EXTASE
Ve chvílích extase možno viděti neviditelné světy věčného prostoru. Jsou mnohé zázraky vůkol nás, jichž nepostřehujeme a které přece zasahují do našeho života. Jakmile jsme v extasi, spadne bělmo s našich očí. Domníváme se, že jsme se octli v jiném světě. Stalo se s námi cosi nepochopitelného a cítíme, že smysly jsou zbystřenější a jasnovidnější.
Zdá se nám, jako by duch byl odpoután od hmoty a vzlétal k vrcholkům myšlenek, které nás tajemně obklopují. Proč nyní vidíme pronikavěji a jinak než jindy? Kdo způsobil nenadálý obrat v naší mysli? Byli jsme jakousi tajemnou mocí zbaveni pozemských pout? Není to smyslové mámení, duchovní zrcadlení?
Zdá se, že chápeme podstatu všeho a čteme ve věčnosti jako v knize, v níž jsou zaznamenány nepomijitelné zákony. Nesoudíme již podle předpisů země a lidského rozumu. Chápeme hudbu hvězd a zázrak stvoření světa a mnohé vytušíme, co bylo dříve skryto: Je ještě jiný život nežli pozemský: život nadpozemský. Moc, jíž jsme podrobeni a podle jejíž božské moudrosti jsme se vtělili v pozemský život, z něhož vystupujeme ve chvílích extase.
Život v mimojsoucnu skýtá výhled do věčného života. Čteme myšlenky, které přijdou teprve za staletí jako vlasatice, aby se zjevily lidským očím. Neboť vzdálenost mezi životem pozemským a nadpozemským měří propasti a světlo neviditelných sluncí dolétá na zemi za věky.
64
Neboť dříve nežli jsme se zde vtělili, byli jsme počati v nekonečnosti. Jsme jenom odleskem vyššího života. Pouze v extasi se blížíme k němu, bychom překročili hranice skutečnosti a přiblížili se k věčnému. Jsou okamžiky, kdy sníme bdíce a bdíme sníce. V těchto chvílích vidíme za meze země. Třeba čekati, až duše vejde do vyššího života. Pak je možno vytušiti to, co je nepochopitelné tvorům, kteří žijí jen ve tmě slzavého údolí.
65