CESTA DO MĚSÍCE

CESTA DO MĚSÍCE
Byla noc. Země spala a měsíc v úplňku rozkvétal na obloze. Stál jsem na pavlánu domu a pozoroval hvězdy. Bylo ticho, že jsem slyšel tlukot svého srdce. Pode mnou odpočívalo město a jeho věže toužily k nebi, vrhajíce nenávistné stíny do ulic. Na dalekém obzoru rýsoval se bojácný pruh běli, smutný jako neukojená touha. Naslouchal jsem. Zaslechl jsem vzdálenou píseň, vábivou a něžnou. Povědomou mi odedávna. A ona píseň vznesla mne k výši. Vzlétl jsem k hvězdám. Letěl jsem daleko od země. Velmi daleko. Neboť jsem již necítil pozemských pout: světelnou oblastí jsem letěl a viděl jsem žhavé slunce planout v tajemném širu. A slyšel jsem jeho plamenný oddech, jak šířil se všeho mírem a vymršťoval ohnivé výbuchy do ohromných vzdáleností. Avšak nebyl jsem zasažen touto bouří a letěl jsem neúchylně vpřed..vpřed... V dálce usmívalo se světlo. Stříbrný bod, který mne přitahoval k sobě. Ve hvězdných mlžinách slnivé světlo..světlo... to byl můj cíl, má domovina, z které jsem kdysi přišel. Touha ožila v srdci, bolestná touha, jež zplodila mou duši v horké noci snů. Neboť ona mne probudila v lůně Prahmoty, v němž 24 jsem spal od počátku světa. Ona mi vnukla sílu rozletu do bezmezného prostoru. Ona mi ukázala stříbrné světlo v světovém moři. *
Letěl jsem hvězdným prostorem. Chtěl jsem doletět k světlu, jež prchalo přede mnou a svítilo s výše. Ach, uslyšet zblízka onu píseň, zachytit paprsek, který zranil mé srdce..srdce... Touho, má záři bolestná! Dej sílu mým křídlům a rozžehni srdce láskou a dovol, abych spočinul v klíně domoviny, okřál v lesku jejího světla a dýchal její vůni. Viz, mé srdce, útlocitné dítě, spíná dlaně k tobě. O tvou pomoc prosím, sestro Bolesti! *
Pozvolna jsem rozeznával před sebou měsíční krajinu. Můj duch zajásal, a z očí mi vytryskly slzy. A tak jsem doletěl k svému cíli, měsíčné domovině, již jsem opustil kdysi, v pradávné době, a jíž se nedotkla dosud pozemšťanova noha. *
Snesl jsem se na hvězdu a políbil posvátnou půdu. Vládlo zde ticho jako v jasných nocích, kdy nebe je poseto zářícími drahokamy. Kráčel jsem opálovými hvozdy a naslouchal zpěvu paprsků, odpočívajících na úbočí vysokých hor a vyhaslých kráterů. 25 A slyšel jsem prameny stínů vytryskovati ze země. Síly mne opustily, únava mne přemohla, a mateřský spánek zahalil mne do svého pláště. *
Ze vzdálené oběžnice jsem přišel, kde žijí lidé, kteří se vraždí a nenávidí. V tmavém domě jsem žil v dobrovolném vězení. Žil jsem jako smutný vyhnanec, který opustil drahou domovinu. Trpěl jsem jako snílek, jenž zabloudil v cizí svět a který marně se snaží, aby mu porozuměl. Toužil jsem jako dítě, vyrvané z mateřské náruče a odchované a týrané cizími lidmi, jež volá po slovech lásky. Snil jsem v měsíčních nocích, kdy hlučící ulice zmlkají, kdy duch se odděluje od těla a uniká světu, a měsíc svítí jako oko matky, jež hledá ve všeho míru své ztracené dítě. *
Hledal jsem domovinu. Byl jsem nemocen všedním, pozemským shonem, duše vyhledávala samotu, a tváře zbrázdily smutky. V nevlídné síni svého domu jsem spřádal sny a plány, které by mne uvedly na cestu. Pročetl jsem různé knihy, prošel srdce mnohých lidí, otevřel dveře četných domů. Hledal jsem svůj domov, své panství, z něhož jsem vyšel. Opovrhoval jsem vším, co pocházelo ze světa lidí. 26 Přál jsem si býti jinou bytostí, krásnější a ušlechtilejší než ti, s nimiž jsem se setkal. Vzdálen nízkých radostí, vzdaluje se lidí, snil jsem o svém prapůvodu. A v bolesti touhy přál jsem si prchnouti z onoho světa, kamkoli mimo něj, v nedozírný prostor. *
Zkoumal jsem oblohu. V šeré hvězdárně jsem seděl u obrovského dalekohledu a pozoroval hvězdy, kolotající věčností. Chtěl jsem čísti ve hvězdách, není-li v nich psáno tajemství mého původu. Luštil jsem nejtěžší záhady, abych se dopátral pravdy. Ptal jsem se učenců, zda neznají hvězdy, na které jsem žil před svým příchodem na zemi. Mnohé oběžnice jsem zkoumal, četné komety jsem sledoval. Pozoroval jsem hvězdy, jichž dosud nikdo nepoznal. Posléze jsem sklonil hlavu na prsa, a bolest mi sevřela srdce: Marně! Nemám domoviny! Mé pátrání je bezvýsledné! Nemám domoviny, nemám naděje! Zaplakal jsem. Zdálo se mi, jako bych byl opuštěn v světě, sám v prostoře všeho míra. Zdálo se mi, jako bych byl odsouzen k stálému odříkání, k neukojitelné touze. Jako bych trpěl za neznámou vinu. 27 Smutek naplnil mi srdce, vlil se do mých žil. Touha oživla, a v širém mlčení slyšel jsem vzdálený hlas jako duchové prozpěvování. Cítil jsem, že musím pokračovati v hledání a můj duch zalkal tichem: „Sešli mi znamení, po kterém bych tě poznal!“ Tu klesl měsíčný svit do síně a dotkl se zlehka mého srdce. A opět nastalo šero, až náhle jsem dokořán rozevřel okenice a vykřikl s rozpiatou náručí: „Luno!“ *
Od této chvíle byl jsem klidný. Měsíční paprsky proudily v mém pokoji a líbaly mi čelo. Cítil jsem je všude a mé srdce naslouchalo jejich slovům, jež mi skýtala útěchu a posilovala mne v bludišti života. *
Byl jsem blažen, ačkoli jsem cítil, že to není pravé blaženství, že je to pouze jeho odlesk. Všední život mne vysiloval. Odvykal jsem lidem, spal jsem ve dne a v noci jsem bděl, naslouchaje pohádkám měsíce. *
Mnoho dnů minulo. Nestěžoval jsem si již na život, však toužil jsem po 28 domovinědomovině, neboť měsíc stal se nyní mou duchovní posilou. Jeho světlo sytilo mi oči, jeho polibky přebarvily pleť, a mé myšlenky měly barvu měsíční noci. Když přišel večer a měsíc objal mne světelnýma pažema a hýčkal mne ve svém jase, tu stával jsem se vzdušnějším, můj duch rozpínal křídla, a pohled unikal do vesmíru. Jak jsem toužil po domovině! Kdybych se mohl navrátit do svého domova, jen na chvíli třeba, jen dotknouti se půdy, z níž jsem vzešel. Ale vycítil jsem, že nejsem dosti silný, že má křídla jsou chabá. Smuten jsem sedal u okna a cítil, jak se mi kladou na hlavu něžné ruce a konejší žal..žal... *
Přece přišly chvíle, kdy touha mne pudila na pavlán. Držel jsem se zábradlí, a oči lačně žehly. S divokou žádostí hroužil se pohled do nesmírné dálky. Ale nechtěl jsem se dosud vydati k měsíci, neboť jsem věděl, že bych nedokončil cesty. A měsíc mne očekával. Viděl jsem, jak hledí na mne, cítil jsem, jak mne přitahuje. Nemohl jsem se déle přemoci. I zvolal jsem: „Chci k tobě! Chci!“ Má vůle byla silná. Však křídla byla ještě slabá..slabá... Až jednou večer zaslechl jsem hlas vábivý a něžný. 29 Srdce procitlo. Kdo mne volal? Vyšel jsem na pavlán. Měsíc vycházel na obloze. Zdálo se mi, že se ke mně sklání s povzbuzujícím úsměvem. Náhle rozeznal jsem píseň, kterou kdysi jsem zaslechl jako děcko. „Nerozkvetly růže, které miloval..miloval...“ Jako by se neviditelná ruka dotkla srdce. V černém tichu, posetém hvězdami, vzlétl můj duch. Nadšená křídla rozptýlila vzduch a vznesla se k blankytu. *
Hluboko dole svět lidí. Na pavlánu tmavé budovy stojí spící přízrak. Mluví ze sna: „Teď se prochází tam nahoře po měsíčných nivách. Záhadný cizinec. Opustil mne. Jako motýl opouští kuklu. Odlétl na jinou hvězdu. Nyní je blažen..blažen...“ Přízrak se hrouží zcela v sen. Měsíc v úplňku září na obloze. 30