VNITŘNÍ ŽIVOT
Vnitřní život člověkův je spleť záhad. Má pečeť věčnosti, neboť je neobsáhlý, má pečeť svobody, neboť je neomezený, volný.
Představuji si vnitřní život jako kolotání, podobné pohybu nebeských těles. Představuji si vnějšího člověka nalézajícího se v hlubině, zkoumajícího z hvězdárny mozku postavení hvězd a uhadujícího pohodu nebo nehodu. Duše je vesmír, je matkou a člověk je jejím dítětem a jeho život je závislý na jejích pokynech.
*
Člověk někdy nezná vyššího smyslu života. Většinou pohlíží na duši jako sedlák na hvězdu; diví se jí, zdá se, jako by žasl, že je cosi vyššího. Zakrývá si vnitřní život vnějším životem, zapomíná na blankyt pro prach silnice. Vnější život poutá jeho smysly, jež tonou ve všednosti a zoufale chytají se stébel marnosti. Posléze člověk si uvědomuje prchavost vnějšího života a zatouží po něčem cennějším, pátrá ve svém nitru po pokladu, který zabezpečuje budoucnost. Pud sebezachování přivádí jej k duši; věnuje jí myšlení a snaží se vyjádřiti ji činem.
Tato živelná síla, zdokonalující člověka a nutící jej uznati její velkost, je světlem, které prozařuje temnotu našeho jsoucna. Ukazuje cestu k vyššímu cíli, u něhož spojují se ruce nespočetných pracovníků všech věků na stavbě chrámu lidského ducha. Ona je to, jež probouzí
61
v člověku touhu, aby vynikl nad průměr a vykonal něco podivuhodného nebo božského.
Vnější člověk nemůže proniknouti ovzduším skutečnosti k chápání mysteria Všeho míra. Jeho dalekohled je mozek. Dohaduje se jenom, blábolí; a když jeho oči, oslepené nádherou věčnosti, spatří na duchovním nebi nějaký úkaz, střízlivě jej odhaduje. Ale je jeho odhad správný? Domnívá se, že umí čísti ve hvězdách; avšak hvězdy jsou příliš vznešené, aby zjevily povrchnímu člověku něco ze svého tajemství.
Duše je pro člověka saiským obrazem. A kdyby se někdo odvážil odhaliti roušku, jej zastírající, spatří sebe samého: vnitřního člověka. Člověk, který poznal svou duši, poznal sebe.
62