LETNÍ JITRO
Toulám se lukami. Prchl deštivý, nevlídný čas. Je krásně..krásně...
Jdu po mezi; ve vysoké metlici svítí pýřité lampionky pampelišek a hvězdičky heřmánku; s žitniště vyšlehují plaménky máků. Chlumy procítají; lahodný vánek je provoněn. Věru, kouzelné jitro.
Mé myšlenky jsou průzračné jako křišťál. Zapomenuty stesky.
Květnatý, svátečně vyšňořený kraj objímá oslňující jasno. Zšedlé stěny mlýna omyl liják; jsou přívětivě bílé. Od potoka se ozývá klapot kola.
Tráva se něžně čeří; je srpnové jitro. Měsíc sklizně, požehnaná radost hospodářů. Jsem blažen. Chmurné nálady odlétly; jsou za horami..horami... V stromoví neblouzní Meluzina, a dešťové slzy oschly již v očích vesnických domků.
Zažil jsem nudné dny. Prodléval jsem v chladné jizbě, kde churavěly mé myšlenky. Obzor byl zastřen smuteční clonou. Toužil jsem po životodárném úsměvu slunce. A ono zazářilo. Štědřejší než jindy.
Jak příjemně hřeje. Je mi, jako by sluneční teplo proudilo mými zmalátnělými údy.
Ach, nyní! Cítím, jak se stávám obrovským tělem. Zemí samou! A s rostoucím zájmem sleduji rolničkově rozjásaného skřivana v bezoblačném blankytu, a touha jímá srdce. Vnímám spokojené oddychování země; obilná stébla laskají mi boky. Zrakem líbám mědnatě svítícího
48
zlatohlávka, vyhřívajícího se v okolíku kopretiny, prolétám s rorýsy vůní opojený vzduch, tulím se v duchu k panenským pňům bělostných bříz. Zdá se, že všemu tvorstvu radostí rozkvetly zornice.
Proč mne všechno tolik zajímá?
Jistě, že léta žil jsem s nevidoucíma očima: Netušil jsem krás zřeného; samolibě neuvědomil jsem si přírody, která čekala, by mne pozdravila ve své božské velkoleposti. Nachová jitra neměla pro mne leč předtuchu strasti, a fialové večery našeptávaly jízlivé vzkazy smrti – –
Brouzdám se v trávě. Na polích bzučí čmeláci; mimoděk napodobuji jejich píseň. Mé pohledy rozlétají se jako motýli po malebné stráni. Vidím děvče, pasoucí husy a osmahlé žence, již v rukou houpají neúprosné kosy. Rozmarné paprsky vlídně ťukají mi na čelo. Vdechuji jitřní vánek; smavá obloha a zpívající zeleň odpovídají mé svátostné náladě. Těším se z přátelsky hovorných vlnek potoka, které rýžují své zlato prostřed smaragdových niv, raduji se z perleťové vážky, jež mihla se vzduchem, tknu se zrakem svěžího mlází bažantnice, samotářského milíře a obemšených zdí pastoušky, a přeji dobrého jitra stařeně v loktuši, která odpočívá s otepí klestí u božích muk.
Řebřinový vůz kolísá se stromořadím jabloní, jejichž větve sklánějí se pod bohatstvím zardělých plodů. Kráčím mezi lány zlatoplavých klasů vonících chlebem, usmívám se, naslouchám volání chřástalovu s luk a doupnáků z lesa a mé oči ssají na medových korunkách jetelových, kolem nichž krouží sametové včely.
49