PLANETY

PLANETY
Symfonický triptych
[67] I
[69] NADZEMSKÁ SFÉRA. HVĚZDY Z DÁLKY OZAŘUJÍ SE VZÁJEMNĚ. PROSTOROU VZNÁŠÍ SE DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA. OZÝVAJÍ SE HLASY.
Země:
Proč odcházíš? Mým miláčkem byls’ přece. Svou poutí všeho mírem jsi mne našel, jak čekala jsem tě, ó, zpěvné dítě. V mých loktech procits’ z pravěkého spánku a uzřel jsi svou matku, jež tě střehla a všechno skýtala, bys poznal její něhu a lásku, dobrotu i nutnou přísnost někdy k všem jejím dětem, které vedla žitím. Však tobě zvláštní péči věnovala, neb tys měl schopnost; stát se jejím pěvcem i hlasatelem její lidské víry. Proč odcházíš již? Proč jsi opustil mne? Thanatos s dvojí tváří:
Můj milenec byl. Na mne mnoho myslil a vysvětloval všem můj skrytý smysl. Jak snivý jinoch ženě milované 71 on něžně snímal závoj za závojem, až odhalil mou tvář, již tvorstvo mylně si chmurnou, hrůznou povždy představuje, by zazářila láskyplným zrakem. A potom poklek’ přede mnou a zpíval, jak milenec jen zpívá pro milenku. V své písni vroucně lidem vypravoval o spravedlivém poslání mém v světě, o dvojí tváři mé, jež vždy však tatáž, jež jednou smrt a jindy život sluje. Duch Bývalého Člověka:
Vás obě vždycky miloval jsem stejně, neb jedno jste a ve všem obsaženy, a jedno také, kde snad znova začnu dál vyvíjet se, ztělesňovat v bytost, jež vyšší bude, než jsem kdysi býval, neb ve všem duch je, všude žírná hmota ve Všeho míra prostornosti vládne; je jedno, jestli zde jsem nebo jinde. Noc:
On ze mne vyšel, k čemu teď chce dospět? Jsem všude, ve všem, prazáklad jsem Všeho. Neb Den je pouze jiný název pro mne. 72 Duch Bývalého Člověka:
Noc, noc je vůkol a přec’ je to světlo. Jak duch teď chápu to, co dříve člověk vždy rozlišoval, soudil dvojím zrakem. Ó, nový zrak, jenž procitl teď ve mně! Genius umění:
Já sklenul bránu vítěznou, jíž prošel. Byl ukazatelem jsem cesty vzhůru, jíž kráčel k vesmírnému náboženství. Duch Bývalého Člověka ve vzpomínce:
Mně zdá se, jako lyra kdes by zněla a její akord známý připadá mi..mi... Snad je to ona, již jsem musil nechat pro příští pěvce kdesi v jiném světě. Genius ženství:
Ó, slastný pocit jeho obejmutí! Dosavad blaží jeho políbení. Na ňadrech mých se učil znáti život a chápat všemohoucí lásku hmoty. Vždy dítě byl a nepřestal být děckem, 73 u nohou mých si hrál se sluncem, lunou, po moři plul na listu leknínovém a v jícnu sopky hledal oheň očí. To byly hry a dobrodružství srdce. Jak radostí vzplál, když šel luční stezkou a zahléd’ krásnou květinu, již utrh’, by na klín mně ji přines’ usměvavě. Na to vždy budu myslit v opojení. Roztouženě:
Ach, zda se ke mně vrátí, poutník nyvý, na tuto hvězdu, či mne bude hledat na jiné hvězdě v bezmeznosti věčna? Duch Bývalého Člověka zamyšleně:
Proč stále cítím jakés’ políbení? Byl záblesk to neb závan z blízké hvězdy, jenž pozdravil mne nebo vzpomíná mne? Fantasie v rouchu hvězdných mlžin:
Můj nejvěrnější oddaný byl přítel. Mně svěřoval se, o radu mne žádal. My hovořili spolu na vrcholcích, kde oslňovalo jej světlo výšin i v hloubkách, v kterých tma ho pozřít chtěla. 74 Měl ve mně vnitřní světlo, jež jej vedlo a posilovalo a všude střehlo. Já byla jsem to, jež mu otevřela zrak do prostory Věčna, ku Vesmíru. Já křídla dala mu, by k hvězdám vzlétl a sílu vlévala, jen aby neumdléval. Já ještě nyní provázím ho cestou, jíž jako duch teď za svým cílem spěje, jenž neznámý mu, jejž však zářně tuší..tuší... Duch Bývalého Člověka blaženě:
Hlas známý vnímám, promlouvá teď ve mně, hlas obraznosti, jež mne neopouští ni na té dráze, kterou nyní letím. Jsi se mnou, božská sestro, Fantasie. Je hlas to tvůj, hlas sladký, nekonečný, jejž právě slyším jako ševel květin? Fantasie ukazuje světelnou paží:
Leť dále, duchu vroucně milovaný, tam, tam, kde nové světlo tobě kyne. Tam budu věrně očekávat tebe, 75 neb my dva spojeni jsme dávným svazkem, jak tam, kdes’ žil, tak tam, kde budeš žíti. Bratrský Duch letící mimo Ducha Bývalého Člověka:
Kam spěješ, duchu? Kde je cíl tvé cesty? Neb ve věčnosti všemu cíl je vytčen. Jak letíš zpíváš, záříš, tvoje cesta je plna jisker jako vlasatice. Duch Bývalého Člověka:
Mne řídí jakýs’ božský hlas, jejž slyším, vím, naznačí mi, kde se zastavit mám; víc nevím nic – jsem poslušný jen poutník. Však kam ty cílíš, jasný krásný duchu? tvá křídla radostně se rozpínají; snad více poznal jsi a vysvětlíš mně, co záhadné mi na mé hvězdné pouti. Bratrský Duch:
Tak jako ty, já spěji k Nové Hvězdě, kde čeká na mne vyšší úkol žití, když branou žití dřívějších jsem prošel: tam pokračovat musím v onom díle, na němž jsem jinde pracoval, je předal. 76 Duch Bývalého Člověka jako by procitl:
Hlas vyšší praví mi, bych dál spěl s tebou, tys průvodce můj, který po mně pátral a který má mne dále doprovázet. Chci pomoci ti v díle, k němuž spěješ, rci, co nás čeká na jiné tam hvězdě? Bratrský Duch nadšeně:
Ne dva my pouze, pohleď, zástup duchů, jež jako jiskry vidíš věčnem spěti, za stejným cílem letí z různých světů. Tiše:
Ti všichni, ty a já, jsme bezejmenní jen pracovníci z vůle Vyšší Moci na Chrámu božství, který duch náš staví na nespočetných hvězdách Všeho míra. Já vítám tebe, bratrský můj duchu. Oba duchové se obejmou. Pak mlčky letí pospolu. Za nimi a vůkol nich letí jiní duchové. Prostorem zní hudba sfér.
77 II
[79] NA NOVÉ HVĚZDĚ. OSLNIVĚ BÍLÝ DEN ZÁŘÍ. NA VRCHOLKU VLNY ČASU VZTYČEN DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA. BRATRSKÝ DUCH MIZÍ V DÁLCE.
Duch Bývalého Člověka:
Mně zdá se, že zde odpočinout mám. Toť Nová Hvězda, jež mi určena, bych působil zde k provedení díla, od něhož jinde byl jsem odvolán. Rozhlíží se:
Duch bratrský, jenž doprovázel mne, zde zanechal mne na křišťálné vlně a spěchá dále za svým určením. Volá do dálky:
Dík, skvoucí duchu, za tvůj doprovod! Bratrský Duch v dáli hasne jako paprsek:
My sejdeme se; ruce naše najdou se při společné práci ve vesmíru..vesmíru... Mlčení.
81 Nová Hvězda z hlubiny:
Buď vítán, duchu, jenž jsi dospěl sem, bys dočasný zde našel domov svůj a zanechal zde stopu žhavé touhy po vznešenějším smyslu života. Já v nespočetných rodech bratrů tvých jsem očekávala tě přátelsky a v dřívějším tvém žití bedlivě jsem sledovala sny a skutky tvé, jež měly býti tobě průpravou pro další vzestup v tvorstvu věčnosti. Jedna z bytostí Nové Hvězdy přibližuje se:
Teď, kdy jsi z vlny času zrozený, pojď v kruh náš, s námi, k práci společné. Druhá bytost se zjevuje:
My dobře známe, bratře, dílo tvé, neb v předešlých cos’ činil zrozeních se dělo za vedení našeho. A často zasáhly jsme v mysl tvou snu Vnuknutím, jež osvítilo tě. 82 Neb věz, že ve Vesmíru nic se dobrovolně nikde neděje, a každý musí splnit úkol svůj, jenž Vyšší Moudrostí mu přikázán, že jedna bytost s druhou souvisí a jedenkaždý slouží druhému od nejmenšího prvku života až ku nejvyšší Kosmu bytosti. Duch Bývalého Člověka v radostném údivu:
Vy věděly jste tedy o mně již, než jsem se mezi vámi objevil? Třetí bytost se zjevuje:
My znaly jsme tě ve všech životech tak, jako ty jsi jistě tušíval nás, světlé duchy, kdesi nahoře neb v sobě, kteří naslouchali ti a ochraňovali tě křídlem tajemným. Tys musil dříve sílit zkouškami na kalné hvězdě, než jsi dospěl k nám, bys moh’ se s námi v práci družiti. 83 Duch Bývalého Člověka:
Nuž veďte mne, ó, jasné bytosti, bych moh’ se v novém díle ztělesnit a znova žít a zpívat, zářiti. Bytosti obklopí Ducha Bývalého Člověka a vzdalují se s ním. Vlna, na níž stál, se rozplyne a za ní na obzoru zjeví se světelná Pyramida.
Pyramida se rozezvučí:
Mne staví ruce tvorů všechněch světů od nepočátku po vše věky věkův, a rostu všemi světy, prostupujíc je neviditelnou svou stavbou věčnou, mnou prochází vše, co kdy vytvořeno ve hvězdných sférách z nejvyšších sil vůle. Jsem schodištěm, jež Všeho mírem vede až k Nejvyššímu, který ve Všem trůní a k němuž stoupá nekonečně duchů a bytostí a tvorů, nestvoření, by nalezli v něm moudrost, smysl Všeho. Neb všechen Vesmír je jen zrcadlení se Boha v nekonečnu jeho tvorstva. 84 Jiné bytosti Nové Hvězdy zjevují se a směřují k světelné Pyramidě; ve sboru:
Jas nesmírný nás zářně obklopuje, jen oči duchů mohou jej však zříti; v tom Jase jásá píseň veškerenstva, v něm všechno stvoření je obsaženo, v něm věrně krouží soustavy všech světů, jež zanikly i jež se nově zrodí, a všechny možnosti v něm spočívají, jež ve světech se teprv uskuteční. Duch Bývalého Člověka, jenž stal se podobným bytostem Nové Hvězdy:
Na stupních tvorstva o jeden jsem stoupl, jsem blíž’ zas vševědnému Zdroji všeho a opět lépe Všechno pochopuji. Nedočkavě:
Nuž tedy k práci, k dílu! Bytosti Nové Hvězdy:
Aleluja. Všichni jsou pohlceni Jasem Pyramidy.
85 III
[87] NOC NA NOVÉ HVĚZDĚ. NA OBLOZE SVÍTÍ HVĚZDY-SVĚTY. MEZI NIMI ZEMĚ. V ZAHRADĚ KRYSTALŮ-KVĚTŮ STOJÍ DUCH BÝVALÉHO ČLOVĚKA A HLEDÍ K OBLOZE.
Duch Bývalého Člověka:
Tam v dálce vidím zářit jasnou hvězdu..hvězdu... Žil jsem tam kdysi snad, či kdesi jinde? Již nevzpomínám si, však tuším v duchu, že krásné bylo to, jak mytus krásné. Zasněně:
Je tomu dávno již, snad mnoho věků, kdy jak host žil jsem na skvoucí té hvězdě, los jejích tvorů pokorně jsem snášel a věděl, že můj pobyt na ní zkouškou, bych jednou dospěl ku vyššímu žití. V zamyšlení:
Co jsem as prožíval v té dávné době? Co zřel jsem, slyšel, uchopil svou rukou? Snad miloval jsem podobnou mi bytost, jíž světem zdál jsem se a již jsem vedl po cestách žití světlých nebo temných. A jaké květy jsem tam asi viděl, a jaké zvuky jsem tam asi slyšel, a jakých tvarů jsem tam dotýkal se? Nic nevím, sním jen, že to bylo krásné, 89 že v duchu jakás’ vzpomínka mně zbyla, jak moje bytost Očistcem by prošla, kde zanechala dřívější mé strasti a slabosti a sklony, touhy, viny. Mne jistě očišťoval božský plamen ó, lásky, víry, krásy, jež jsem poznal na oné hvězdě, vzdálené tak nyní. Vroucně:
Tam odpočívá někdejší mé tělo a jeho buňky v jiných nyní žijí; však volný duch můj na cestu se vydal na tuto hvězdu za posláním novým? kde hostem jsem a odkud teď se dívám na nesčíslné hvězdy dálných světů, kde snad jsem žil kdys nebo budu žíti..žíti... Země:
Mne vzpomínáš? Můj paprsek zas cítíš, jak pílí k tobě z nedozírné dálky. Tví spolubratří dosavad se rodí a milují a sváří, hynou v zmatcích; je vše, jak bylo kdysi na počátku a jak i bude při zániku světa. Snad nyní ty, jenž putuješ tam kdesi ve světlé sféře, nadsmyslným vlivem zde řídíš osud oněch, mezi nimiž 90 jsi žil též kdysi a jež nyní vedeš, jak kdys i ty byl kýmsi vyšším veden. Jasněji zazáří:
Mne vroucně opěvals’, ó, hrdý pěvče, mně, miláčku můj, po tobě se stýská..stýská... Duch Bývalého Člověka:
Svit oné hvězdy bratrské a skvoucí teď slyším třpytně zaznívati v duchu a rozumím, co nehmotně mi praví. Mně nese pozdrav od spřízněných tvorů ve škále jsoucna, hostů Všeho míra, a pojí se světem, jenž vyzařuje ve prostor vesmírný své sny a činy. Tam na povrchu hvězdy vidím skvrny, snad jsou to moře neklidná a mocná, z nichž rodí se souš s propastmi a vrchy. Jak všechno matné, malé je z té dálky, z níž sleduji to jako v čárném snění. Oceán na zemi:
Já náručí vln obejímám Zemi, jež v pradávnu se ze mne vynořila, by potom rostla, kvetla, pěla, plála, by stala se pak domovinou tvorů, 91 z nichž posléz člověk slavně vyvinul se. Ve Všeho míru bratry své mám všude, na jiných hvězdách v podobě snad různé, jsem chabý náznak Oceánu Věčna, jsem živel kosmický, jenž podřizuje se zákonům, jež všechno ovládají; a příliv, odliv jsou mé vděčné zpěvy, v nichž pokorně a věrně projevuji, že s jinými jsem světy ve spojení. Velehory na zemi:
Jsme strážci Země, její hradby, věže, jež ukazují k blankytu a k hvězdám, jsme symbol mocné touhy tvůrčí hmoty po sféře duchů nade Vším se skvící. My pozemšťanům Titany se zdáme, však pro daleké hvězdy nejsme více než vrásky, které nespočetné věky do zemské kůry postupně jen ryly. Duch Bývalého Člověka:
Ó, jakou cestou octl jsem se tady? To byla horstva, po kterých jsem stoupal, to byla křídla, na kterých jsem letěl, to byla záře, jež mne unášela od jedné hvězdy na jinou zas hvězdu. 92 Jen jediné však zbylo duchu stále: moc touhy stoupat, vzlétat výš a výše! Ptáče v hnízdě na zemi:
Mých předků písním kdysi naslouchával a potom zkoušel po nich prozpěvovat své kvetoucí a roztoužené sloky. Což odlétl již do teplejších krajin? Chudobka na zemské mezi:
Šel mimo mne kdys putující pěvec, jenž v snění viděl ve mně sedmi-krásu a opěval mne rozkošně jak hvězdu. To bylo krásné; o čem teď as pěje? Duch Bývalého Člověka:
V mé mysli zvučí jakás’ sladká píseň, zde neznámá, však důvěrná a snivá. Je ozvěna to z dřívějšího žití? Básník na zemi na vrchole hory:
Byl světlým předchůdcem mým v dávném čase, vším procházel a ve všem zmnožen planul 93 a náležel všem národům a dobám, neb Orfeem byl Země, jejích divů a jeho lyra kvetla božskou písní. Chtěl proniknouti k prazákladu Všeho, své srdce nechal rozsápati živlům, jej milujícím příliš žhavou láskou, by zanesly je na neznámé hvězdy, kde jistě zkouší dál svou píseň touhy po vyšším žití, jímž duch cílí k Bohu. Duch Bývalého Člověka rozpomíná se:
Byl básník bratrem mým? Sám byl jsem básník? Jak ruce duchovní bych všude cítil, jež přes hranice světů hledají se, by snoubily se v zářném kolozpěvu při zvucích hudby sfér, jež zrcadlí se ve stvoření všem, v hranolech všech věcí. Hvězdář s pozemské hvězdárny:
Teď chyt’ jsem zásvit zajímavé hvězdy, jež dosud cizí astronomům země. Chci zkoumat, zda by mohly na ní žíti též bytosti, jež nám se podobají. 94 Vysílá do Vesmíru světelné znamení:
Zda jedenkrát se dorozumím s nimi? Ó, myslím na ně někdy usilovně. Tu ve mně volá žádost po létání. Duch Bývalého Člověka pozoruje pravidelná světelná zablesknutí v temné dálce:
Mne jistě hledá bytost jiné hvězdy a chce se se mnou nějak dorozumět, neb vidím v dálný éter promítati tmou znamení z řad světel sestavená. Dlouho mlčí; pak:
Jim brzy odpovím též znameními, však dosud musí hledat ještě sebe..sebe... Žena bloudící na břehu pozemského moře:
On spíše vzplanul vesmírnou svou touhou, než láskou pozemskou. Když opěval mne, vždy oslavoval ženy zcela jiné: buď Krásu, Lyru, Hudbu nebo Hvězdu; já byla mu jen mostem, po němž kráčel v snu do jiného života a světa, jen Hadem Ráje, který člověk ztratil za bájné doby prvotním svým hříchem, když chtěl se Bohu mocí vyrovnati. 95 V hlubokém bolu:
Žel, v neznámý svět přešel tajuplně, když dozrál čas a povolán byl jinam, a všechno zůstavil zde s lehkým srdcem, svou lásku, domov, zpěvnou lyru, květy; teď v jase věčném kdesi putuje. Roztouženě dívá se na moře:
Jej unesl zlý vítr na svých křídlech za temný obzor nesmírného Moře, na jehož vlnách dosud bloudí zvučný a osamělý jeho mluvný nástroj, ó, lyra nadšená a opojená světem. Duch Bývalého Člověka láskyplně:
Já přísnou krásou Věčnosti byl dojat, v ní objímá se všechno při zrození, v ní shledává se všechno při svém skonu, a v ní se věky věkův odehrává i neustálá svatba hmoty s duchem. To nevěsta je všeho nejvěrnější, je milenkou i matkou, dcerou světů a všeho stvoření a všechněch duchů. 96 Luna:
Já střežila jej něžně při zrození a rozesnívala jej v trudném mládí o modrém světě, náladovém, luzném, v němž prožíval touh první dobrodružství. V mém třpytu bloudil v chvílích zanícení a učil znát se oblast neskutečna, jež však mu byla pouze šerou branou, jíž vešel v jiný svět a v jiné štěstí, v němž procit’ spící zrak a objal zemi a stal se pěvcem slunné skutečnosti. Bolestně:
Pak, nevěrný, již na mne zapomenul. Jsem pro něj snem. Teď podléhá jen Slunci. Mizí v oblacích.
Duch Bývalého Člověka:
Ach, není možno na nic zapomenout, co jedenkrát duch prožil ve věčnosti, jak není možno zapomenout stromu, jejž oheň strávil, proměnil v šeď dýmu, že kdysi rostl, kvetl, zrál a voněl, neb proměnami z dýmu navrátí se zas na zem’, aby rost’, kvet’, zrál a voněl. 97 Ty hvězdy, které nyní vidím plouti na Nekonečna volném oceánu, mně svítily kdys, svítí mi i nyní, a nejsou-li to ony, jsou to jiné a přece tytéž, neboť Vše je Jedno! Mars rudě:
Mne vede cesta poblíž světa tvorů, jež mučí touha srozumět se se mnou, již pátrají, zda projeví se život na vrcholcích mých, v zledovělých mořích, jež zjevují se jejich teleskopům. Zda navštíví mne v dálné budoucnosti té cizí země smělý dobyvatel? Duch Bývalého Člověka:
Proč, hvězdo, hoříš vyzývavým jasem? Však dočkáš se i ty, jak vše se dočká. Sníš o tom, abys před svým skonem zřela na povrchu svém tvory jiné hvězdy? Je přece jedno, dojde-li kdos hmotně ku cíli touhy své a výbojnosti, neb duch jej jistě předešel a stanul již dávno před ním všude, kam měl dospět. 98 Merkur:
Můj povrch brázdí plno trhlin, hlubin, jež odevzdaně zejí vzduchoprázdnem, neb v oblasti mé život nemožný je. Zamyšlený:
Jsem němá tesklivá poušť putující. Duch Bývalého Člověka tiše, dojat:
Jak mnohá hvězda ve vyhnanství planém sní o šťastnějším osudu svých družek. Venuše bělostně jasně:
Mé nitro plane láskyplným světlem, když tančím k slastné hudbě Všeho míra, v své mlžné šláře cudně zahalena, svět panenský, jejž život oplodňuje, a který vstříc jde skvělé budoucnosti. Duch Bývalého Člověka obrací se k Venuši:
Však ty tam, jasná hvězdo, blaze záříš. Jsi děckem ještě ve svém roztoužení; 99 chceš hrát si s květy, s krystaly a srdci a myslíš, že pak najdeš ukojení? Jupiter:
Můj světelný plášť v prostor věčný splývá a připomíná menším oběžnicím, že ochraňuji je, když kolotají. Duch Bývalého Člověka rozhlíží se po obloze:
Mne ovlivňuje jakás’ tajná síla, již mocná hvězda v éter vyzařuje a která odvahu mé mysli vnuká. Saturn svítí žlutavým světlem:
Tři mlžné prstence mne obkličují, prach hvězd to, jež se kdysi roztříštily a proto paprsky mnou vysílané snad rozsévají símě neblahosti. Duch Bývalého Člověka:
Však někdy vyciťuji kalné svity. 100 Uranus temně:
Ó, hrozná tího, kterou věky nesu, můj těžký dech je zmítán bouří živlů, když prostorou jak černokněžník kroužím se čtyřmi učni kolem sopek Slunce. Duch Bývalého Člověka naslouchá:
Teď zaslechl jsem jakýsi ston temný, jenž plný trudu, hrůzy, ponurosti. To jistě svět je příliš, příliš velký, jejž rmoutí jeho velikost a tíha. Asteroida jiskřivě:
Chci zpívat, zpívat ve skupině hvězdné, jsem plachým květem v sadě Nekonečna, a vůkol vidím větší, menší květy: jak je to krásné, prosté, nevýslovné..nevýslovné... Duch Bývalého Člověka:
Och, lépe je as být jen malou hvězdou, jak tam ta je, jíž téměř není vidět. 101 Tiše, jako by usínal:
Ta lehce letí věčnem, písní jiskří..jiskří... Ztrácí se v snění.
Neptun pravzdáleně:
Z vln éterných se přemýšlivě hrouzím; mám druha Měsíc, s kterým putujeme svou tajuplnou drahou v Nekonečnu. Duch Bývalého Člověka nábožně:
Je Vesmír nevyzpytatelným mytem, je kapkou snad, jež s boží dlaně padá, a jeho trvání se zdá být věčné, však celá věčnost pouze okamžik je..je... Slunce vychází na obzoru:
Já otevřelo kdysi tobě oči, když ještě spaly, neviděly správně, ze snění modrého jsem vzrušilo tě a ukázalo tobě Svět i Vesmír a jasnozřením jsem tě obdařilo. 102 Mnou rozkvetl ti nový den i život, mým ohněm prožhavěl jsi svého ducha a očistil jej od všedního chtění; mnou vykoupil jsi někdejší svou bytost a stal se tvorem zmnoženého žití, jenž vzplanul touhou, aby všechno chápal, vše miloval a všemu porozuměl. Jsem povždy s tebou. I teď provázím tě na další pouti, kterou musíš jíti, neb nutno stoupat bez ustání výše ve zduchovnění, v poslání svém božském ke zdroji Světla, k Bohu, k Absolutnu. Slavnostně:
Tam teprv je tvůj cíl a dovršení! Duch Bývalého Člověka procítá; s otevřenou náručí; vroucně:
Tvůj vnímám jas, ó, Jasný Nekonečný, buď vůle tvá, jsem nástroj, na nějž hraješ, a jít chci všude, kam mne hlas tvůj vyzve, neb vím, že všude ve všem tebe najdu i že mne budeš všude očekávat, neb já jsem ty a ty jsi vše, ó, Věčný! Slunce zlatě vyšlo; osvítí Ducha Bývalého Člověka dobrotivou září.
103