PODOBIZNA
Jistý malíř měl sličnou ženu, však vypočítavou, naprosto ho nechápající a cenící umění jen jako dobré řemeslo, jež případně může býti výnosně zpeněženo. Umělec, přes všechen žal a zklamání, nedovedl se odloučiti od oné ženy: byla mu snad souzena osudem. Stalo se, že jedenkráte maloval ženinu podobiznu a stvořil mistrné dílo. Když končil podobiznu, zasnil se před obrazem, do něhož vkouzlil své umění. Stále mu připadalo, že podobizně cosi schází, čeho nedovedl vystihnouti. Po dva dny rozrušen hodiny stál před obrazem, až třetího dne, umučen přemýšlením, v podzimním večerním šeru to vytušil. Podobizna jeho ženy ve vzrůstající temnotě měnila se v démonický zjev: oči, krvelačné oči, nemilosrdné rty, ňadra jako upíří křídla. Obraz žádal krev, to náhle vycítil, vřelou umělcovu krev, jíž by se upír napojil. Pak byla by podobizna dokonalá. A dlouho se nerozmýšleje, vyňal ze zásuvky stolu revolver a zastřelil se před obrazem, třísně plátno krví srdce. A v skonu usmíval se spokojeně, neboť dokončil nejlepší své dílo: ženinu podobiznu.
53