BÍLÝ PAPRSEK
Touho má,
studánko bolu a slasti!..slasti!...
Obloha byla zatažena popelavými mraky a nad vrcholky hor kmitaly se sinavé blesky.
Kráčel jsem plání, na níž živořila skromná tráva a nízké zkřivené stromky a která snoubila se na dalekém obzoru s bílým, útlým pruhem nebe..nebe...
Daleko široko nebylo přístřeší. V kalném vzduchu krákaly vrány a poletovaly nad plání.
Cítil jsem únavu a nohy poklesávaly..poklesávaly... Přemáhal jsem se. Strach před klesnutím mne poháněl a dodával mi síly.
Ale jak dlouho vydržím? Mé oči žhly a nohy byly zkrvaveny. Namáhavě vlekl jsem se plání k onomu bílému pruhu na obzoru..obzoru...
Nevím, jak dlouho jsem kráčel. Znenáhla opouštěly mne síly a klesl jsem do trávy. V hlavě nastala noc.
*
Procitl jsem na loži v bělostných poduškách..poduškách... Kde to jsem? – Neznámé stěny..stěny... kdo mne sem donesl?
Vztyčil jsem se.
Spatřil jsem bílý paprsek kráčeti síní. Byla to postava ženy s teskným pohledem.
Nyní jsem měl jistotu!
To byl onen bílý, útlý pruh daleko na obzoru, k němuž jsem se ubíral.
21
Má touha to byla..byla... A tato žena byla má spása, můj začátek a konec, život i smrt.
Neb hledali jsme se od počátku světa.
A konečně se našli.
*
Nikdy jsem nemiloval tak, jako tenkrát. A byli jsme jedinou bytostí, jedinou duší.
Ó, chvíle štěstí v družném objetí!
Vzpomínám na ně v měsíčných nocích.
„Má milenko, záříš jako slunce!“
A v opojení touhy, jež zpívala mi na prsou, rozkvetly úsměvy v mých očích a zářící sny obletovaly naše skráně.
Neboť nebylo šťastnějších bytostí nad nás.
*
I stalo se, že strašlivá bouře se rozpoutala nad domemdomem, v němž jsme střežili svého štěstí.
Vyděšeně pohlížela k oknu, v které šlehaly dešť a sinavé blesky.
Zavřel jsem dveře a okenice. Seděli jsme v šeru a naslouchali, jak bouře zuří okolo našeho útulku. Objímal jsem útlou bytost, cítě, jak chvěje se v hrozné předtuše. Můj pohled vpíjel se do jejích záhadných očí, jako by chtěl z nich vyčísti tajemství, jež přede mnou skrývala.
Pojednou dveře se rozlétly. Divoký vichr vyrval mi z náruče milenku a zmizel s ní v noční temnotě. Slyšel jsem, jak se s ní vzdaluje, kamsi daleko..daleko...
22
Pak zavládlo ticho, zoufalé ticho, které mne zbavilo smyslů.
*
Však mé srdce nezemřelo. Z rozkoší naší lásky zrodila se dcera, má píseň.
A v ní žije má touha, má žena a mé štěstí, můj život i má smrt.
*
Zase je bouřlivá noc a blesky se kmitají nad vrcholky hor.
Daleko, závratně daleko zpívá bílý, útlý, teskný pruh obzoru:
„Má milenko, záříš jako slunce!“
Mé srdce jásá, mé oči hoří. Jsem nevýslovně šťasten.
Dojatě skláním hlavu a tisknu k srdci svou dceru, svou píseň.
23