivši líbeznou tvář z vln indických polštářů a mdle se pousmála, jako by v její duši procitly hvězdy a putovaly k nebi. Marně žadonil: „Co je vám, Madžanto? Zdá se, že nesníte již o mně!“ Nebo upozorňoval na květiny: „HIeďte, zde drobné srdce štěstí. To je velice citlivý kvítek, Madžanto, jejž jsem vám přinesl: jest živoucí, krásný a vonný.“ A zticha probudil spící struny harfy. Očarován její chřadnoucí krásou, jež nemocí stávala se význačnější a obláčnější, neodcházel téměř od jejího lože. Sedával na pohovce, lokty podepřen o stolek, na kterém mezi dvojicí ebenových svícnů zvedala se jaspisová soška, 16 nesoucí mísu s hrozny, pomeranči a granátovými jablky, nakupenými v něžnou pyramidu a díval se na její bledé, jemně žilkované ruce s prsty pozlacených nehtů. Zbožně jí sledoval, když Madžanta šeptala pro sebe, usmívajíc se nebo když snila. Hleděla oblíbeným slídovým oknem, vpouštějícím opálové svity, za nímž se pyšnily kamelie ve vázách pestrých smaltových ozdob a před kterým míhali se ptáci jako kmitání naděje a plápolal plamének nebeské modři. Setrvával se spánky uchýlenými mezi dlaně, vdechuje ovzduší kořeněné nardovou vůní a hořekoval: „Madžanto, sestro, na co myslíte?..myslíte?...“ A soucitně hladil princezniny ruce a rozblouznil se o bělostné lásce. *
Kdysi, po západu slunce, když princ, rozdvojiv na zápraží závěsy perských čalounů, vstoupil do Madžantiny komnaty, zastihl ji u otevřeného křídla okna, jímž prokvétaly hvězdy. Žlutý paprsek srpovitého měsíce zamilovaně odpočíval na achátových dlaždicích a vůně ze zahrady vanula do zešeřelé síně. Tmavá kštice splývala Madžantě v mihotavém světle po šíji krášlené perlami, liliové ruce měla zkříženy, a hlava skláněla se k ňadrům. Vytušila jeho příchod. Spěla mu s pláčem do náruče a lačně líbala jej na ústa, na čelo, na líce, až zmaten svezl se na obrubu jejího lože, nevěda, co se s ní stalo, co vyjadřují polibky, jichž dosud od ní neochutnal a kterých nedovedl si vysvětliti. 17 Zlekaně sledoval nepochopitelný horečný jas jejích očí, když jej vášnivě uchvátila za ruku; vnímal zápasící tlukot srdce, vzruch ňader, nadzdvihujících šarlatové roucho. Co se s ní dělo? Ach, nemilovala jej, jak on ji miloval. Kam odlétla tichá, hvězdná láska, kterou jí vdechl? Lítostně svěsil hlavu. „Což mne již nemilujete?“ bojácně se otázal, když nad ni skláněl se v měsíční záři. Vpil se v její mandlově podlouhlé oči jako v úzkou skulinu dveří, za nimiž skrývají se zakleté poklady. Vydechla: „Miluji vás více, nežli kdy v našem životě!“ Jako by jí neslyšel. Hovořil u vytržení: „Ach, v jaké bouři rozkvetly ony polibky? Snil jsem o blankytu. Nyní je zakryt mračny, z nichž srší blesky. Připadalo mi, jako by se loučily dvě sestry před dalekou poutí, s které není návratu. Přislibte mi, že mne již nikdy tak nepolíbíte!“ Jen zaštkala a přitulila hlavu k jeho srdci. A modří pávi křičeli ze spánku a choré lilie plakaly v zahradě. *
Madžanta neodloučila se již od lože. Blížil se podzim, listí kvapně stárlo; vítr plenil stromořadí. Po nebi prchaly šiky volavek a oblaka vlála nad horami jako cáry praporů. Princ, jenž neopouštěl Madžanty, zpovídal se stále teskněji na stříbrnou harfu. „Hněváte se na mne, sestro?“ nesměle vyzvídal. 18 „Ubližuji vám, že jste smuten?“ tázala se Madžanta, majíc soustrast s princem, jenž potají zaslzel. A kterési sychravé zimomřivé noci tiše zesnula s motýlkem úsměvu na rtech, jako by se jí byl dotkl anděl noci svým žezlem. Tehdy princ procitl ze snů. Odpočívala zde, jako by dřímala. Neviditelná ruka zatřásla jím a ukrutná skutečnost nahlédla do komnaty. Nerozuměl Madžantinu spánku, ani vetřelcově pohledu. Proč usnula, že jí nemohl probuditi? Což jí nemiloval jako sestru?..sestru?... Či to nedostačovalo pro život? Zadíval se do zchladlé panenské tváře. Odpověděla mu vyčítavě..vyčítavě... Jitřenka uvadala na nebi a zanikala v ranní, ledově zrůžovělé mlze. *
Mlčení se uhostilo v osiřelých palácových komnatách. Právě ustlali Madžantě v rodinné hrobce, a ubledlý princ, vrátiv se z hrobky, zhroutil se u milovaného okna, kde ráda rozjímala, a zahleděl se ven pochmurným pohledem. Slunce umíralo na temně modrém koberci obzoru v kaluži ssedlé krve. Stromy zasmušile zíraly do prázdna, a stíny na zahradních stezkách množily se jako černí, neblazí hosté, scházející se k pohřbu. Místy houpala se pestrobarevná svítilna na zlatém řetízku, splývajícím s klenby ochozu. Večer zahaloval popelavým rubášem nebe i zemi, 19 a podzimní vítr, chvílemi naříkaje ve vyhaslém krbu, podobal se vzdálenému prosebnému volání. Soumrak objal prince, přivíral jeho znavená oční víčka a konejšivě zkolébal jej v rajské snění. Bylo mu, jako by usínal a jako by někdo kráčel po špičkách k němu, usedl mu po boku a sklonil hebkou hlavu na jeho prsa. Poznal spanilou tvář, kterou ovíjel prstenec tmavých vlasů. Cítil žhavý polibek na rtech. „Madžanto, věděl jsem, že nelze vám odejíti. Kam byste odešla beze mne. Má milenko!“ zašeptal ze sna a hlava mu bezvládně klesla. A modří pávi uprchli a stříbrná harfa sama od sebe zastenala do tmavé noci. 20